Podporovat film se vyplatí. I ekonomicky
O existenci Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie se dozvěděla i nejširší veřejnost loni na jaře. Tehdy hrozilo, že se poslanci pro další funkční období neshodnou na dostatečném počtu radních, což by znemožnilo jakákoli rozhodnutí fondu. Český film by tak téměř přestal existovat. Fond kinematografie má klíčový vliv nejen na vznik filmů, ale i psaní scénářů, distribuční strategie dokončených snímků i podporu širší distribuce v rámci vyprofilované škály filmových festivalů a filmových institucí.
Vrátíme se o pět let
Nyní ohrožuje budoucnost českého filmu listopad příštího roku. V tu chvíli vyprší takzvaná digitální novela, která ponechala České televizi možnost vysílat reklamu za podmínky, že měsíčně odvede dvanáct a půl milionu korun právě fondu kinematografie. Tím přispívá na vznik filmů, které následně využívají čeští distributoři, kinaři i jednotlivé televize včetně té veřejnoprávní. „Pokud k tomu dojde, bude fondu najednou chybět sto padesát milionů korun ročně. To by byl obrovský propad,“ upozorňuje Přemysl Šoba, předseda Fondu kinematografie amístopředseda Asociace provozovatelů kin. „Fond i česká kinematografie by se tím vrátily o pět let zpátky, kdy fond disponoval ročně nějakými 70–80 miliony korun. Později stát řešil podporu filmu dvěma přímými dotacemi ve výši sto milionů korun.“ Ukázalo se ale jako téměř nemožné splnit podmínku pro čerpání peněz ze státního rozpočtu: dokončit film a utratit dotaci v rámci daného kalendářního roku. Bez odvodu z reklamy České televize by fond přišel zhruba o dvě třetiny svého stávajícího rozpočtu. „Fond je jen redistributorem peněz, které potřebuje česká kinematografie. Záleží na politických jednáních, jak bude problém zdrojů fondu vyřešen. Jednou z možností je právě zachování reklamy u veřejnoprávní televize za současných podmínek, mluví se také o zapojení odvodů z hazardních her.“
Digitalizace malých kin
Jedním z nových úkolů pro současnou radu je podpora digitalizace kin. Ta kinařům umožňuje nahradit promítání filmů z celuloidových kopií za digitální nosiče. Podobná technologická revoluce se nyní rozbíhá po celém světě včetně USA, Ruska či Číny. „Půjde-li to dobře, bude do konce roku digitalizováno na sto českých kinosálů. Z toho bude většina jednosálových kin. Budou-li digitalizována kina, má smysl, aby se i české filmy vydávaly na digitálních nosičích,“ vysvětluje Šoba a dodává: „jinak by hrozilo, že multikina budou absolutně určovat, jaké filmy se budou promítat, a jaké ne.“ Bez digitalizace by jednosálová kina byla až na výjimky technologicky odstavena, protože by nemohla uvádět nové filmové tituly, které se již za pár let budou nejen z Hollywoodu rozesílat výhradně na digitálních nosičích. Na digitalizaci malých kin rozdělil fond doposud zhruba šedesát milionů korun.
Nepodporujeme televizní dokumenty
Přestože se v posledních letech pohybuje počet dokumentárních filmů v kinodistribuci na deseti a více titulech, je předseda rady s jejich podporou zdrženlivější. „Teď mluvím jen sám za sebe. Jsou dokumenty jako Katka, Oko nad Prahou, Občan Havel či další, které si našly cestu do kin a zaznamenaly divácký úspěch. Ale o podporu žádá i spousta těch, které mají vysloveně televizní formát,“ přemýšlí předseda Šoba. „ A je velká otázka, jak jim otevřít cestu do kin, jak k nim přitáhnout ještě větší pozornost. Nechceme podporovat filmy, které mají šanci být odvysílány pouze v televizi, případně na které by v kinech přišlo jen několik desítek či stovek diváků.“ A dodává, že zásadním kritériem je kvalita námětu, důležitost tématu i filmová řeč. Z hlediska úspěšnosti podpořených projektů jsou dokumentární filmy na čelním místě.
Musíme si říct, jestli je film kultura
A má vůbec stát podporovat zvláštním fondem s rozpočtem přes dvě stě milionů korun ročně svou kinematografii? „První věc je odpovědět si na otázku, jestli film je kultura. Pokud si odpovíme kladně, a já se domnívám, že ano, pak je otázka jasnější: Má stát podporovat kulturu?“ ptá se Přemysl Šoba a sám hned odpovídá: „Ano. Protože se to vyplatí. Nejen z hlediska formování společnosti a udržování kulturní tradice, vyplatí se to i ekonomicky. Ekonomové spočítali, že koruna vložená do kultury vygeneruje pět, šest korun na službách s tím souvisejících. Ať už jde o turistický ruch, či zaměstnanost.“ Podle Šoby se můžeme vracet k filmům prvorepublikovým, protektorátním, těm z padesátých let či nové vlny. Z každé této epochy totiž zůstalo mnoho kvalitních snímků. „Byla by škoda, kdyby z dnešní dekády nezůstalo nic, za čím by se stálo ohlédnout. Skutečně komerční české filmy, tj. ty, které se samy zaplatí, jsou nanejvýš jeden dva do roka. A kdo ví, zda by to byly zrovna ty dva, které by se v daném roce natáčely. A přiznejme si, tyto komerční filmy často nejsou těmi, které přetrvají navzdory času.“
Evropské srovnání
A když se na závěr ptáme Přemysla Šoby, jak si Česko stojí s financováním kinematografie v porovnání se zahraničím, přiznává, že „nejen v západních státech jsou objemy financí nesrovnatelné“. A připojuje sen, že by „bylo velmi zajímavé udělat workshop všech radních z Evropy, aby si vyměnili zkušenosti, jak to kde funguje“. Počtem obyvatel poloviční Dánsko vyčlení na podporu kinematografie čtyřikrát více, šedesátimilionová Francie pak čtyřicetinásobek. I Polsko či Maďarsko mají rozpočty řádově trojnásobné. Pokud politici nezajistí od prosince 2011 kontinuitu příjmů, bude situace české kinematografie tragická. Ani dnes ale neodpovídá standardům okolních zemí.
