Filmoví sběrači času aneb Laboratoř pro studium životních dějů filmem

Sbírat se dají různé věci – známky, mince nebo motýli. Filmoví dokumentaristé přišli na způsob, jak sbírat čas. Tato snaha se objevuje v různé formě v celých lidských dějinách. Jeskynní kresby, letopisy, románové kroniky, deníky, obrazy a fotografie – všechny tyto věci mají společnou vlastnost: určitým způsobem zaznamenávají plynoucí čas. Film ale může jít ještě dál – to, co s ohledem na lidský život trvá příliš dlouho, zrychlí a naopak to, co je rychlejší než naše schopnost vidět, zpomalí. Na ploše jednoho celovečerního filmu proto může šestnáctiletý hrdina zestárnout o 25 let a ve snímku o kanadské přírodě konečně uvidíme kolibříka rubínohrdlého sedmdesátkrát za vteřinu mávnout křídly. Oba protikladné postupy de facto odpovídají dvěma základním kategoriím sběrných filmů: přírodovědeckým a těm časosběrům, které pro zjednodušení označím jako sociologické.

Jako první zřejmě použil sběrnou metodu filmový kouzelník Georges Méliés ve snímku Carrefour de l‘opéra (1898). Začátky časosběrné a v tu dobu převážně vědecké kinematografie jsou v České republice spojovány se dvěma univerzitními městy, Prahou a Brnem. Vědci si už ve dvacátých letech minulého století uvědomili, jak důležitým pomocníkem pro výzkum může být filmová kamera. Vedle zaznamenávání výsledků svých pokusů se pro ně stala podstatnou právě sběrná metoda. Pomocí ní totiž mohli pozorovat skryté a lidskému oku neviditelné pohyby rostlin. Jedním z prvních experimentátorů byl inženýr Jindřich Brychta, pozdější technický ředitel Elektajournalu a jeden ze zakladatelů pražské FAMU, kde mimo jiné přednášel filmový trik. Brychta v roce 1924 založil společně s doktorem Viktorínem Vojtěchem a inženýrem Karlem Smržem Československou společnost pro vědeckou kinematografii. Zasvětil do časosběrného filmování své vrstevníky – Silvestra Práta, který jako první připojil k filmové kameře mikroskop, a především Václava Úlehlu. Ten prostřednictvím filmu sledoval, jak se chovají rostliny Amicia zygoneris. Seřazené a slepené záběry pak v roce 1921 promítl pod názvem Jak rostliny žijí a cítí. Nesmírný úspěch tohoto snímku motivoval vědecký tým k natáčení dalších časosběrných filmů. Úlehla si proto koupil kameru značky Ernemamm a v roce 1924 začal sám natáčet první filmy. Jako asistenta si Úlehla vybral kolegu Jana Calábka. Díky úspěchu prvních časosběrných snímků dostali brněnští vědci větší možnost svou práci veřejně prezentovat. Zlepšily se i technické podmínky. Tým pod vedením profesora Úlehly začal připravovat film s pozdějším názvem Pohyby rostlin. Sběrné natáčení autoři prostříhali vysvětlujícími titulky. Hodinový snímek měl premiéru v roce 1928. Z této doby neznáme film s podobnou tematikou v takové délce. O Pohyby rostlin projevily zájem univerzity například v Lipsku a Curychu. Tým pod vedením profesora Úlehly natočil ještě řadu úspěšných, nejen časosběrných snímků. Jejich činnost přerušila až druhá světová válka. Při bombardování Brna byla zničena právě ta část laboratoře, kde se natáčely sběrné snímky, a její obnova trvala řadu let. V roce 1947 profesor Úlehla umírá a natáčení časosběrných filmů přebírá Jan Calábek, kterého můžeme považovat za největšího tvůrce vědeckých časosběrů vůbec. Pro Českou televizi točil až do roku 1983.

Nastupující generace českých časosběračů se inspiruje postupy Úlehlovy a Calábkovy generace. Co se mění, je objekt snímání. Šedesátá léta totiž přináší technická vylepšení filmové techniky. Lehké kamery a přenosná záznamová zařízení umožňují filmařům „vyjít do ulic“ – objevují se první filmy s kontaktním zvukem. Dokumentaristé mohou jít za svými hrdiny přímo do jejich prostředí. Vzniká žánr sociologického dokumentu. A právě v tomto podhoubí se rodí generace filmařů, kteří začnou postupy vědeckého časosběru aplikovat na lidskou společnost – Helena Třeštíková, Pavel Koutecký, Olga Sommerová, Jan Šikl a Kristýna Vlachová.

Asi nejvíc sběrných sociologických projektů zrealizovala režisérka Helena Třeštíková. Jejím nejvýznamnějším a nejrozsáhlejším projektem jsou Manželské etudy (1987) a Manželské etudy po dvaceti letech (2005). Režisérce se podařilo sledovat osudy šesti párů celkem 25 let. Časosběrný postup hojně ve svých dokumentech používal tragicky zesnulý režisér Pavel Koutecký – například Občan Havel (2008) nebo Hledači pevného bodu (2001). Sporadicky použila metodu filmového sbírání času i režisérka Olga Sommerová – Máňa (1992) a Máňa po deseti letech (2002). Režisérka Kristina Vlachová třináct let intenzivně mapuje osudy politických vězňů i jejich trýznitelů. Vznikl z toho sběrný film Dračí setba (2006). Režisér Jan Šikl využívá sběrnou metodu trochu jinak. Film sám nevytváří, ale své snímky sestavuje z 8mm domácích archivů – tak vznikl cyklus Soukromé století (2002).

Autorka je dokumentaristka a časosběrnému dokumentu věnovala svojí bakalářskou práci na FAMU.