Anketa
První díl ankety – od Bystřičana po Kratochvíla – najdete zde.
Který film byl pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnějším a proč?
Která kniha byla pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnější a proč?
Veronika Lišková
Martina Malinová
Vilém Novák
Radim Procházka
Andrea Průchová
Tereza Reichová
Miro Remo
Alice Růžičková
Apolena Rychlíková
Jiří Stejskal
Pavel Sterec
Jana Ševčíková
Helena Třeštíková
Jakub Wagner
Kamila Zlatušková
Veronika Lišková
1.
Dokumentárních filmů, které mne v letošním roce zaujaly, bylo dost – těžko však určit, který nejvíce. Zmíním proto ten, který jsem viděla v posledních dnech. Je to film Toto a jeho sestry (2014) rumunského režiséra Alexandera Nanau. Jedná se o velmi citlivě natočený portrét třech dětí, které jsou díky absenci rodičů a bezpečného domova nuceny v mnoha ohledech velmi rychle dospět. Film na mě zapůsobil hlavně tím, jak neinvazivně se jeho režisér dokázal ke svým protagonistům přiblížit, a také tím, že jejich každodenní realitu zachytil naprosto civilně, bez snahy její obraz jakkoli estetizovat.
2.
V současné době otvírám s velkým očekáváním knihu Každé dítě může dobře spát, a pokud se tvrzení obsažené v názvu skutečně potvrdí, bude to pro mne jednoznačně nejdůležitější kniha tohoto roku. Už jen z toho důvodu, že si konečně budu moci po večerech přečíst i něco jiného.
Martina Malinová
1.
Do paměti se mi vryl film A Mother's Dream (2014) švýcarské režisérky Valerie Gudenus. Film vypráví o reprodukční klinice v Indii. O matkách, které zde stráví devět měsíců života, odnosí dítě pro bohaté a za vydělané peníze mohou koupit dům pro svoji rodinu. Pro mě byl polemikou o hodnotě života, těla a zdraví a výpovědí o světě, ve kterém se dá všechno považovat za zboží. Druhým velmi důležitým filmem pro mě byl Verdikt v Maďarsku (2013) Eszter Hajdú. Silný film o rasismu. Třetím je nizozemský film Menny Laury Meijer 69: Love, Sex, Senior (2013), protože láska je nejsilnější síla, i když jste gay a je vám přes osmdesát.
2.
Kniha Doppler, kterou napsal současný norský autor Erlend Loe, protože vypráví příběh o tom, že někdy se můžete na všechno vykašlat, odejít do lesa a tam celý rok žít s losem. Že jediné, co občas stačí udělat, je postavit stan a totem. Že můžete nechat práci, rodinu i město někde za sebou a ujasnit si, kdo jste. Po několikáté jsem se také vrátila ke knize Ženy, které běhaly s vlky od Clarissy Pincoly Estés, protože vypráví příběhy, mýty a pohádky, které se v kavárnách nevyprávějí.
Pět rozbitých kamer (5 Broken Cameras, Emad Burnat, Guy Davidi, 2011)
Vilém Novák
1.
Pět rozbitých kamer (Emad Burnat, Guy Davidi, 2011). Při otázce jsem si na něj vzpomněl jako na první, a v podstatě na žádný jiný. Vryl se mi nějak pod kůži. Zachycuje dlouhý příběh z oblasti izraelsko-palestinských vztahů. Je to téma, na které má u nás téměř každý našinec jasný názor, ale málokdo si uvědomuje realitu.
2.
Magické pohyby Carlose Castanedy. Jedná se o druh pohybu, který jsem začal cvičit. Je to napojené na filozofii, jež mě dlouhodobě zajímá.
Radim Procházka
1.
Tereza Reichová, Eugen Hrabíno: Kampaň bez loga (2014). Je to jen kraťas, ale předběhl veřejnou debatu o marketingových agenturách v roli producentů autorských filmů. Vzorový příklad: zvýšená citlivost autorů čte a zachycuje situaci pro nás ostatní, abychom porozuměli tomu, co se budeme později pokoušet proměňovat. Ať žije BUDVlAdimíR!
2.
Jinými slovy o smyslu tvorby: „Estetické koncepty mne začaly zajímat ve chvíli, kdy jsem pochopil jejich existenciální kořeny… Lidé… jsou… ve svých životech bez přestání konfrontovaní s krásným, se škaredým, se vznešeným, s komickým, s tragickým, s lyrickým, s dramatickým… všechny ty koncepty jsou stezkami vedoucími k různým aspektům existence, ke kterým jinak není přístup.” (Milan Kundera: Slova, pojmy, situace)
A jako bonus: „Víra je na světě pro slabé, stateční umírají ve sračkách” (Eva Zábranová, Flashky). Dcera básníka a překladatele Jana Zábrany vzpomíná v duchu názvu rafinovaně a přitom až s dětskou přímočarostí.
Ming z Harlemu: Jednadvacet pater ve vzduchu (Ming of Harlem: Twenty One Stories in the Air, Philip Warnell, 2014)
Andrea Průchová
1.
Výrazně mě oslovil snímek Ming z Harlemu: Jednadvacet pater ve vzduchu (Ming of Harlem: Twenty One Stories in the Air, Philip Warnell, 2014), který jsem v letošním roce viděla poprvé během festivalu FID Marseille. Jeho kompozice mě provedla dvěma světy, z nichž jeden ukázal realitu současných newyorských housing projects, které mě fascinují, a druhý pak nabídl inscenování specificky zarámované reality hypnotického světa zvířecí existence. Pojítkem těchto dvou vizí se stala otázka vztahu člověka a zvířete, souboje o svébytný typ dominance, který vzniká na základě stereotypních představ člověka o tom, co zvíře je. Tu pak ve snímku dobře zachycuje a rozbourává básnická esej sepsaná přímo pro snímek francouzským filozofem Jean-Lucem Nancym. Závěr filmu, který ukazuje prostředí zoologické zahrady, ve které se snímek částečně natáčel, pro mě byl posledním dílkem skládačky vyprávění, které mě překvapilo integritou dvou narativně výrazně odlišných částí a zároveň mě uhranulo silnou hudební složkou. Ta dokázala zesílit hluboký zážitek z observace zvířat, která ve filmu v určitém momentu simultánně probíhá obrazem i textem.
Přestože jsem snímek viděla ve festivalové videotéce, propadla jsem jeho vlastnímu časoprostoru. O to více jsem pak byla nadšená z možnosti zhlédnout film v kině během jihlavského festivalu, navíc za přítomnosti režiséra Phillipa Warnella, se kterým jsem strávila hodinu skvělého rozhovoru a dozvěděla se o jeho dlouhodobé spolupráci s Jean-Lucem Nancym (režisér mi mimochodem prozradil, že Jean-Luc Nancy má transplantované ženské srdce, což v mnohém napovídá o tématech, která ve své práci filozof řeší). Zůstali jsme dokonce v kontaktu. Aktuálně se snažím propojit režiséra, který byl jedním z prvních zahraničních studentů na FAMU, s českými historiky znalými období terezínského ghetta. Režisér by se rád v budoucím projektu věnoval fenoménu vytváření falešných vizuálních vjemů, přikrášlování reality a příklad nepravých obchodních výloh v ghettu si vybral jako jeden z vizuálních elementů, které by rád blíže prozkoumal.
2.
Strašně ráda bych ve své odpovědi představila nějaký literární objev anebo osobní objev klasické literatury, ale budu se držet své práce. Aktuálně spolupracuji na překladu knihy literárního teoretika a výtvarného kritika W. J. T. Mitchella Picture Theory: Essays on Verbal and Visual Representations, která by měla vyjít v příštím roce v nakladatelství Karolinum. Kniha bude asi pro většinu čtenářů podstatná tím, že formuluje paradigmatickou proměnu známou jako „obrat k obrazu“. Pro mě v pozici překladatele je publikace aktuálně podstatná v tom, že odhaluje výjimečný esejistický styl autora, který dokáže znovu pročítat zapomenutou antickou literaturu v současném kontextu, propojovat ji v proudu času a kulturních dějin, přičemž se nebojí být aktuální, kousavý a mnohdy i ironický a vtipný. To Mitchell prokazuje historkami a interpretací kreslených vtipů, jimiž podkapitoly práce otevírá. U nich se skutečně směji, ale jako překladateli mi úsměv rychle tuhne na tváři – kniha rozhodně není jednoduchým textem.
Dvacetník (20 Cents, Tiago Tambelli, 2014)
Tereza Reichová
1.
Stále fascinovaně vzpomínám na brazilský film Dvacetník (20 Cents, Tiago Tambelli, 2014), který jsem viděla v řijnu na jihlavském festivalu. Kamera za celých pedesát minut nevyskočí z obří demonstrace proti zvýšení ceny hromadné dopravy, přesto se však jedná o silný vizuální zážitek plný důležitých sdělení a emotivního napětí.
2.
Jde o úplně čerstvou novinku, ve které právě ležím. Velice zajímavá zpověď Paula Polanskyho Tábor smrti Lety: Vyšetřování začíná 1992–1995, kterou po odmítnutí jinými vydavateli publikoval Institut kritických studií ve spolupráci s Antifašistickou akcí a Československou anarchistickou federací. Proč je kniha tím nejpodstatnějším, můžu ilustrovat na slovech Petra Pitharta z předmluvy knihy: „Jestli tato kniha nevzbudí bouři otázek, pochybností, obviňování…, pak jsme na tom opravdu velmi zle."
Miro Remo
1.
V pamäti mi hlboko zostali dva filmy, jeden starší – Láska v hrobě (2012) Davida Vondráčka – a Dělníci bulváru (2014) Víta Klusáka. Prvý pre svoju ľudskosť na totálnom okraji spoločnosti, druhý pre svoju beštiálnosť na opačnom konci existencie elít.
2.
Fotokniha Jindřich Štreit 1965 - 2005. Mám rád obrázky, ktoré nepotrebujú ďalšie slová.
Alice Růžičková
1.
Školní film 2. ročníku Katedry dokumentární tvorby Film o mých nohou (o umění podnikání) Karolíny Peroutkové. Osobní a osobitý film o sebeuvědomění, ženském podnikání, koučinku a hledání rovnováhy mezi rodinou, tvorbou a zaměstnáním.
2.
Lucie Česálková: Atomy věčnosti. Konečně vyšla kniha o krátkém filmu a jeho nezastupitelném místě v dějinách českého dokumentárního filmu, navíc velmi precizně zpracovaná, vřele doporučuji.
Verdikt v Maďarsku (Verdict, Eszter Hajdu, 2013)
Apolena Rychlíková
1.
Verdikt v Maďarsku (Eszter Hajdu, 2013). Minimalisticky, až klaustrofobně, navzdory všem, ale s odhodláním a beze strachu pojednává o problému, který v posledních letech jen a jen eskaluje. A vzhledem k tomu, že mám možnost tu situaci sledovat, si troufám říct, že bude hůř.
Na pozadí soudu s tvrdým jádrem maďarských neonacistů souzených za vraždu šesti Romů (jeden z nich byl pětiletý chlapec) se rozehrává boj celospolečenského charakteru. Matky, dcery, otcové, manželé i manželky zabitých předstupují před tribunál a tváří tvář vrahům svých příbuzných obhajují vůbec právo na existenci svého etnika. Nejsurovější a nejsilnější analýza dnešního evropského anticikanismu, kterou jsem v poslední době mohla vidět.
2.
Rozhovor s Janem Gogolou, ml., pro dok.revue o filmu František svého druhu, který vznikl pro cyklus Příběhy neobyčejné energie. Dal nám všem možnost přemýšlet nad posláním veřejnoprávní televize, problémy, se kterými se dnešní ČT potýká, jejím vztahem k „autorskému" dokumentu a trendy v oblasti propojování soukromého s veřejným. Málokterý rozhovor dokázal vyvolat tak velkou dokumentaristickou debatu. A jak se zdá, nezůstane jen u debaty uvnitř doku obce… Krása!
Jiří Stejskal
1.
Dance for me (Katrine Philp, 2012). Skvěle rozehraná emocionální stránka filmu. Ukázková práce se scénou a dramaturgií filmu.
2.
Jan Špáta (a Martin Štoll): Okamžiky radosti. Krása a poetika Jana Špáty na papíře.
O násilí (Concerning Violence, Göran Hugo Olsson, 2014)
Pavel Sterec
1.
Svou odpovědí budu křivdit dokumentům, které jsem zhlédnul už před několika měsíci a zážitek z nich byl přepsán třeba i obdobně silnými, ale nedávno zhlédnutými. Tenhle nešvar výročních anket je tíživý především pro respondenty, kteří si nevedou čtenářský ani divácký deník. Dojem z dokumentu The Stuart Hall Project (John Akomfrah, 2013) byl v nedávné době přepsán dokumentem O násilí (Concerning Violence, Göran Hugo Olsson, 2014). Jestliže jsem se u dokumentu The Stuart Hall Project dozvěděl mnoho informací, které jsem předtím neznal, tak u Concerning Violence jsem to, o čem jsem vesměs věděl, více prožil. Téma boje proti koloniální nadvládě (kterým se do jisté míry zabývají oba filmy) není vůbec tak neaktuální, jak se může zdát. Tvrdé prostředky kolonizace jsou často jen nahrazeny těmi měkčími, ale o to plíživějšími. Politická mapa světa, rýsovaná před několika dekádami imperiálními mocnostmi, se znatelně přetváří právě teď.Týká se to i nás v Čechách – koneckonců i Československo kolonizovalo na chvíli západ Ukrajiny.
2.
Vynechám pro mě a mé studium podstatné teoretické knihy a zmíním prózu. Jedinou prozaickou knihu, kterou napsal turecký básník Nazim Hikmet. Jmenuje se Romantika a v českém překladu vyšla roku 1966. Kniha je možná překvapivě o politice, ne však o té pragmatické.
Jana Ševčíková
1.
Pátrání po Sugar Manovi (Searching for Sugar Man, Malik Bendjelloul, 2012). Neoslovila mě ani tak řemeslná stránka, jako spíše absurdní život sám!
2.
Charles Bukowski: Pobryndané spisy. Přinesla to domů dcera jako nepovinnou literaturu, okamžitě bych to dala za povinnou! Je to divoké, krásné a má to koule! Stejně jako Pátrání po Sugar Manovi.
Chlapectví (Boyhood, Richard Linklater, 2014)
Helena Třeštíková
1.
Zaujal mě americký film Chlapectví (Boyhood, Richard Linklater, 2014) – časosběrný hraný film. Časosběrný způsob natáčení je moje téma. V hraném filmu je to dost neobvyklá metoda a byla jsem překvapena, jak dobře ten film funguje.
2.
Otevřený deník Jana Vladislava. Vždycky mě zajímaly všední dny a jejich popis v denících. Deníky literáta jsou obzvláště lahůdkou. Tady je ještě navíc skvěle popsaná každodennost let 1977 až 1981 pohledem člověka, který si dovolil kriticky myslet. Velmi doporučuji všem, kteří váhají, co si o této době vlastně myslet.
Vladimíra Čerepková – Beatnická femme fatale od Alice Horáčkové. Skvělý portrét velmi neobvyklé ženy.
Jakub Wagner
1.
Cyklus Americké století očima Olivera Stonea, který Česká televize uváděla záměrně vždy od půlnoci dál. Unikátní práce s archivními materiály a neobvyklý pohled na druhou polovinu dvacátého století, kde autor jednoznačně přiznává svůj levicový postoj, přesto však nevyrábí poplatnou demagogii jako například zpravodajství České televize. Cyklus Americké století by se měl promítnout od 20:00 na ČT 2 místo obscénních cestopisů a dalších nesmyslných produktů.
2.
Ronald Barthes: Světlá komora – poznámky k fotografii. Podruhé jsem se vrátil k tomuto filozofickému textu, který se však čte jako literatura. Barthes je král!
Kamila Zlatušková
1.
Letos mi hodně času zabrala výroba filmů a pořadů v naší tvůrčí skupině, ale také „výroba" mého druhého syna, takže jsem bohužel většinu letošních kinopremiér zmeškala. Ale velmi se těším na film Gottland. A v televizi jsem si nenechala ujít premiéru Sametových teroristů (2013). Viděla jsem je už loni v soutěži ve Varech a nepřestává mě fascinovat lehkost vyprávění, obrazová kompozice, nadhled a balancování na hraně žánrů i různých významů.
2.
Můj seznam za letošní rok je trestuhodně monotematický. Když si to zrekapituluji, četla jsem zřejmě jen literaturu o porodu a mateřství. A i v souvislosti s vyhrocenou společenskou debatou na téma české porodnictví bych si tím pádem jako nejpodstatnější knihu letošního roku vybrala knihu Orgasmický porod. Aneb jak říká jedna moje kolegyně – „není nad to dobře porodit". Je to investice do vztahu k sobě samé a samozřejmě i k dítěti.
