DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

V boji za novou ústavuMoje imaginární země

Glosa

V boji za novou ústavu

4. 10. 2022 / AUTOR: Dieter Wieczorek

AKTUALIZOVÁNO Dokument chilského režiséra Patricia Guzmána Moje imaginární země (My imaginary country) nabízí naději, již v globální politice nacházíme jen zřídkakdy. Guzmánův film přibližuje ducha revolty chilského lidu a boj za novou ústavu. Text Deitera Wieczoreka, který přejímáme z časopisu Modern Times Review, vyšel v červnu 2022 u příležitosti premiéry Guzmánova snímku na festivalu v Cannes. Podle aktuálních informací z října 2022 však ústava nakonec přijata nebyla, snímek však nabízí alespoň naději do budoucna.

Patricio Guzmán, rodák ze Santiaga, se vrací do míst svého dětství, kde se toužebná naděje podle všeho stává skutečností. Svou cestu doprovází pronikavým, klidným, křehkým hlasem a komentáři bez předsudků.

Desetiletí trýzně pod Pinochetovou vojenskou juntou a následné odmítání i relativizace zločinů vytvořili politické podhoubí pro systematické zbídačování celého národa. Během vojenské diktatury pokračovali v neoliberálním systému pravicoví vůdci Patricio Aylwin, Eduardo Frei Ruiz-Tagle a od roku 2017 pak Sebastián Piñera. Výsledkem jejich vlády byl neúnosný stav věcí. Fungující lékařská péče dostupná pouze elitě, hroutící se vzdělávací systém a staří lidé prodávající své poslední věci na ulici jsou jen některými příklady společnosti bez skutečné vůle po změně a spravedlnosti. Chilská vláda tak připravovala ducha rostoucí revolty po celá desetiletí.

<b><i>Moje imaginární země</i></b>

Nové (staré) napětí

Naprostá ignorace poklidných demonstrací znovu rozdmýchala napětí. Poslední kapkou, jež nakonec způsobila výbuch potlačovaných emocí, se pak stalo zdánlivě zanedbatelné zdražení jízdného na metro v říjnu 2019. Následovalo vyjádření hluboké nespokojenosti, lidé vyšli do ulic jako ještě nikdy dříve. Piñerova vláda odpověděla vojenskou silou, protestující označila za „mocného a nesmiřitelného nepřítele“ a vyhlásila nouzový stav. Prvními na ráně se stali novináři a fotografové. Následovalo pouliční násilí na obou stranách, ničení veřejných míst i vykrádání bank, obchodů a lékáren. Uskutečnila se také vůbec největší pokojná demonstrace v Chile. Do ulic tehdy vyšlo 1 200 000 lidí s heslem „nejsme ve válce“. Znovu trvali na Piñerově sesazení z funkce a požadovali radikální změnu. Jejich požadavek na změnu tehdejší ústavy byl posléze, byť v pozměněné verzi, vyslyšen a stal se tak symbolem vůbec největšího úspěchu od dob Pinochetovy nadvlády.

Pozoruhodné je, že chilskému povstaleckému hnutí chyběla ústřední ideologie. Spíše než o vyjednávací proces mezi levicovými a pravicovými zájmy se jednalo o obecný požadavek na sociální a kulturní práva i soudní spravedlnost. Protestující bojovali za předškolní a školní vzdělávání, svobodu tisku, práva žen i příslušníků komunity LGBTQ+ a neopomíjeli ani uznání původních kultur.

Povstání dokonce nemělo ani vůdce. Fungovalo ve formě neustálého dialogu mezi jeho účastníky, kteří se naučili využívat nové komunikační a mediální prostředky. Svůj názor tak vyjadřovali nejen házením kamenů na vojáky, ale rovněž uměleckými díly a nápisy na veřejných místech. Organizovali shromáždění a svůj protest vyjadřovali mimo jiné třeba i zpěvem. Symbolem tohoto povstání se stala sounáležitost lidí, kteří riskovali zranění či dokonce smrt. Svědčí o tom už jen to, že přibližně 400 lidí v tomto boji přišlo o oko.

<b><i>Moje imaginární země</i></b>

Ženský hlas

Patricio Guzmán nám tuto událost zprostředkovává formou statických obrazů, záběrů na pouliční protesty a pohledů nasnímaných drony. Především však dává prostor vybraným protestujícím a navíc výhradně ženám – oponentkám vlády, politickým komentátorkám, studentkám, aktivistkám a bezdomovkyním. Touto volbou chce ukázat, kdo pro něj představuje možnou novou budoucnost. Často drží kameru blízko jejich obličeje a zachycuje tak i ty nejmenší pohyby v jejich tváři. Všechny ženy zmiňují neúnosný stav věcí, který jim zkrátka nedal na výběr. Přestože nebyly předtím nijak radikální, situace je donutila bojovat za budoucnost svých dětí i za cenu sebeobětování. Sám Guzmán v jednom z rozhovorů zdůrazňuje: „Nenajdete člověka, kterému by nezemřel rodič, nemučili mu příbuzného nebo neměl v rodině blízkého, který nějak trpěl. Lidé museli měnit práci, stěhovat se a jejich rodiny byly nuceny se rozdělit.“

Neuvěřitelné se nakonec stalo skutečností. V prosinci 2019 bylo vyhlášeno referendum o nové ústavě a valná většina hlasujících se vyslovila pro její přijetí. K její přípravě bylo ustanoveno shromáždění z přímo volených zástupců, především pak členů strany nezávislých. Pravice nemohla nový rozhodovací proces nijak ovlivnit, nezískala totiž dostatečný počet míst.

Guzmán natáčel tyto nově zvolené zástupce přímo v parlamentu. Opět je mezi nimi mnoho žen a v jeho čele dokonce stojí domorodá vůdkyně Elisa Lonconová. Nová ústava by měla být přijata letos.

Patricio Guzmán

Nový začátek?

Guzmánův dokument, jenž měl letos premiéru v Cannes, končí zahajovacím projevem nově zvoleného prezidenta Gabriela Borice z listopadu 2021. Tento muž má zkušenosti nejen v otázkách lidských práv, především pak žen, původních obyvatel a příslušníků komunity LGBTQ+, ale také v oblasti pracovních podmínek a sociálních jistot. Vše tedy nasvědčuje tomu, že je pro nadcházející výzvy dobře připraven. Nesmíme však zároveň zapomenout, že pravicový protikandidát jej již dvakrát téměř porazil.

Dlouze živená naděje na návrat ke skutečné demokracii začíná nyní v Chile zřejmě nabývat reálné podoby. Přichází po dlouhém období utrpení a Guzmán ji vyjádřil už v několika svých předchozích filmech – od svého vůbec prvního snímku První rok (1973) přes Bitvu o Chile (1975 – 1979) až po Pohoří snů, Touhu po světlePerleťový knoflík.

V kontextu potlačování demokratických svobod po celém světě se v tomto případě (prozatím) jedná o skutečně výjimečné hnutí. Nedávné protestní hnutí žlutých vest ve Francii utichlo, přestože se sociální podmínky vzhledem k inflaci a rostoucím cenám naopak zhoršily. Nabízí se tedy otázka, v čem je chilská revolta jiná. Jednou z možných odpovědí je bezpochyby rozdílná úroveň sociálního strádání a politického úpadku v těchto dvou zemích. Chilané jsou tak mnohem více motivováni ve své vzpouře skutečně vytrvat. Vzpomenout však můžeme také poslední projev Salvadora Allendeho, ve kterém vyjádřil svou neutuchající víru v chilský lid, jenž se nevzdá a jednoho dne opět dosáhne důstojnosti a spravedlnosti. Za svou víru byl připraven zaplatit vlastním životem. Jeho odkaz můžeme považovat za symbol mravního přesvědčení chilského lidu a jeho kultury.

---

Přeložila Petra Ocelková

Tento článek je převzatý z časopisu Modern Times Review: The European Documentary Magazine (MTR) v rámci vzájemné spolupráce s časopisem dok.revue díky podpoře z Fondů EHP a Norska 2014–2021. ZDE si lze předplatit plný přístup do online archivu časopisu MTR, v ceně je i tištěný magazín.