Vnitřní svět spisovatele Aleše Palána

Dva roky strávil Aleš Palán se samotáři šumavské divočiny. Jaké zrcadlo nám nastavují lidé, kteří vyměnili výdobytky naší civilizace za život rámovaný krajinou, určovaný přírodními rytmy a odtržený od soudobého společenského kontextu? O přírodě, blízkosti i odtrženosti, literatuře i textech, které ho inspirují, promluví Aleš Palán dnes od 10 hodin v Horáckém divadle v rámci Inspiračního fóra. Pro dok.revue napsal o svých inspiracích text do pravidelné festivalové rubriky vnitřní svět.
 

Deset osobností nebo deset textů, které mě zasáhly a mají mi co říct o přírodě? To během hodiny v Ji.hlavě prostě nesvedu, měl bych pocit, že během pár minut neřeknu o nikom vlastně nic. Pravděpodobně tedy diváky dnes ošidím, těch mých zážitků a setkání bude o trochu míň, ale snad budou hlubší. Chci mluvit o lidech, kteří žijí tady a teď a se kterými jsem měl možnost něco prožít, o lidech, kteří v přírodě a s přírodou žijí, někdy se s ní i potýkají. Od Miloslava Nevrlého, dobrého ducha Jizerských hor, po šumavské samotáře, jak jsem je poznal v knize Raději zešílet v divočině, až po solitéry žijící skrytě ve valašských Beskydech či Bílých Karpatech. Naučil jsem se od nich jedno: Příroda je nám blíž, než si myslíme.