Vypravěčem svého příběhu


Květinový most (Podul de flori, Thomas Ciulei, 2008)

„Odjela, abychom měli dost peněz na opravu domu a abychom mohli poslat děti do lepší školy,“ říká Costica Arhir o své ženě, která před třemi lety vyjela z Moldávie za prací do západní Evropy. On sám je nyní nucen na chudém venkově vychovávat tři děti. A i když manželka posílá domů dárky a pravidelně svým nejbližším telefonuje, odpovědnost za zaopatření rodiny visí především na Costicovi, který je bezpochyby klíčovou figurou snímku. Zastává v rodině funkci otce i matky, ale jeho vyrovnanost je pouze zdánlivá a čiší z vědomí, že je v pozici suplenta. Když mu na konci snímku volá manželka, že se její návrat opět odkládá, smířen se svým posláním odchází číst dětem pohádku na dobrou noc, což je s jeho rolí přísného otce v jednoznačném rozporu.

Autor snímku Thomas Ciulei zaznamenává rok života moldavské rodiny metodou, která je spíše než dokumentu vlastní fikčnímu filmu. Fakt, že se Arhirovi chovají, jako by byla kamera neviditelná (nedívají se do ní, na štáb vůbec nereagují), je však pouze povrchním projevem stylu, kterým režisér natáčí. Výstavba připomínající narativní film spočívá v práci s filmovou řečí. V první řadě je nutno zdůraznit, že Ciulei nezaznamenává momenty, ale situace, které stejně jako u hraného filmu rozfázuje střihem na několik záběrů. Přitom celkem popíše prostředí; dialog či akci pak rozdělí na sérii polodetailů a detailů. Pomocí střihu mimo jiné zhušťuje čas, ve kterém se divák orientuje díky počasí – časový skok uvozují panoramata zasněžené krajiny či detaily rozkvétajících rostlin.

Svému záměru přizpůsobuje režisér i zdánlivě čistě dokumentární výpověď přímo na kameru. Recipientem Costicova sdělení tudíž není režisér, ale jako by skrze zcizovací efekt promlouval aktér přímo k divákovi. Costica je díky autorovu stylu vypravěčem svého vlastního pohnutého příběhu. Jeho zpověď je proto pro diváka autentická i přes evidentní režijní vedení. Ciulei se nesnaží zobecňovat, chce divákovi přednést konkrétní příběh. Právě z toho důvodu jsou prostředky typické pro hraný film na místě. Balancovat na hraně mezi dokumentární a fikční polohou se mu daří díky dvěma zásadním faktům: své postavy natáčí v jejich nejpřirozenějším prostředí (většina filmu se odehrává okolo domu Arhirových) a především – dokonale se s nimi zná.

Rumunský snímek Květinový most získal Cenu za nejlepší dokumentární film ze střední a východní Evropy 2008.




6.8DOK.REVUE
15. 12. 2008


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.