Za sklem


Prezentace básnické sbírky Pavla Novotného Zápisky z garsonky pro ceny Magnesia Litera. Zdroj: Magnesia Litera
 

Moje máti vždycky nosila rozevláté sukně
a byla permanentně cejtit vínem,
za lednicí se hromadily korky
a uřezané plastové uzávěry levných litrovek,
pořád se tu točili nejrůznější kamarádi
provonění cigaretama a alkoholem,
v té uzounké předsíňce,
v té panelákové nudli spojené
s malou koupelnou
a ještě menší kuchyní,
tam brnkali na kytaru,
seděli na linoleu opřeni nohama
o umakartovou almaru nebo o lednici,
žili jen tak, vegetovali, četli,
poslouchali hudbu, popíjeli, po nocích,
tam za tím zvlněným lisovaným sklem
rýsovaly se jejich tmavé siluety
a neustále se mluvilo o knihách,
dokola se probírala Hlava XXII
a Gold za všechny peníze,
Zolův Zabiják se už rozpadal pod rukama
a mluvilo se pořád o Sofiině volbě,
o Spolčení hlupců, o Hrabalovi.
A máti neustále nadávala,
že jí někdo nevrátil knížku,
ale znovu a znovu je půjčovala,
k tomu popíjela víno
a baštila alnagon,
ty hromady alnagonu jak bonbóny,
aby utlumila bolest rozbitých kloubů.
A poslouchal se gramofon,
stará Tesla, co stála a hrála na lednici
Chopina, Čajkovského, Mozarta, Griega
nebo strašlivé fláky od Plavců či Zelenáčů,
Marylu Rodowicz, dryjáčnickou Hegerovou,
případně tingltangl ze Semaforu či Kytici,
vpíjelo se mi to všechno v polospánku do hlavy,
rylo to hluboko do závitů.
Když jsem měl horečku
a nemohl se nadechnout,
upřeně jsem sledoval ventilačku,
a když jsem se soustředil,
pak se to úzké dlouhé okénko
dalo do pohybu,
kývalo sebou sem a tam
podle středové osy,
až se zvolna zase ustálilo
a pak zas, kdykoli se mi zachtělo,
mohl jsem takhle roztančit cokoliv,
někdy jsem rozchodil i televizi,
pochodovala si pak kývavě po kredenci,
nikdy mi ale nespadla.
Jindy jsem před sebou tlačil
tu obrovskou hnusnou
těžkou kouli z plastelíny,
co seděla přímo na hrudi
a propadaly se do ní prsty,
dusila mě a zavalovala,
až mi najednou zkřehla,
prolomila se jak skořápka
a propadla se do nicoty,
která zas pomalu hutněla
zpátky v onu hustou tíhu.
A moje matka zatím jemně
šramotila v kuchyni nádobím,
dívala se na televizi nebo četla,
četla mi před spaním stále dokola
strašidelnou pohádku o křesadle,
případně Krásu nesmírnou,
případně Mannon Lescaut,
cpala mi to do hlavy horem dolem
a mně se pak zdály sny,
mraky snů o lesklém nose,
jenž svítil jako báň,
mraky, do kterých jsem se
znovu a znovu probouzel zpátky
a propadal se zpátky do míst,
kde poslední vlaštovka zmrzla
u nohou Šťastného prince.
Knihovna byla malá
ale koncentrovaná:
samá masitá četba,
pozvolna ustálený kánon knih,
všechno krajně očtené,
smyslově ohmatané, poslepované.
Nejvíc si toho půjčoval Jarda Svoboda,
co jezdíval vždycky na kole,
chromou nohu po obrně
zavěšenou v klipsně,
druhá noha tou nohou
otáčela jak silný píst,
Jarda vždycky říkal,
že ta noha se jen veze
berlu měl připevněnou
na rámu gumovým pruhem
na hlavě cyklistickou čapku,
takhle přijížděl, aby pak
s hlavou lehce zvrácenou,
opřen o berli, před kredencí
prohlížel knihu za knihou
a nechal si o nich vyprávět,
aby pak s nějakou odjel pryč.
Mraky přátel a mraky známých,
co občas podnikali večerní cestu lesem,
aby se u potoka rozdělal oheň,
aby se hrálo a mluvilo
aby mě uložili zabaleného do deky na plochý kmen,
abych před usnutím poslouchal celý ten
vesmír zvuků, který se mísil
s pachem ohně alkoholu a cigaret.
V hluboké noci pak Bedřich, co pracoval
v Československých radiokomunikacích,
ten vysokánský notorický alkoholik,
co řehtal jako kůň, nosíval mě na ramenou
tmavým lesním tunelem stromů,
kde probleskovaly hvězdy,
a já mu rukama zajížděl do vousů,
ohmatával jsem jeho uši,
jezdil mu rukama po temeni
a sál ten bezpečný plný pach
prokouřeného a propitého
vousatého Bedřicha.
Nevím, jak tím lesem vždycky
propochodovala moje matka,
jak prokormidlovala
s těmi svými rozmlácenými
artrotickými kotníky, koleny, kyčlemi,
věčnými náběhy na výron v lokti,
v těch botkách se sešlapanými řemínky,
zpitá vínem kráčela škobrtavě
a přitom tak lehce,
poletovala po kamenech a přes kořeny
až domů,
na sobě jakousi volnou síťovinu,
hrála si na letadlo,
schovaná někde mezi těmi mraky přátel,
a všechno tak záhadně drželo pohromadě
a v tom ševelení zapištěla občas
flétna dávného čundráka
Luďka Snížka,
kterej trochu připomínal zjevem
Dustina Hoffmanna.
Tenhleten Snížek ale
nosil levný tesilky a kouřil startky,
pracoval jako noční vrátný v Sebě,
na flétnu hrál bídně
Bláznovu ukolébavku
a byl to zdaleka nejdivočejší ze všech kamarádů,
čert, kterej způsobil všelicos,
dával dohromady lidi,
aby zas jiné rozděloval,
zanechával po sobě spoušť
rozklížených životů, nejrůznějších
strejdů, rozkradených sbírek,
darovaných zvířat a ztracených otců.
Tenhle Snížek chodíval vždycky
s obřím kletrem, nosil v tom
gramofonové singly a knihy,
pořád něco přinášel a odnášel,
zjevoval se nepravidelně
a já věděl, že mě zas přidusí dekou,
když nebudu chtít spát.
Jednou se přenoska gramofonu
únavou materiálu
vyvrátila v pantech,
trčela potom šejdrem,
ale ticho bylo jen na chvíli.
Obratem mě totiž napadlo
připevnit na vahadlo oblázek
gumičkou z ředkviček,
takhle to hrálo už napořád
a neustále se to něčím doplňovalo,
přístroj svítil svým červeným okem do tmy,
nelítostně frézoval drážky.
A jednou takhle v noci,
když jsme už dávno spali,
začal někdo najednou
házet kamínky na sklo.
Říkali jsme si, že to zas bude
Pepik Nosek, co táhne od Břízy
a přišlo na něj loudění.
Ale jak ten člověk házel a házel
a nedal si pokoj,
cítili jsme, že tohle přece neni Pepik,
že v tom člověku se hromadí vztek,
že hledá čím dál větší kamínky,
že takhle vytrvale hází jenom Snížek,
cítili jsme, jak k nám ventilačkou
stoupá dým z jeho cigarety,
a když dokouřil, vztekle popotáhl,
po hromosvodu se vysápal
k nám na balkón, protáhl ruku ventilačkou,
otevřel si dveře, vešel do pokoje,
syčel jak had, profackoval moji matku
a když jsem po něm chňapl a kousl ho,
odstrčil mě šmahem do peřin,
podusil mě
a pak si lehl na koberec,
zahrabal se do deky
a obratem usnul a chrápal.
Ráno si pak ten rozcuchanej přízrak
v pokřiveném tureckém sedu
otevřel svou svačinovou pixlu
s chlebem a vajíčky,
baštil na koberci opřen o knihovnu
a když dojedl, vytáhl z kletru páječku
a dva velké kusy pěnového polystyrenu.
Tou páječkou začal
pro kohosi k čemusi
vypalovat do té bílé hmoty
tvar andělských křídel,
nevyhnutelně,
s krajní vážností,
soustředěn seděl na koberci,
tavil hmotu,
aby chvilku na to zas
rozmáchle odpochodoval,
odevlál kamsi pryč
máchaje svými puky tesilek,
s křídly a páječkou v kletru.
A za lednicí vytrvale
hlodala uprchlá bílá myš,
která se jmenovala Hubert,
tahleta myš nám tam hlodala
kabely reproduktorů,
ale vždycky pečlivě dbala na to,
aby žádný z nich nepřekousla.

---

Pavel Novotný je básník, textař a překladatel z němčiny. Působí jako vedoucí Katedry německého jazyka Technické univerzity v Liberci. Za básnickou sbírku Zápisky z garsonky získal cenu Tvárnice za Dílo roku 2020 i Moleskine Literu za poezii v rámci cen Magnesia Litera v roce 2021. Bilanční básnický cyklus umístil Novotný do miniaturní garsonky s malou koupelnou a ještě menší kuchyní, kde vyrůstal společně s matkou. Ve své sbírce takřka dokumentárně vykreslil obraz dětství a dospívání za socialismu v osmdesátých a devadesátých letech. „Skrze lyrického hrdinu neskrývaně promlouvá sám autor… Energickou řečí zároveň s obdivuhodnou přesvědčivostí vyvolává básník svět pozdní normalizace s hustě zalidněným babylónem panelákového sídliště. Dospívání v nepříliš funkční domácnosti s sebou nese nejen tragiku, ale také nostalgickou komedii, ve které se poezie potkává s prózou a osobitým způsobem komentuje svět sice zmizelý, ale stále podmanivý a životný,“ charakterizovali vítěznou básnickou sbírku roku 2020 porotci poetické části cen Magnesia Litera. Dovolili jsme si v redakci dok.revue udělat malou výjimku a zveřejnit báseň, která sice s dokumentárním filmem přímo nesouvisí, ale nese v sobě nezvykle výrazné dokumentární prvky, ačkoliv jde samozřejmě o výsostnou básnickou licenci.




3.21DOK.REVUE
28. 06. 2021


z aktuálního čísla:

Situační recenzeHongkongské protesty očima Aj Wej-weje O celovečerním dokumentu Šváb (Cockroach) čínského umělce a režiséra Aj Wej-weje, zachycujícím nepokoje v Hongkongu v roce 2019, debatují pro dok.revue sinoložka a překladatelka z čínštiny Olga Lomová, dokumentaristka Haruna Honcoop a antropolog a sinolog Jan Karlach, který v době protestních akcí v roce 2019 pobýval na Polytechnické univerzitě v Hongkongu.Kamila BoháčkováNový filmJak jsem se stala partyzánkouSlovenská dokumentaristka Vera Lacková přibližuje svůj nový film Jak jsem se stala partyzánkou, který měl letos v dubnu světovou premiéru na německém festivalu Go East, kde získal Award of the Federal Foreign Office for Cultural Diversity.Vera LackováTémaKino, nebo internet? Mají kina budoucnost, když si lidé během lockdownu navykli sledovat filmy na síti? Proměnily se skutečně divácké návyky a dochází ke změnám filmové distribuce, nebo jde spíš o promo světových streamovacích portálů?Martin SvobodaSportExperimenty i hledání vlastních kořenůKteré loňské filmy považují přední evropské dokumentární festivaly za nejzajímavější? Sedm filmových přehlídek sdružených pod hlavičkou Doc Alliance nominovalo do letošní soutěže Doc Alliance Selection Award celkem 14 filmů. V čem jsou výrazné a co je spojuje?Pavel SladkýRozhovorDobrý film je vždycky o něčem jiném, než o tom, co je vidětS režisérkou Erikou Hníkovou o jejím novém filmu Každá minuta života, intimním portrétu jedné žilinské rodiny, která vychovává tříletého syna podle metody Kamevéda, aby z něj vyrostl šampion. Kamila BoháčkováNová knihaCo je „na obzoru“ české vizuální kulturyPlatforma pro studium vizuální kultury Fresh Eye vydává interaktivní publikaci Na obzoru. Nové tváře a hlasy ve vizuální kultuře. Nový e-book představuje vybrané práce studentů a studentek i čerstvých absolventů a absolventek vizuálně-teoretických či tvůrčích oborů. Jeho editorka Pavla Rousková popisuje, jak projekt vznikal i čeho je příslibem.Pavla RouskováÚvodníkDůležitost svobodydok.revue 3.21Kamila Boháčková