Energie nečekaných spojení

Jan Gogola, ml., František svého druhu a inspirativní spojování zdánlivě nespojitelného

František svého druhu (Jan Gogola, ml., 2014)

„Kdo kouří, přemýšlí o životě.“ Jestli je někdo živoucím důkazem tohoto Goetheho citátu, je to Jan Gogola, ml. – se sklánějícím se říjnovým sluncem a zakouřenou atmosférou katedry dokumentárního filmu za zády.

Film je z cyklu Příběhy neobyčejné energie, který vznikl v koprodukci České televize a ČEZu. Jak byste popsal spolupráci s těmito subjekty a přiblížil okolnosti, které vedly k tomu, že je váš film součástí právě takového cyklu?
Před rokem mi volala Erika Hníková, jestli bych měl zájem jít do osmidílné koprodukční série České televize a ČEZu o lidech, kteří dělají něco navíc. V televizi se měl objevit inzerát jako výzva, aby lidi posílali návrhy možných adeptů. A to buď sebe samotných, nebo někoho ze svého okolí. Vzal jsem si čas na rozmyšlenou a nakonec se do toho rozhodl jít s jistou nejistotou, jak tato koprodukční spolupráce dopadne. Nad obavou z toho, v jakých možných nedobrovolných tlacích se člověk ocitne, převážily tři důvody: zajímala mě zkušenost s ČEZem jako s jiným světem, než se kterým jsem se doposud ve vztahu autor–producent setkal. Jestli bude možné spolupracovat i s takovým typem mocné instituce tvůrčím způsobem. Šlo o sociálně-osobní výzvu analogickou k tomu, že se ve filmech snažím o to, aby se potkala prostředí a souvislosti, které k sobě na první pohled jakoby nepatří. Žít jen v určitém kontextu mi přijde jako sektářství. Svoji roli sehrál i fakt, že byla Erika dramaturgyní celé série. Je pro mě inspirativní v tom, jak myslí, v dobrém slova smyslu, jednoduše o složitých věcech. A taky mě zajímalo samotné téma lidí, kteří dělají něco navíc, než musí.

Příběh Františka jste si zvolil sám?
Ne, já jsem do soutěže přihlásil jiného pána, který neuspěl. Ale na svojí volbě osobnosti jsem účast v sérii nestavěl. Na filmování mě mimo jiné baví i to, že se ocitáte v situacích a s lidmi, které neznáte. Je to jedna z možností, jak nebýt stejný. Do připravovaného cyklu se přihlásilo kolem 500 projektů. Z těch bylo v prvním kole vybráno 20. Každý přijel do televize, kde byli zástupci ČT, ČEZu a všichni režiséři kromě mě, jelikož jsem točil v zahraničí. Z tohoto setkání vyplynul výběr 8 osob, které si pak režiséři mezi sebou rozebrali. František byl jednou ze dvou osobností z konečného výběru, o které jsem měl největší zájem, a v této preferenci jsem přitom nebyl sám. Ale na základě losování a vyjednávání jsem se k Františkovi nakonec dostal.

Co vám v konečném důsledku přinesla spolupráce s ČEZem, něčím tak odlišným?
Že můžete třeba i s ČEZem spolupracovat tak, že vznikne něco, co je podle vás smysluplné. Nemám na mysli jen to, že ze strany firmy nedošlo při práci na našem filmu k politickému či ideologickému nátlaku, ale třeba i to, že při projekci ve střižně vidíte, jak lidi z ČEZu reagují. Někdo vlažněji a jiný naplno jako dítě. Ten člověk byl potěšený z toho, že mohl být u vzniku něčeho, co je z pohledu standardní podoby tzv. dokumentárního filmu divné. Ale především: já nechci žít způsobem, který bude apriorně rozlišovat mezi těmi, s nimiž se mluví, a těmi, s nimiž nikoli. V tomto smyslu vnímám pozitivně i to, že nejen ČEZ, ale i další velké firmy jsou partnery i samotného jihlavského festivalu. Nebo máme po těchto firmách chtít, aby podporovaly jen fotbal či rodinné filmy? Musí například autorské filmy vznikat jen v kontextech a pro kontexty apriorně dané? Musím přitom dodat, že případná špatná zkušenost z této spolupráce by samozřejmě hrála roli v mém případném dalším rozhodování, jestli do podobné producentské konstelace jít.

Zasahovaly tyto dva subjekty (ČT, ČEZ) nějakým způsobem do stylové roviny filmu, autorského pojetí, nebo to nechávaly zcela na vás?
Ne. Respektive šlo o běžnou podobu dramaturgické spolupráce, v tomto případě s kreativní producentkou ČT Martinou Šantavou a zejména s dramaturgyní Erikou Hníkovou, kterým se navíc nápad na základní princip filmu od začátku líbil. Rád bych přitom zdůraznil to, že se za autora „svých“ filmů nepovažuji. Jde o spoluautorské pojetí. Vždy jsem pracoval kolektivně, vždy mě zajímalo, co si o filmu lidé ze štábu myslí, jaké mají návrhy, co se jim nezdá, čemu nerozumí. Nemám majetnický pud ve smyslu toho, že je to můj film, do kterého mi nemá kdo mluvit. Takže kdyby na to přišlo, tak klidně půjdu „svůj“ film vysvětlovat i na poradu ČEZu. Myslím, že by to bylo v každém případě inspirativní setkání. Jedním z důvodů, proč filmy dělám, je to, jestli a jak osloví i lidi, kteří uvažují jinak, a takoví se samozřejmě nachází i v samotném štábu.

Film je doprovázen hlasem vypravěče Rímského, kterého známe především z přírodovědných dokumentů. Proč jste se rozhodl pro tak specifickou formu komentáře?
U každého filmu se snažím, aby jeho forma vyplynula z jeho kontextu. A aby byl tedy každý více či méně jiný. V případě Františka jsem vycházel z toho, že jde o neobvykle systematického a racionálního člověka, který je zároveň neobvykle fascinován přírodou, protože by jinak nedělal to, co dělá. A že je vlastně těžko určitelné, do jaké míry žije ve světě lidí nebo ve světě zvířat. A že bychom tedy mohli udělat portrét v žánru přírodovědného filmu, který bude otázkou po tom, co je ještě lidské a co nikoli a jestli nějaká daná hranice mezi těmito světy vůbec existuje. Proto volba daného žánru, proto jsem například použil v podstatě poprvé postupy komentáře či filmové hudby. Zároveň šlo o to, aby zvolené východisko nezastřelo étos Františkovy neobvyklé činnosti.

V čem myslíte, že tkví jeho neobyčejnost?
Budu obecný, abych z filmu příliš neprozradil. Františkova práce má výrazný vliv na přírodní diverzitu v okolí Břeclavi, ale také třeba na úrodu obilí. Rozměr jeho činnosti snese analogii s knihou, respektive s filmem Muž, který sází stromy, i když u Františka nehrají stromy hlavní roli. Finanční podpora ze strany ekologických institucí mu přitom nepokrývá ani náklady. A z pointy jeho práce mu nic nezůstane. František prostě žije určitou ideu. A z tohoto hlediska může být inspirací pro každého.

Když budeme brát v potaz onu dualitu člověk–pták, všechno, co jste zatím popisoval, je zařaditelné spíše pod pojem lidství. V čem se projevuje Františkova ptačí povaha?
Člověk je i tím, co dělá. Když souvisíte s něčím, co lítá, tak lítáte taky. Jean-Christophe Bailly napsal: Máme křídla, vždyť s jejich pomocí chodíme. Dlouho jsem uvažoval o tom, že bych tuto větu vložil na konec filmu, ale nakonec mi došlo, že je v něm implicitně obsažená a že bych tím taky narušil zvolený žánr. Bailly svým zdánlivým nonsensem poznamenává, že se můžeme vznášet třeba tím, co děláme. Díky tomu, co František dělá, to u něho platí jako u málokoho.


Jan Gogola, ml. (1971, Uherské Hradiště) je absolventem žurnalistiky na Univerzitě Karlově a Katedry dokumentární tvorby pražské FAMU, kde dodnes působí jako pedagog. Zároveň je aktivním tvůrcem dokumentárních snímků, z nichž můžeme vyzdvihnout například debut Vila Inocent (1996), portrétní filmy Rock života (2011) a Král nic nedělá (2012) či Kateřina Šedá: Jak se dělá mýtus (2013).




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková

starší články

f3.14DOK.REVUE
26. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue

související články:

f1.14Továrna jako určitý druh tělesnostiDokumentarista Jan Gogola, ml. v rozhovoru o poezii továren, námaze tělesné i duševní a filmovém díle jako těžké zavařovačce plné okurek