Do.slovník Jørgena Letha

PRACOVNÍ KRÉDO

Film je řada obrazů poskládaných dohromady. Ne sekvence, ne příběh, ale řada obrazů, nic víc. Pořadí těchto obrazů je méně důležité než jednotlivý obraz. Konečný důsledek takového tvrzení je, že obrazy mohou být řazeny se zavázanýma očima. Že se jejich pořadí může určovat pomocí takových pravidel, která umožňují silné působení náhody. Stejně jako Wiliam Burroughs pokládám i já náhodu za velmi inspirativní. Dávám náhodě ve svých filmech prostor během natáčení a často též ve střižně. Různými způsoby náhodu zvu, aby se zapojila do hry. Pravidla pro mě představují důležitou pracovní zásadu. Pravidla vymýšlím. Nový soubor pro každý film – nejčastější omezení mých technických možností. Co kamera smí dělat a co ne. Co smí a nesmí dělat střih. Tato restriktivní kázeň je pro mou práci klíčová. Je to vytváření „mentální optiky“, pomocí níž se dají věci a události v životě nazírat určitým způsobem. Je to způsob, jak vytvořit z chaosu řád. Je to výseč, zlatý řez, který zaměřuje a zpracovává úseky v rámci krátkého časového okamžiku. A když je vše na svém místě, pravidla jsou jasně dána, pak zaujmou tento postoj: Podívejme se, co to udělá. Například 66 scén z Ameriky, Život v Dánsku, Motion Picture. Řada obrazů – nic víc. Každý obraz má svůj příběh. Každý obraz je krátkým časovým okamžikem. Ohraničeným. Čas plyne obrazem a nenucenou lehkostí. Zaznamenáváme každý pohyb, slyšíme každý zvuk. Tak to je. Skládáme obrazy do řady. Řada se stává řádem. A obrazy se skládají vedle druhého, zapadají do šablony. Obraz se stává součtem.

PANORÁMA

Krajina projde zorným polem: vzdouvající se písky Sahary v opticky klamném světle, obraz zleva opouští přítomnost a zprava do něj vstupuje budoucnost a porozumění. James Stewart políbí ženu, která vypadá úplně jako ta, která zemřela. Ten obraz se znepokojivě přesune do paměti ženy, kterou jednou políbil. Panorámata odkrývají asociace. Některá vybírají rám a tempo. Jiná vybírají, co smí oko vidět. Panoráma musí téměř nezachytitelně postupovat zleva doprava. Naneštěstí mnoho lidí trpí nutkavým přesvědčením, že se kamera musí pohybovat. Žádný takový zákon neexistuje. Statické obrazy jsou ty nejlepší. Panorámata jsou náhradou za zvolený záběr. Málokdy jsou panorámata tak důvtipně pojata a vymyšlena, že by se dalo říci, že mají dobré opodstatnění. Většinou panoráma svědčí o turistickém nadšení pro okolí či pouze odrážejí určitou úzkost z nehybného obrazu.

STŘIH

Střih vede z jednoho prostoru do druhého. Střih dokáže přivést k rozumu vzpurný, chaotický materiál a zpracovává ho nejspíš příliš rozumně. Nebo může vdechnout život něčemu bezvýraznému. Střihová montáž znamená kombinovat, např. vnucovat jednotlivým obrazům sebe. Někteří lidé chtějí střihem přivést příběh na svět. Jiní chtějí zachovat surovou sílu materiálu. Pro někoho se tento proces spustí u stříhacího stolu, pro někoho je střih prostě jen způsobem, kterým se materiál dává do pořádku. Je to jako návštěva u holiče. Chcete to hodně, nebo jenom ofinu? Kdokoliv se ujme závěrečného střihu, získává ožehavé právo definovat příběh.

SUROVÝ MATERIÁL

Je to neexponovaný film. Žije na černém papíře v plechovkách. Druhý kameraman sedí tiše v rohu s černou taškou na výměnu filmu a dává do ní kazetu s exponovaným kotoučem a prázdnou plechovkou. Zírá do prostoru, aniž by cokoliv viděl, ruce v tašce plné práce. Vytáhne plechovku s exponovaným filmem. Zalepí jej páskou. Vloží nový film. Vynoří se kazeta a vloží se do kamery. Teď je kameraman připraven exponovat nějaký další film, vystavit surový materiál světlu. Život se otiskne na nový kotouč. Pohyby lidí, rozmazaný, či ostrý obsah pokoje bude vryt na film. Surový materiál se transformuje v exponovaný negativ. Surový materiál je velmi hmatatelný a magický. K surovému materiálu se mohou upínat všechny naděje. Jsou v něm všechny možnosti. Nepoužitelný film v sobě nese představy tajemných znamení, neznámých významů. Surový materiál odpočívá v obalu neposkvrněném scénářem, kalkulacemi či horlivostí.

VIDĚNÍ

Vidět znamená vybrat si určité čočky. Skrze naše čočky rámujeme části života. Můžeme zírat do prostoru, a nevidět vůbec nic. Můžeme vidět kus našeho světa na stole před námi. Můžeme vidět jednotlivé předměty: prázdný hrnek, pár papírů, kuličkové pero, krabičku Malborek. Vidíme pár slov na stránce. Můžeme si vytvořit své vlastní zátiší. Anebo můžeme jít ven a vybírat dojmy z chaosu. Svět se skládá z toho, co vidíme. Můžeme vidět článek, obraz. Nebo se nám možná nedaří zaměřit své oči na cokoliv, co by se nám otisklo na sítnici. Můžeme si pohled vybrat. Popis situace se může zdát dokonale nesrozumitelný, někdy se však nebudeme schopni na jednotlivé složky soustředit.
(kráceno)

ZOOM

Zoom je nemoc. Máš obraz, ale nechceš ho. Chceš ho změnit. Neustále ho chceš měnit. Musí být větší. Pak zase menší. Snímek je nestálý. Z nerozhodnosti se stala dovednost. Rozhodnutí se odkládá navždy.

(publikováno ve sborníku Do)