DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Člověk jako reflektor jiných světů

Nová kniha

Člověk jako reflektor jiných světů

4. 6. 2020 / AUTOR: Martin Charvát
Sémiotik a teoretik médií Martin Charvát přibližuje svou knihu Zázračné křížení: Karel Teige a Vítězslav Nezval, která se zaměřuje na „mediální problematiku“ v díle dvou vůdčích postav českého poetismu. Kniha vyjde v Nakladatelství AMU.

Tanec mezi plameny světa. Fantazmatické magic-city, v němž lidská senzibilita prochází absolutním rozvinutím svého potenciálu. Konstruktivistické řešení životního prostoru dublované ruchy ulice, lehkým klapotem klaunských podpatků a melodiemi hranými na klavír v zahradních restauracích... Cílem poetismu má být dosažení osvobození lidské senzibility působením mnohostí mediálních forem na vnímatele, klade si za cíl vytvořit biomechanickou životní euforii – rozeznít rytmy radosti z prozkoumávání možností těla a prostředí.

Člověk se má stát, jak píší Karel Teige a Vítězslav Nezval, „roentgenogramem či reflektorem jiných světů“. Metafora využívající spojení básníkova „vychýleného zraku“, pomocí nějž skutečnost nabývá „ultrafialových barev“, s technickým přístrojem se stala – do určité míry – jedním z vůdčích konceptů knihy Zázračné křížení: Karel Teige a Vítězslav Nezval, která se zaměřuje na „mediální problematiku“ v díle dvou vůdčích postav českého poetismu.

Symptomatologové světa

První část knihy je nesena figurou symptomatologie, jež se více či méně explicitně objevuje v Teigeho textech, když analyzuje povahu poválečného světa. Symptomatolog světa se snaží nalézt lék na neduhy doby, které vyplývají z radikální události první světové války, jež vyvolala krizi ve víře v tento svět, přičemž tímto lékem se má stát poetismus, Teigem koncipovaný jako sloh vycházející ze života a proponující život samotný. Od rozpadlého světa, jenž byl pohlcen válečnou vřavou, ke světu, v němž jedinec zakouší příjemné pocity téměř na každém kroku.
 

Koláž Karla Teigeho
 

Druhá část knihy se zaměřuje na dílo Vítězslava Nezvala z období poetismu. V jeho díle se snažím vysledovat přítomnost tzv. elektromagnetického imaginárna, jež hraje zásadní roli pro Nezvalovo chápání světa, techniky, médií a lidského těla. „Když Nezval hovoří o smyslech, používá pojem ‚antény‘ […], což implikuje představu sdílení a vysílání informací. Tělo je tak pro Nezvala plochou zaplněnou receptory pro přijímání dat a jejich následnou konzumaci, přičemž je tato konzumace transformativní – skrze recepci dochází k produkci za užití zákonů asociace a konstruktivní práce. Tělo se stává magnetofonovým páskem, na nějž se zapisují vjemy a dojmy z okolního světa. Afirmativně senzitivní povaha nervů, těchto tělesných elektrických drátů, mezi nimiž přeskakují ‚jiskry‘, vede k Teigeho metafoře roentgenogramu: recepce není pasivní, ale nese v sobě potenciál navazování kontaktu mezi různými oblastmi, čímž se transformuje struktura viditelného a neviditelného.“

Z ukázky je zřejmé, že se zaměřuji na značně „okrajové“ fenomény: na telegraf, telefon či gramofon, na zapletení technologií/médií a lidského těla / světa jako takového. Možná, že právě „okrajovost“, „odvrácená“ strana doposud proponovaného přístupu k určitému dílu, dokáže vynést na povrch to, co bylo přehlédnuto. Možná, že se jedná o variantu tzv. archeologie médií, byť jakkoliv implicitní a nejednoznačnou.

Například v Nezvalových básních je telefon traktován prizmatem (zdánlivě) mediovaného tělesného splynutí obou účastníků hovoru.

Pakliže je telefon „participační formou, která s veškerou intenzitou elektrické polarity vyžaduje partnera“,1) je toto partnerství v případě Nezvalovy tvorby znovu erotického charakteru. Ve sbírce Blíženci z roku 1927 najdeme v oddíle „Skvrny“ báseň „Telefony“, která původně vyšla pod názvem „Telefon“ v listopadu 1926 v Hostu. Nezval zde evokuje scénu milostného trojúhelníku: „Generálova choť v negližé / telefonuje mi z lůžka.“ Nedbale oděné ženské tělo, prostor ložnice – to vše je znakem intimity, a stejně tak i umístění telefonu do soukromého teritoria generálovy manželky poukazuje na proměnu významu telefonního média. Pokud byl v počátcích telefon určen ke zvýšení sociální kontroly, byl umístěn zejména ve vstupní hale domu/domácnosti a měl fungovat jako pragmatický nástroj pro řízení domácnosti, kdy služebné nemusely vykonávat celou řadu pochůzek, ale pouze telefonicky zařídit vše potřebné, majitelé nemovitosti mohli kdykoliv zkontrolovat stav svého příbytku, a jednou z jeho dalších funkcí bylo „filtrovat“ podněty z vnějšího světa s cílem zachování soukromí adresáta hovoru,2) slouží o několik desetiletí později telefon k soukromým a intimním hovorům, pomocí nichž je možné domluvit si nevěru za zády druhého, případně ke koketériím zabraňujícím nudě. Motiv telefonu jako média umožňujícího rozptýlení a únik z osamělosti je jedním z klasických tropů spjatých s telefonickou komunikací. Protože je telefon umístěn v ložnici, Nezval může mluvit „beze všech okolků“ a dodává: „Vstupuji do její vany.“ Náznak bezprostředního a (sic!) mediovaného koitu následuje: „Rozhovor končí Naše astrály / se políbily v telefonní budce / a slečna z meziměstské centrály / mne drží nahého v ruce.“
 

Koláž Karla Teigeho Pozdrav z cesty z roku 1923
 

V Nezvalově případě se uživatel fantazmaticky materializuje přímo ve vaně dotyčné dámy. Akustický afekt se tak stává afektem hmatovým. Fyzické tělo generálovy choti je penetrováno aparátem, a přestože se hovoří o „astrálech“, přeznačení sexuálního aktu v akt transcendentní je znegováno tím, že jiná žena, žena, která není ženou, ale pouze kanálem přenosu (operatérkou), drží Nezvala „nahého v ruce“. Akusticky-hmatová pornografie pod dohledem vln elektrických drátů.

Je zvláštní, že o poetismu nebylo mnoho napsáno. Jistě, jednalo se o krátkou etapu v dějinách tuzemské avantgardy. Prvotní moment tendence napsat něco o pojetí (nových) médií u Teigeho a Nezvala se u mě dostavil, když jsem pracoval na shrnutí českého myšlení o filmovém médiu mezi lety 1918–1938. Již zde se kontury Teigeho díla začaly vyjevovat v určitém rámci. Odtud byl pak logický krok k Nezvalovi. Nechtěl jsem se zabývat autorským subjektem, nýbrž mě zajímal diskurz, jakým oba autoři přistupují k médiím. A po určité době mi došlo, že vypracovávají velmi specifickou mediální ontologii.

Kniha odráží poetistickou hravost. Jako by se jednalo o spojení toků dvou řek do jediného proudu. Gilles Deleuze podotýká, že když píšeme, nikdy tak nečiníme sami za sebe. Téma, pohled odráží naše vnitřní nastavení, ale nakonec vždy dospějeme k tomu, že ústa jiného používáme k tomu, abychom se vzdali nás samých a nechali se vést proudem řeči jako takové.
 

Martin Charvát. Zázračné křížení: Karel Teige a Vítězslav Nezval. Praha: NAMU, 2020.


Poznámky

1) MCLUHAN, M. „Telefon: oslavné fanfáry, nebo cinkající symbol?“. In Jak rozumět médiím: Extenze člověka. Praha: Odeon, 1991, s. 248.
Moje exploatace McLuhana je de facto velmi jednoduchá. Souhlasím s ním, že média jsou extenzemi, rámy našeho vidění světa či faktorem, skrze něž jsou strukturovány naše sociální vztahy. Stejně tak souhlasím s tím, že nikdy nemáme žádný „přímý“ přístup ke světu – svět je nám vždy zprostředkován. A možné epistemické, kulturní a ontologické důsledky tohoto přístupu je pro mě zajímavé prozkoumávat formou dílčích studií zaměřujících se vždy na jeden pevně vyznačený fenomén. 

2) MARVIN, C. W. When old technologies were new: thinking about electric communication in the late nineteenth century. Oxford, New York: Oxford University Press, 1988, s. 76.