Zažíváme dystopii už dnes?

Rozhovor s Frédérickem Cousseauem, režisérem poetického dokumentu NU, jenž bude mít premiéru v soutěži Opus Bonum na 22. MFDF Ji.hlava.

Bývalý rockový muzikant Frédérick Cousseau tentokrát na Ji.hlavě uvede svůj snímek NU, poetickou dokumentární dystopii koncipovanou jako osobní korespondenci mezi ženou-přírodou a posledním žijícím mužem. Skrze obrazy přírodních scenérií a vylidněných výdobytků civilizace se ptá – zažíváme dystopii už dnes? 


NU je velmi neobvyklý název. K čemu se vztahuje?
Význam názvu může být interpretován různě. Vztahuje se k člověku? K přírodě? K přírodě bez člověka? K člověku bez přírody? Zároveň také velmi konkrétně reprezentuje obrovskou křehkost, nejistotu, která se týká přírody a tím pádem také člověka. Všimněte si, že přírodu klademe do popředí, protože bez ní by člověk zmizel. A přitom ji zjevně stále ještě nepochopil. Tento krátký, ze dvou písmen sestávající název má silný význam a hodí se k filmu.

Váš film není koncipován jako klasický dokument, ale spíše jako esejistická disputace mezi dvěma nejzákladnějšími archetypy – Člověkem a Přírodou. Jistě proto potřeboval značnou scenáristickou přípravu. Jakým způsobem probíhalo psaní poetizovaných dialogů, které ve filmu zaznívají? Psal jste je sám?
Prvním krokem při psaní filmu bylo sepsání dialogu mezi Člověkem a Přírodou. Nechtěli jsme primárně napsat poetický text. Byl to spíše dialog mezi dvěma milenci. Konec lásky. Nejprve byl text docela dlouhý. Jak práce na filmu pokračovaly, hodně jsme scénář redukovali. Film jsme vytvářeli tři roky, chtěli jsme si dát na čas. Protože je to také v určitém smyslu právě film o čase. O čase přírody, o čase člověka. Člověk bohužel dokázal vtisknout svůj čas přírodě a modifikoval ji, což je něco velice nebezpečného. Chtěl získat nad přírodou kontrolu. Problém je v tom, že člověk teď kontrolu ztratil. Práce na filmu byla vzrušující, protože jsme vůbec nevěděli, jak bude vypadat, až jej dokončíme. Mysleli jsme si, že bude určitě blízko žánru filmové eseje, což je vlastně hrozně vágní. Nás to ale nijak netrápilo. Při produkci vlastních filmů máte velkou svobodu. A tato svoboda byla pro NU dokonalá.

Film je rytmizován střídáním perspektiv, respektive promluv dvou zmíněných archetypů. Měl jste od začátku vytvořený koncept jednotlivých segmentů, jejich posloupnost? Nebo výsledek, který diváci uvidí, vznikal spíše ve střižně?
Konstrukce filmu byla velmi riskantní, se vším, co takový risk může přinést – včetně mnoha objevů a překvapení. Neměli jsme jasný koncept. Film byl tvořen jako dialog mezi Přírodou a Člověkem. Pak jsme šli poprvé v zimě točit. Začali jsme stříhat první záběry, což pak ovlivnilo přepisování textu. Pak jsme zase točili na jaře, načež jsme dokončili montáž a přepsali podle toho text. A zase jsme odjeli točit. Spoustu věcí jsme vyškrtali, celý proces byl velmi kreativní. Nahráli jsme hlasy – které jsou naše – a zkoušeli jsme je kombinovat s obrazem. Práce se střihem byla samozřejmě velice důležitá.


Kromě specifického způsobu narativní stavby má snímek zároveň i žánrový základ v postapokalyptické, popřípadě dystopické tradici. Čerpal jste při tvorbě NU z nějakých konkrétních děl nebo autorů, kteří se k tomuto žánru vztahují?
Myšlenka apokalypsy, konce světa, nezadržitelného kolapsu civilizace, není nová. Existuje spousta knih a filmů na dané téma. My jsme se ale neinspirovali konkrétními díly, spíše realitou. Přesněji věcmi, které momentálně cítíme. Zažíváme dystopii už dnes? Naše předtuchy představované ve fiktivních dílech se dějí v realitě. Což je úžasné. Jde o věci, které uvnitř silně pociťujeme. Zvířata mají instinkt, díky kterému vycítí, že konec je blízko. Možná jsme se jim začali trochu podobat. Natočit tento film byla možná cesta, jak přijmout tento neuvěřitelný fakt – kolizi fikce a reality v našem světě. Naším cílem také bylo pracovat s přírodou, jejími materiály, světlem, barvami. Bylo velice poučné sledovat ji se zvýšenou pozorností. Příroda se o nás ale příliš nezajímá, ani když jí při svém úpadku způsobujeme utrpení. Příroda se zotaví, jako vždycky, ať už s člověkem, nebo bez něj. Možná jsme jí prostě chtěli vzdát hold, poděkovat za její krásu a tajuplnost. Protože v důsledku jsme její součástí, na což až příliš často zapomínáme.

Pro postapokalyptický žánr je jedním z klíčových prvků prostředí, ve kterém se odehrává. Na jakých lokacích se film NU natáčel a podle čeho jste tyto lokace volili?
Hodně jsme točili ve Vogézách (region na východu Francie, pozn. red.), v různých ročních obdobích. Tento region má spoustu výhod: je zde velká diverzita krajiny a také spousta divoké přírody. Je vzrušující natáčet přírodu, i když je to někdy náročné, protože příroda je velice náladová. Musíte být velmi trpěliví, vstávat hodně brzy. Světlo se může velmi rychle změnit. Příroda nás neustále překvapuje. Moře jsme natáčeli v Normandii, ve filmu je také ukrajinská krajina, která pochází z jednoho z našich jiných filmů, stejně jako záběry pořízené ve Spojených státech. Hledali jsme spektrum obrazů, které by reflektovaly náš svět. A které by samozřejmě fungovaly dohromady.

Jak jsem naznačil už dříve, osobně váš snímek vnímám především jako poetickou filmovou esej. V čem z vašeho tvůrčího hlediska vidíte výhody a v čem naopak úskalí takového formátu?
Když začínáte pracovat na filmu, který je tak mimo klasický formát, jako filmová esej, moc si takové otázky nekladete. Jinak byste přišel prakticky jen na nevýhody a možná na několik málo výhod. Ale v případě NU to bylo vzrušující dobrodružství, které nadále pokračuje. Příroda totiž stále ještě neřekla své poslední slovo…





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.21Dobrý film je vždycky o něčem jiném, než o tom, co je vidětS režisérkou Erikou Hníkovou o jejím novém filmu Každá minuta života, intimním portrétu jedné žilinské rodiny, která vychovává tříletého syna podle metody Kamevéda, aby z něj vyrostl šampion. Kamila Boháčková
1.21Odcházel jsem s propocenou košilíO svém setkání s Karlem Vachkem a s jeho filmy pro dok.revue debatovali častí návštěvníci Vachkových proslulých otevřených seminářů – filozof Miroslav Petříček (MP) a malíř Vladimír Kokolia (VK), dále Vachkův kolega na Katedře dokumentární tvorby na FAMU, pedagog a programový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica (PK), producent Radim Procházka (RP), který u Vachka na FAMU studoval a jeho filmy posléze produkoval, a filmový publicista Vladimír Hendrich (VH), jenž s Vachkem natočil desítky pořadů pro Český rozhlas Vltava.Kamila Boháčková
6.20Hledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil Young
5.20Chci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaTvorba světoběžníka rakouského původu Huberta Saupera je známá i u nás. Před lety vzbudil ohlas jeho dokumentární esej Darwinova noční můra o Viktoriině jezeře v Tanzánii, kde se chová okoun říční na vývoz do Evropy, zatímco domorodí obyvatelé poblíž jezera živoří a trpí hlady. Letos mohou diváci MFDF Ji.hlava zhlédnout Sauperův nový snímek Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda. S Hubertem Sauperem jsme si povídali o jeho tvůrčí metodě, zatímco jsme se – virtuálně a se sluchátkem na uchu – společně procházeli po jeho farmě na francouzském venkově.Kamila Boháčková
4.20Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům. Snímek bude mít českou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila Boháčková
3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková

starší články

F3.18DOK.REVUE
27. 10. 2018


z aktuálního čísla:

Situační recenzeHongkongské protesty očima Aj Wej-weje O celovečerním dokumentu Šváb (Cockroach) čínského umělce a režiséra Aj Wej-weje, zachycujícím nepokoje v Hongkongu v roce 2019, debatují pro dok.revue sinoložka a překladatelka z čínštiny Olga Lomová, dokumentaristka Haruna Honcoop a antropolog a sinolog Jan Karlach, který v době protestních akcí v roce 2019 pobýval na Polytechnické univerzitě v Hongkongu.Kamila BoháčkováNový filmJak jsem se stala partyzánkouSlovenská dokumentaristka Vera Lacková přibližuje svůj nový film Jak jsem se stala partyzánkou, který měl letos v dubnu světovou premiéru na německém festivalu Go East, kde získal Award of the Federal Foreign Office for Cultural Diversity.Vera LackováTémaKino, nebo internet? Mají kina budoucnost, když si lidé během lockdownu navykli sledovat filmy na síti? Proměnily se skutečně divácké návyky a dochází ke změnám filmové distribuce, nebo jde spíš o promo světových streamovacích portálů?Martin SvobodaSportExperimenty i hledání vlastních kořenůKteré loňské filmy považují přední evropské dokumentární festivaly za nejzajímavější? Sedm filmových přehlídek sdružených pod hlavičkou Doc Alliance nominovalo do letošní soutěže Doc Alliance Selection Award celkem 14 filmů. V čem jsou výrazné a co je spojuje?Pavel SladkýBáseňZa sklemPavel NovotnýRozhovorDobrý film je vždycky o něčem jiném, než o tom, co je vidětS režisérkou Erikou Hníkovou o jejím novém filmu Každá minuta života, intimním portrétu jedné žilinské rodiny, která vychovává tříletého syna podle metody Kamevéda, aby z něj vyrostl šampion. Kamila BoháčkováNová knihaCo je „na obzoru“ české vizuální kulturyPlatforma pro studium vizuální kultury Fresh Eye vydává interaktivní publikaci Na obzoru. Nové tváře a hlasy ve vizuální kultuře. Nový e-book představuje vybrané práce studentů a studentek i čerstvých absolventů a absolventek vizuálně-teoretických či tvůrčích oborů. Jeho editorka Pavla Rousková popisuje, jak projekt vznikal i čeho je příslibem.Pavla RouskováÚvodníkDůležitost svobodydok.revue 3.21Kamila Boháčková