Vnitřní svět Terezy Dočkalové


Provokativní herečka oceněná dvěma Tháliemi Tereza Dočkalová, známá také satirickým pořadem Branky, body, kokoti, v němž vystupuje v roli naštvané moderátorky, čtenářům dok.revue představuje deset svých největších inspirací, jak životních, tak hereckých. Návštěvníkům ji.hlavského festivalu pak představí 25. října od 10 hodin dopoledne deset žen, které ji inspirují v životě i v její tvorbě. Otevřený program proběhne v budově Horáckého divadla Jihlava. Vnitřní svět je komorní formát Inspiračního fóra, v němž každý festivalový den počínaje pátkem představuje jedna vybraná osobnost to, co ji v životě a v tvorbě inspiruje. Vnitřní světy se stávají po dobu ji.hlavského festivalu pravidelnou rubrikou festivalového speciálu dok.revue. 

1. Ulice

– „Ahoj, kam jedeš?“
– „Na Karlák.“
– „Přímo na Karlák?“
– „Jo, přímo.“
– „Jsi přibral.“
– „Jo přibral, přestal jsem fičet.”
– „Co žes přestal? Cvičit?“
– „Fičet říkám. Kdes vzal ty balónky?“
– „Jenom vyhodím ty flašky a hned ti to řeknu.“

Tak tohle je moje zatím nejoblíbenější vyposlechnutá konverzace v tramvaji. Na druhém místě je paní, která svému jezevčíkovi řekla: „Kdybych měla celý den štěkat na lidi, co se mi nelíbí, nedělám od rána nic jiného.“ Ulice je velká databanka, zvlášť pro herce. 

2. Jazyk

V angličtině zní banální věci mnohem závažněji. Když zavřete oči, nerozeznáte od sebe malou holku a padesátnici, když mluví tou nejprotáhlejší pražštinou, na jižní Moravě trvá vyslovit moje jméno šestkrát déle než v Ostravě. Te-réé-zeč-ka. Charakter jednotlivce, kraje i celých jazykových skupin je do naší verbální komunikace propsaný a mně se otevřela celá jedna velká skříň, plná herních vylepšení, když jsem si toho začala všímat. 

3. Čas. Jeho plasticita.

„Lidé drží svůj život pohromadě pomocí času. Když jej jen nepatrně pozmění, stane se obvykle něco pozoruhodného.“ (Peter Hoeg, Cit slečny Smilly pro sníh). Ještě o této knize bude řeč. Kdybyste se rozhodli celý svůj život trávit v posteli sledováním televize, váš život poběží jako sprinter. Hodina a půl špatného divadla je delší, než tři hodiny dobrého. Herec se pozná podle pauzy. Když tu stejnou udělá diletant, rozutečou se divákovi myšlenky. V mezeře mezi koncem představení a potleskem publika bych bez legrace chtěla bydlet.

4. Animované filmy

Animované postavičky jsou v timingu nedostižné. Jestli chcete umět dobře hrát, koukejte se na animáky. Ty starší, s orchestrem, kde hudba supportuje postavičkám emoce, řeknou člověku o temporytmu víc než jakákoliv herecká metoda.

5. Michail Čechov

Synovec Antona Pavloviče, herec, režisér, teoretik, emigrant. Mezi jeho žáky se řadí Gregory Peck, Elia Kazan, Gary Cooper, Ingrid Bergmanová nebo Clint Eastwood. Daleko víc než Stanislavského metoda je ta Michailova založená na fantazii a představivosti. Když jsem ji četla poprvé, měla jsem pocit, že držím v ruce spíš Příručku kouzelných formulí ze školy čar a kouzel v Bradavicích.

6. Zlý věci

„Umělec má svou smrt vždy při sobě.“ Fun fact. Z knížky Klaunovy názory. Zlé věci člověka vycentrují. Každý výlet za hranici snesitelnosti bude odměněn potleskem, to bude pro mě vždycky hodně divný, ale fascinující barter. 

7. Peter Hoeg

„Spousta lidí se domnívá, že děti jsou otevřené, že pravda o nejniternější podstatě jejich bytosti z nich jen crčí. To není pravda. Nikdo není utajenější než děti a nikdo to nemá zapotřebí víc než ony. Je to jejich odpověď světu, který za nimi pořád chodí s otvírákem, aby se podíval, co v nich je, a jestli by se to nemělo vyměnit za nějakou obyčejnější konzervu.“

8. Sen

Skládat si ze snů svou soukromou mytologii. Sen jako forma čehokoliv na jevišti nikdy nezklame a jeviště má se snem mnoho společného. „Jsme z téže látky jako naše sny a naše živobytí věnčí spánek.“  W. Shakespeare

9. Krajina

To je duševní nutnost, jít aspoň jednou za rok dřepět někam na mez a s posvátnou úctou k tabáku konzumovat cigarety. Jsem z Beskyd a má duše je otiskem té krajiny. Je to jako připojit se do nabíječky.

10. Drzost vs. pokora

To jsou dvě věci, které se nutně musejí prát o umělcovu duši. A z toho každodenního znemožňování oběma těm stranám zvítězit se rodí velký talent a špičkové řemeslo. Jenomže to není nijak zanedbatelný fight, spíš takové míchání koktejlu molotow.




F1.19DOK.REVUE
25. 10. 2019


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue