Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací
DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Road movie s Kovym po českém školství

Nový film

Road movie s Kovym po českém školství

20. 12. 2019 / AUTOR: Ivo Bystřičan
Ivo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.

Mám problém věřit, že mladí lidé jsou hloupí. Tradičně je tak zobrazují televizní ankety. V roce osmičkových výročí se jich zrovna urodilo. Krvelačné štáby lovily mládež po ulicích a pálily otázky. Kdy vzniklo Československo? Co se stalo v roce 1938? A co 1948? Tak aspoň 1968! Mladí se kroutí, utíkají na tramvaj, spěchají k zubaři, vystrašeně těkají očima po okolí, hádají, většinou špatně. Kam ten národ spěje s takovým materiálem, to je poselství těchto reportáží. Tradice láteření nad mládeží je přitom stará jako civilizace. Mladí nikdy nestáli za nic.

A tak jsme se za těmi mladými vydali jako na safari, přes sklo kamery. Poznat tu sběř, kvůli které náš národ bídně zhyne, možná už na stoleté výročí samostatného státu, o čemž ona prokazatelně nic neví. Vzali jsme to od Prostějova, stavili se v Chotěboři, pak do Čáslavi, také do Jičína, pak do Mladé Boleslavi, Mnichova Hradiště a bůhvíkam ještě. Chtěli jsme vědět, proč neznáme moderní dějiny. Z mladých jsou časem staří, a ti je neznají zrovna tak. To není domněnka, na to jsou výzkumy. Pokud jde něco napříč, je to společenský problém. A východisko pro dokumentární film.
 

Z natáčení nového filmu s Kovym o výuce-nevýuce moderních dějin.
Foto archiv Ivo Bystřičana

 

Jako beranidlo do školních vrat bereme Kovyho. Toho youtubera, influencera, instagramera nebo co, který v životě neviděl pořádnou práci, neví, kdo to byl Karel Kramář a mladí ho tím pádem zbožňují. Stejně jako oni je celý věčně vražený do mobilu, mohli by si rozumět. Je to dobrá volba, ředitelé škol jihnou a umožňují nám natáčet. Studenty hledáme přes sítě. Kovy udělá video o problému výuky, totiž nevýuky moderních dějin a stovky mailů se hrnou. Zvou nás studenti a studentky gymnázií, průmyslovek, obchodek, od Rožnova přes Třebíč po Chomutov. Vybíráme ty nejzajímavější reflexe a vydáváme se na safari školstvím, které by mělo končit u premiéra. Ten ale nikdy neodpoví, takže u ministra školství. 

Celou dobu se snažíme z natáčení vydestilovat něco jiného než fráze. Například kdo nezná dějiny, je nucen si je zopakovat. Kdo nezná minulost, nezná ani současnost. Kdo ovládá minulost, ovládá i budoucnost. Dějiny se rády opakují. Bez znalosti moderních dějin není kritického myšlení a bez něj zase demokracie. Jejich neznalost je živnou půdou extremismu. Patří to k všeobecné vzdělanosti, ke gramotnosti, občanství, lidství a tak dále. Dejme tomu. Všechno víme, přitom se moderní dějiny už třicet let učí sporadicky. Jsou na to výzkumy a výsledky jsou tristní.
 

Z natáčení nového filmu s Kovym o výuce-nevýuce moderních dějin.
Foto archiv Ivo Bystřičana

 

A protože účelem dokumentu není konstatovat všeobecně známé banality, paseme po řešení. Během road movie po českém školství chceme vyjevit kořeny problému a najít, co s tím. U studentů napříč republikou se postupně dobíráme toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Těší se na ně, ale výuka se zpravidla zastaví u druhé světové války. Pak už je maturita, prázdniny a pak už leda v lepším případě samostudium moderních dějin. Jenže bez dialogu s dobrým průvodcem, učitelem. Bez vedení a bez společného zkoumání.

Objevujeme školství mých mladých let, o kterém jsem si myslel, že zůstalo tam, kde moje dětství. Se svou kazatelskou výukou věrozvěsta před tabulí a zapisujícími si věřícími, s tou úmornou faktografií velkých dějin, které nezavadí o tak přitažlivou každodennost historie, bez diskuze a dialogu, zato s pečlivým známkováním, kdo kam patří. S těmi kvanty dat, které si lze pamatovat sotva pár dnů. S těmi chrtími závody o čas, kdy se musí všechno stihnout a nikdy se to nestihne. Fenomén samoučícího se organismu se našeho školství opravdu netýká. Snažíme se dobrat, kdo za to vlastně může. V klasicky složitém masovém mechanismu je odpověď klasická – nikdo... a všichni.
 

Z natáčení nového filmu s Kovym o výuce-nevýuce moderních dějin.
Foto archiv Ivo Bystřičana

 

A to je ten problém. Studenti raději zareagují na výzvu filmařů a své strasti sdělí jim než svým učitelům a ředitelům. Prý by to k ničemu nebylo. Mladí učitelé radši odejdou do jiného sektoru, když na jejich koncepce ředitelé nepřistoupí. Nebo sklapnou krovky a přizpůsobí se zaběhnutému mechanismu školy. Ředitelé chtějí být zadobře s rodiči. Rodiče jsou podle všeho konzervativní a považují za nejlepší tu výuku, kterou zažili oni sami. Vždyť to někam dotáhli, tak to nemohlo být špatné. Školní inspektoři konstatují všechno možné a dávají k dobru analýzy ministerstvu. Ministr všechno ví a říká, že to záleží na školách samotných, že mají přece svobodu.

Pokud za to nemůže nikdo, nebo za to mohou všichni, pak jsou dvě možnosti. Buď to nespraví nikdo a necháme to být, nebo to můžeme spravovat my všichni. To školství, které decimuje živý zájem mladých o svět, které přetěžuje učitele i žáky, které vtěsnává znalost do primitivních testů, do neoblomných klasifikací. To, které degraduje studenty na posluchače a reproduktory řetězců dat. Příběh výuky-nevýuky moderních dějin je jen detailem odkazujícím na celé školství. A na naše pojetí lidství, v jehož počátcích stojí zvídavý tvor bažící po poznání, který se učí možnostmi omylů a chyb. Pro které musí být dostatek prostoru, a tím je dialog a vstřícnost. Pokud přistoupíme na to, že za to můžeme všichni, náš film s Kovym navrhne cestu. Začíná jedincem. A pár skvělých jsme našli.