V Česku je sterilizace trans lidí stále povinná

Nový film Kateřiny Turečkové Proč se cítím jako kluk?, který letos soutěží v sekci Česká radost, pojednává o životě mladých trans lidí u nás a jejich povinné sterilizaci. V rozhovoru pro dok.revue popisuje Turečková, jak obtížně se žije translidem na malém českém městě. Snímek promítne MFDF Ji.hlava dnes od 12:30 v kině Dukla.

Z filmu Proč se cítím jako kluk?

Pokud se člověk při natáčení dokumentu angažuje tak jako vy, zavazuje se tím i k vytvoření určitého pouta se svými protagonisty. Ben se jevil jako sympatický chlapec. Jaký k sobě máte vztah?
Postoj diváků k Benovi je často ambivalentní. Někomu se jevil jako velmi nesympatická postava a někteří ho milovali. Myslím, že to je dáno tím, jak se do něj a jeho situace člověk dovede vžít. S Benem zůstávám v aktivním kontaktu. Dá se říct, že jsme se stali přáteli, dokonce mě poprosil, jestli bych ho nevzala za jeho novou přítelkyní. Vidí ve mně otevřeného člověka, před kterým se nebojí mluvit o věcech, které vždycky nemůže nebo nechce řešit s rodiči.

I proto je pochopitelné Benovo nadšení, když jste jej kontaktovala.
Tak by to bylo snad u všech lidí v jeho situaci. Nadšený byl, a to podle mě z dobrých důvodů. Jsem člověk liberální, identifikuji se jako lesba a také jsem dovedla tolerovat jeho výkyvy chování. V tomhle kontextu jsem pro něj byla ideální. Provázela jsem ho prostorem trans problematiky.

Natočila jste tedy mikroskopický film o trans lidech. Co bylo první – myšlenka filmu, nebo Ben?
Vůbec si nemyslím, že by se jednalo o mikroskopický film o trans lidech, tohle je mikroskopický film o Benovi. V žádné rovině to není zobecněno. Je to portrét jednoho člověka. Zobecnitelné na tom je to, že je šikanovaný, nepochopený. Určitě se nejedná o portrét komunity, každý žije jinak. Poprvé mě to napadlo, když mi napsal dlouholetý kamarád. Chtěl mi poděkovat za to, že jsem mu byla oporou v době puberty, kdy uvažoval o sebevraždě. Pak jsem si položila otázku, jak žijí dnešní LGBT+ dospívající na maloměstě. Pátrala jsem na internetu, začala jsem si s nimi psát, radit jim a pomáhat, až jsem se ocitla u Bena v kuchyni.

Jak těžké bylo najít rodinu, která se nebude bát vystupovat před kamerou? Například Benův otec se ve filmu vůbec neobjeví.
Bylo to složité. Důležité je, jakým způsobem s lidmi komunikujete a jaký si s nimi dokážete vytvořit vztah. Benova rodina s natáčením téměř do poslední chvíle nesouhlasila. To se naštěstí změnilo poté, co mě poznali a zjistili, že mám čisté úmysly. Strávila jsem s nimi půl roku, spoustu víkendů. Pochopili, že jsem jen obyčejný člověk, který si v malé jihomoravské vesnici zažil své. Po prvním setkání s nimi jsem už žádnou jinou rodinu neoslovila a snažila jsem se prohlubovat svůj vztah s Benem.
 

Z filmu Proč se cítím jako kluk?
 

Původně jste se chtěla věnovat životu LGBT+ mladistvých na vesnici a roli internetových seznamek v jejich dospívání. Proč z konceptu sešlo?
To je přirozený vývoj každého mého projektu. Začínám s premisou, která se mi v danou chvíli jeví jako ideální, ale to se poté může lehce měnit i ze dne na den. Velmi záleží na intuici, když se chytnete té správné, tak už jde celý proces snáz.

Co může být důvodem, že trans osoba v podobné situaci jako Ben odbornou pomoc nevyhledá?
Zaprvé se bojí vyjít se svojí identitou ven a reálně ji řešit, protože je na ni vyvíjen neuvěřitelný společenský tlak. Zadruhé je to nedostatečná péče v celé České republice. Kvalitní sexuology bychom tu napočítali na jedné ruce. Je to dáno i způsobem, jakým se sexuologové k trans lidem chovají, a myslím, že tuhle práci by měli zastávat spíše terapeuti. Liberální úzus Světové zdravotnické organizace k této problematice říká něco jiného, než jaký je postoj českých sexuologů. Zároveň jsme jedna z posledních zemí v Evropě, kde jsou povinné sterilizace trans osob. To je v naší zemi momentálně největším porušováním lidských práv. Je to zásah do integrity člověka a žádný z našich sexuologů se vůči tomu nikdy neohradil. Sami vnímají trans lidi spíše v negativních konotacích, což je zde hluboce zakořeněno a určováno z mocenské pozice, kde sexuologové přebírají moc nad osudy lidí. Je tedy otázka, zda vůbec může být řeč o skutečné péči.

V závěrečných titulcích figuruje i hnutí Trans*parent, které usiluje o prosazování práv a pozitivních společenských změn ve prospěch transgender a genderqueer osob. Jak se na filmu podílelo?
S Trans*parentem jsme konzultovali celou problematiku. Navzdory tomu, že mám sama mnoho přátel mezi trans lidmi, jsem potřebovala vědět, jak o našem tématu uvažuje i  hnutí typu Trans*parent. Předseda organizace Viktor Heumann mi potvrdil, že u nás neexistuje žádný úzus, jak přistupovat k trans lidem. Často jsem vycházela i z rozhovorů s Jamie, členkou hnutí, která měla stejnou sexuoložku jako Ben. Před svým rozhovorem pro DVTV jsem absolvovala tříhodinové sezení s asi osmi trans lidmi, kteří se mnou vše otevřeně probrali.

Ve filmu se objeví i rozhovor s ředitelkou Benovy školy. Opravdu s vámi nikdo kromě rodiny nechtěl mluvit na kameru?
Ne. Komunikovala jsem s nimi i předtím. Zejména s ředitelkou školy jsem měla několik telefonátů. Musíme si ale uvědomit její situaci. Nechtěla komunikovat, protože se bojí.
 

Kateřina Turečková
 

Čeho?
Je to pro ni neprobádané území. Minimum informací o trans lidech, které má, pochází z konference sexuologů, kde je vedle sebe na stejnou roveň stavěna lesba, trans žena, pedofil a násilník. Nastaly i situace, kdy se ředitelka chovala velmi nekorektně, což sice natočeno bylo, ale rozhodli jsme se záběry nepoužít, abychom neublížili Benově rodině nebo škole. Takové chování nás ovšem znovu zavedlo k úvaze nad tím, jak zásahy mocenství podobné chování produkují.

Ve vašich předchozích filmech, jako je například Metrix, se sama objevujete. Co vás donutilo vystoupit zpoza kamery tentokrát?
Film byl původně stříhaný čistě bez mé osoby a měla jsem v něm zůstat jen jako neutrální korespondentka z messengeru. To se změnilo v situaci, kdy sám Ben vystoupil mimo kameru přímo ke mně. Tato linka se nám jevila nejsilnější. Chtěli jsme ji podpořit. Alice Růžičková, moje pedagogická vedoucí na FAMU, i zbytek štábu odhlasovali moji přítomnost ve filmu. Přestože má výsledný film spoustu podstatných dílčích částí, jako jsou Benovy nové boty, rozhovory s rodinou, messenger nebo virtuální světy, rozhodli jsme se zaměřit pozornost právě na Benův vztah ke mně. 

Benova matka se v dokumentu i přes veškerou nejistotu snažila svému synovi pomoci. Jak dokument rodinu ovlivnil?
Maminka pro Bena udělala všechno, co mohla. Neměla o problematice téměř žádné informace, vše si hledala na internetu a sama navíc pochází z prostředí, které je velmi tradiční. Myslím, že jim dokument pomohl, nicméně Ben stále nemá dostatečně kvalitní péči. To je fakt. A je to způsobeno tím, jak je v Česku nastavené zázemí a jak jsou tu lidé informovaní.
 

Z filmu Proč se cítím jako kluk?
 

Třeba se Benovi podaří dostat se do Prahy, jak se o tom zmiňuje v dokumentu.
Ale ne, to není to, co potřebuje. Je zapotřebí, aby společnost uznala realitu, která se momentálně uskutečňuje. Není podmíněna sociální situací jednotlivce ani inteligenčním kvocientem, děje se to všude. Řešením Benovy situace není dostat se do velkého města, protože zatím není úplně dospělý. Potřebuje naopak větší klid, protože má specifickou povahu a na město není připravený. Tito lidé často chtějí naplnit i zajeté konzervativní rámce. Ben například nechce stát u myčky nádobí, protože to je „ženská práce“. To je něco, co se musí změnit. Proto není řešením přestěhovat se do velkého města. 

Co by podle vás mohlo být řešením?
Musí se proměnit společnost. To samozřejmě začíná u vysokého školství. Musí se proměnit medicína i politika. Návrh na zrušení povinné sterilizace trans lidí leží na stole Ministerstva vnitra už více než rok a stále se nic neděje. Už to není pouze diskuze o genderu, liberálním vnímání společnosti nebo LGBT+ komunitě, ale o porušování základních lidských práv.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková

starší články

F3.19DOK.REVUE
27. 10. 2019


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue