DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Co (ne)přináší novela autorského zákona do oblasti filmu

Blog

Co (ne)přináší novela autorského zákona do oblasti filmu

23. 3. 2017 / AUTOR: Ivan David
Filmový právník Ivan David glosuje Senátem schválený finální text novely autorského zákona – jaké změny čekají na všechny pracující v oblasti audiovize?

Dne 9. března 2017 Senát PČR schválil finální text novely autorského zákona, kterou se již delší dobu snažilo prosadit Ministerstvo kultury. Po podpisu zákona prezidentem republiky (který neavizoval veto, tedy lze předpokládat i schválení z jeho strany) vstoupí novela v účinnost patnáctým dnem od vyhlášení ve Sbírce zákonů. Závazek k novelizaci autorského zákona pro Českou republiku vyplýval především ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/26/EU. Místo toho, abych se škarohlídsky pozastavoval nad tím, že směrnice opět nebyla do českého právního řádu implementována včas (nejzazším datem byl 10. duben 2016), či se třeba podivoval nad některými legislativně technickými zvláštnostmi novely (k nimž ovšem nemalou měrou přispěla aktivita některých poslanců), budu se v tomto článku zabývat jedinou, a to veskrze pozitivní věcí. Totiž otázkou, zda novela přináší něco nového do sféry audiovize.

Předně je třeba říci, že nejpodstatnější (z hlediska významu i objemu) část novely s filmem souvisí pouze velmi vzdáleně. V souladu s výše uvedenou směrnicí totiž hlavním cílem novely bylo sjednotit fungování kolektivní správy v České republice s principy fungování organizací tohoto druhu ve zbylých státech Evropské unie. Smyslem pak bylo zejména na úrovni zákona stanovit jednotně pravidla zajišťující transparentnost činnosti kolektivních správců (v ČR jde aktuálně o 6 organizací: OSA, Intergram, DILIA, OOA-S, GESTOR a OAZA).

Nicméně ani v souvislosti s touto hlavní reformou nebyl film zcela opomenut. Jmenovitě v původním vládním textu novely bylo navrženo, aby se oblast tzv. rozšířené kolektivní správy nově vztahovala i na „provozování díla a uměleckého výkonu ze zvukového nebo zvukově obrazového záznamu a provozování takového záznamu pro účely vzdělávání ve školách, školských zařízeních nebo vysokých školách nad rámec § 29 a 31 odst. 1 písm. c), pokud takové provozování nesměřuje k dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu“. Lapidárně řečeno mělo dojít k tomu, že by školy získaly nové právo (pakliže by si zakoupily odpovídající licenci od kolektivního správce) přehrát v zásadě jakýkoliv film i jakoukoliv zvukovou nahrávku, aniž by musely jednotlivě vypořádávat práva ke každému takovému filmu/nahrávce, resp. aniž by se musely „vejít“ do zákonné výukové citační licence (výjimky). Jedinou podmínkou mělo nadále být, že přehrání by bylo realizováno nekomerčně a se vzdělávacím záměrem. Ministerstvo tento návrh obhajovalo v důvodové zprávě tím způsobem, že dosavadní výuková licence neumožňuje školám pouštět při vyučování celé filmy, a to je problém. Takový argument je ovšem lichý, protože v autorském zákoně ve skutečnosti není žádný zákaz pouštět ve vyučování (bez odpovídající smlouvy) celé filmy (či zvukové nahrávky) – „jenom“ je zapotřebí dodržet poměrně velmi striktní podmínky, včetně toho, že přehrání celého filmu/nahrávky musí být nutně odůvodněno potřebou výuky. Ať tak či tak, tento návrh ministerstva u poslanců narazil a uvedené zjednodušené vypořádání práv ke školním filmovým projekcím tedy nebude součástí platného právního řádu.

Co se naopak do konečné verze novely v nezměněné podobě dostalo, je nová definice díla audiovizuálně užitého. Stalo se to (slovy důvodové zprávy z dílny ministerstva) „na základě požadavků praxe“. Nová definice zní takto: „Dílem audiovizuálně užitým je jakékoliv dílo zařazené do díla audiovizuálního.“ Domnívám se, že pokud nic jiného, získali touto cestou autoři výkladových slovníků do budoucna alespoň nový příklad pro pojem „definice kruhem“. Jinak samozřejmě nedošlo k vyřešení žádné ze skutečně praktických otázek, které v souvislosti s audiovizuálně užitými díly vznikaly a vznikají (včetně věkovitého sporu o to, jestli činnost kameramana, střihače či mistra zvuku jsou díly audiovizuálně užitými, anebo spíše integrálními součástmi finálního audiovizuálního díla).

Novelou se však podařilo prosadit i skutečně praktickou věc, jíž je rozšíření možností zpřístupnění filmů osobám se zdravotním postižením. Nově bylo především upřesněno, že pro osoby se sluchovým postižením je možné bez speciálního povolení opatřit film „doplněním obrazových nebo textových prostředků nezbytných ke zpřístupnění díla těmto osobám“ (typicky půjde o překlad do znakového jazyka). Původní verze výjimky počítala jenom s osobami zrakově postiženými, a tedy pouze s doplněním filmu (jeho zvukové stopy) o čtený komentář. V případě osob se zrakovým postižením pak byla novelou současně výjimka rozšířena i na televizní pořady.


 

Rekapitulujeme-li (zvažované i reálně uskutečněné) hlavní dopady novely do sféry filmu, neměli bychom opomenout ani snahu některých poslanců a senátorů zavést při projednávání novely v Parlamentu do autorského zákona nové ustanovení následujícího znění: „Pokud autor audiovizuálního díla nebo autor díla audiovizuálně užitého poskytne výrobci zvukově obrazového záznamu audiovizuálního díla výhradní licenci k užití díla na dobu přesahující deset let od prvního zveřejnění audiovizuálního díla a výše odměny autora za poskytnutí licence není stanovena v závislosti na výnosech z využití licence nebo jinou licenční odměnou za každé užití audiovizuálního díla a děl audiovizuálně užitých, vzniká autorovi po uplynutí deseti let od prvního zveřejnění audiovizuálního díla právo na přiměřenou odměnu vůči uživateli audiovizuálního díla; tohoto práva se nemůže vzdát. (…)“ – Tento návrh nesledoval nic menšího než zavedení zcela nového „automatického“ majetkového práva některých autorů (totiž v zásadě všech autorů pracujících v audiovizuálním průmyslu) na dodatečnou odměnu za každé jednotlivé užití jejich tvůrčího příspěvku v rámci příslušného filmu po deseti letech od jeho premiéry. Jinými slovy mělo dojít k zavedení jakéhosi všeobecného „reprízného“, které je v současnosti známo především z praxe fungování České televize. Tento návrh se setkal s vlnou značného odporu ze strany odborné veřejnosti pro svoji nesystematičnost (mimo jiné mělo jít o dublování nároku na tzv. přiměřenou dodatečnou odměnu dle občanského zákoníku), nekoncepčnost i formulačně stylistickou a praktickou nedomyšlenost (tento model by šlo velmi snadno obcházet, například stanovením miniaturních podílových/procentuálních odměn ve smlouvách mezi producenty a autory). V důsledku toho byl daný návrh na paušální „reprízné“ v obou komorách Parlamentu nakonec zamítnut.

Můžeme tedy konstatovat, že novela autorského zákona ve finále nepřináší do audiovizuální oblasti žádné revoluční zvraty, spíše drobné evoluční změny, které lze hodnotit buď jako pozitivní (smysluplné rozšíření licence pro osoby se zdravotním postižením), nebo jako neškodné (nicneříkající nová definice díla audiovizuálně užitého).

Tvůrci filmů pak jistě ocení i některé další změny přinášené novelou, které s oblastí audiovize přímo nesouvisejí (např. uzákonění zákonné výjimky pro karikaturu a parodii či možnost komerčně užívat tzv. osiřelá díla). Ale o tom zase někdy příště.