Uprchlická vlna: Budete se na svém konci usmívat?

Tadeáš Daněk o své připravované televizní sérii Uprchlická vlna

Uprchlická vlna

Jednou z nepříjemných součástí povinných školních úkolů na UTB ve Zlíně byla praxe, kde jsme mohli vybírat i z takových bizarností jako kontrola otázek v AZ kvízu. Tentokrát jsem jen „další zbytečné“ zadání nechtěl ošidit, jak jsem míval ve zvyku, ale skutečně se něco naučit. Protože mě zajímal formát dokumentu, rozhodl jsem se vytvořit ve spolupráci s internetovou televizí Stream dokumentární cyklus Islám v ČR. K výběru tématu mě inspirovaly nekonečné hospodské hádky mých kamarádů. Protože jsem o tom sám nic moc nevěděl, bylo pro mě zajímavé zjišťovat, jak to s islámem v naší zemi skutečně je. Pořad vyšel a setkal se s velkou spoustou nenávistných komentářů. Zarazilo mě, kolik osobních výhrůžek mi přišlo jen proto, že jsem chtěl o islámu něco zjistit a říct ostatním. Uvědomil jsem si, že nenávist a strach, které nás obklopují, jsou opravdu nebezpečné. A upřímně říkám, že jsem z toho všeho měl skutečně špatný pocit. Zároveň mi však vlna reakcí zvedla profesní sebevědomí, protože když se o vašem díle diskutuje, a to dokonce vášnivě a s emocemi, je to znamení, že vás někdo sleduje. Tak jsem začal plánovat, že natočím celovečerní film. Jenže do toho vypukla uprchlická krize, která přinesla další velikou vlnu nenávisti a strachu. Nemám dodnes pocit, že bych na tom sám mohl či měl něco měnit, ale vadilo mi, že i moje vlastní rodina se u klidného nedělního oběda dokáže na toto téma pohádat, a v tu chvíli jsem si uvědomil, že strach došel i ke mně domů. Rozhodl jsem se proto věnovat nadále dokumentárnímu řemeslu.

S kameramanem Janem Peroutem a střihačem Milanem Lukáčem jsme začali plánovat, jak pořad o uprchlících uchopit. Protože tohle téma skloňovala média i společnost ze všech stran, museli jsme najít způsob, jak říct něco navíc. Narazil jsem náhodou na slečnu Sarru, Alžířanku, která má v České republice trvalý pobyt a která nějaký čas působila jako dobrovolník v uprchlickém táboře v Srbsku. Vyzařovala z ní zajímavá energie. Hned jsem věděl, že utáhne celý pořad, a tak vznikl plán natočit pětidílný seriál po 26 minutách vhodný pro vysílání v televizi. Nazvali jsme jej Uprchlická vlna.

Pořád jsem toho mnoho nevěděl, ale už při natáčení Islám v ČR jsem si ověřil, že média prezentují hlavně informace, které vzbuzují emoce, ale obsahově jsou téměř prázdné. Setkání s realitou je totiž často velmi odlišné, a z toho také vyplynul náš přístup k dokumentu – ukázat realitu světa bez záměru vzbuzovat emoce a soudy. Abych se o problematice dozvěděl trochu víc, rozhodl jsem se měsíc před natáčením odjet na Lesbos pracovat jako dobrovolník, abych nasál atmosféru a zmapoval terén, než přijede zbytek štábu. Připojil jsem se k Czech teamu, ale k mému velkému překvapení a zklamání jsme se vůbec nestarali o připlouvající lodě, ale pouze jsme pomáhali ve skladu. Měsíc jsem trávil tříděním oblečení na kabáty ženské a mužské, balil jsem krabice a s žádnými uprchlíky jsem nepřišel do styku. Tou dobou se navíc domlouvala dohoda EU s Tureckem o řešení uprchlické krize, čluny s uprchlíky skoro nejezdily, a když připluly ke břehům Řecka lodě NATO a já byl zavřený ve skladu, už jsem chtěl natáčení odvolat, protože bez nových lodí plných uprchlíků už nebylo co natáčet. Jediné zajímavé informace k tématu jsem tak zatím získával od Adély, která už zde coby dobrovolnice strávila delší dobu a zrovna také pracovala ve skladu. Jednou jsem s ní jel do tábora pro uprchlíky pro nějaké věci. Bylo tam malé dítě a kopalo si s míčem. Adéla mi pověděla, že je to uprchlík a já byl tak nadšený z prvního kontaktu, že jsem vydržel kopat si s ním snad několik hodin. Když jsme si dohráli, Adéla mi řekla: „Ty vole, ty chceš točit o uprchlících a nepoznáš, že sis právě kopal s malým Řekem?“

Uprchlická vlna

Poslední den před příjezdem štábu jsem se rozhodl projet stopem celý ostrov Lesbos z městečka Petry do Sigri. Člunů s uprchlíky začalo opět přibývat, ale přesto jsem se obával, že nic nenatočíme a celý projekt ztroskotá. Na konci vesnice Petry si místní starousedlík ťukal na čelo, že tady chci stopovat. Dokonce mi řekl, že nemám šanci se někam dostat a že očekává, že při této akci jistě umřu. Bylo to pro mě jako znamení, tohle jsou ty chvíle, kdy děláte věci jinak, než jsou ostatní zvyklí, protože jste sami sebou. Cítil jsem, že stopovat prostě musím. Neměl jsem totiž žádnou představu, co řeknu štábu, až přijede. Že jsem byl měsíc ve skladu a bavil se s Adélou? Samozřejmě jsem si pohrával s myšlenkou, že měl ten starousedlík pravdu, ale přesto jsem šel dál a přemýšlel nad celým pořadem. Do toho mi přišla SMS, že štáb vyjel z Česka. Došlo mi, že to po měsíci budou první blízcí lidé, které uvidím. Uvědomil jsem si, že mi je smutno po domovu. A jak jsem se procházel krásnou krajinou ostrova Lesbos cestou do Sigri, uvědomil jsem si také, že uprchlíci jsou na tom skoro stejně. Jenomže oni jdou a domů už se nevrátí. Pro mě příjezd štábu znamená, že se přiblížím domovu, přitom však budu sledovat lidi, kteří se svému domovu možná nenávratně vzdalují. Najednou to celé začalo dávat obrovský smysl a já věděl, že to takhle má být, že jsem tu správně a natočím dobrý dokument. Po asi dvaceti minutách mi zastavilo první auto. Pozdě večer jsem dostopoval do Sigri. Bylo jasné, že nazpět už to ten den nestihnu, tak jsem štábu napsal, ať pro mě přijedou tam.

Když si něco usmyslíte a jdete si za tím, vždycky dosáhnete svého. Ten den, co štáb přijel, se EU dohodla s Tureckem a čluny začaly opět připlouvat. Mnoho následujících dní jsme strávili natáčením toho, jak Sarra pomáhala připlouvajícím uprchlíkům, komentovala situace, ale přestože jsme měli radost z tolika pořízených záběrů, sami jsme začali mít špatný pocit, že natáčení Sarru zdržuje od práce a že touží naplno se zapojit do dobrovolnické pomoci. Ve chvíli, kdy jsme měli dostatek filmového materiálu a přiblížil se tak náš odjezd z ostrova, Sarra nám oznámila, že na ostrově zůstane. My měli v plánu odjet s uprchlíky trajektem do Athén, odkud jsme očima Sarry chtěli sledovat jejich cestu dál do Evropy. Její rozhodnutí jsme samozřejmě plně respektovali a rozhodli jsme se celý koncept pozměnit.

Uprchlická vlna

Dále jsme již natáčeli cestu z pohledu samotných uprchlíků. Zastavili jsme se také zdokumentovat zajímavou a odlišnou situaci na Sicílii. S našimi postavami jsme prošli celou Evropou, zanechali jsme je jejich osudu a znovu se k nim po čase vrátili, abychom zjistili, jaký je jejich život na místě, kam jejich cesta směřovala.

Poslední řádky chci věnovat malému zamyšlení nad tím, co jsem si z celého natáčení odnesl já jako člověk. Od začátku projektu mě provázely problémy, dennodenně jsem koketoval s myšlenkou, že se na celé filmování chci vykašlat, že to nemá smysl. Měl jsem neustále pocit, že mi projekt bere můj osobní život. Ale od uprchlíku a migrantů jsem se naučil jednu věc – zvednout se ze dna a bojovat. Díky těm mnoha lidem s tolika silnými příběhy jsem si uvědomil, že jsem za svůj život až příliš zpohodlněl, a také jsem zapomněl, že když něco cítím, tak si za tím mám jít. Jak mi řekl jeden z uprchlíků Sámer, se kterým jsme natáčeli: „Až bude váš čas na tomto světě u konce a ohlédnete se za svým životem, budete se usmívat?“ Tato otázka se mi vryla do paměti i do srdce. Teď dělám každý den něco pro to, abych ten úsměv na tváři měl, až přijde můj čas. Na závěr si dovolím ještě jeden citát, kterým mě inspirovala dívka, která je mému srdci nejblíže: „Všechno dobře dopadne, jinak to ani nejde.“





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

dok.revueVěci mohou být i jinakJak se natáčel vnitřní portrét Jaroslava Duška s názvem Zrcadlení tmy?Viliam Poltikovič
dok.revueKrajina poslů smrti i taškářůDokumentaristka Květa Přibylová přibližuje práci na svém experimentálním snímku Země havrana z archy, který vybrali organizátoři nyonské přehlídky Visions du Réel do své online mediatéky, jež je pro filmové profesionály přístupná do 2. května na webu festivalu.Květa Přibylová
dok.revueM E Z E R Y PAMĚTINora Štrbová přibližuje svůj nový animovaný dokument M E Z E R Y (S P A C E S), ve kterém zpracovává osobní zkušenost se ztrátou paměti svého bratra. Snímek do 24. dubna uvádí online letošní ročník festivalu Visions du Réel.Nora Štrbová
dok.revueStopy Jedličkovy krajinyDokumentarista Petr Záruba přibližuje svůj nový film Jan Jedlička: Stopy krajiny o malíři Janu Jedličkovi. Snímek bude uveden na letošním ročníku festivalu Visions du Réel.Petr Záruba
dok.revueKlavír je příliš těžkýEliška Cílková přibližuje svůj nový dokument Pripjať Piano, v němž pátrala po opuštěných klavírech i vzpomínkách v uzavřené zóně dávné černobylské tragédie. Snímek je od 17. do 24. dubna k vidění online v rámci letošního ročníku festivalu Visions du Réel.Eliška Cílková
dok.revueVlci jako hrozba, nebo přirozenost?Dokumentarista Martin Páv představuje svůj nový film Vlci na hranicích o vztahu lidí na Broumovsku k vlkům, vracejícím se na toto území. Film klade zásadní otázky o vztahu člověka a přírody – do jaké míry máme potřebu mít život pod kontrolou a do jaké míry jsme ochotni zahrnout do svých životů nepředvídatelnost ve světě, který nepatří jenom nám? Snímek bude 1. května k vidění online v rámci letošního ročníku festivalu Visions du Réel, a to v sekci Grand Angle.Martin Páv
1.20Slunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna Kryvenko
dok.revueJak nemluvit jazykem apokalypsy?Dokumentaristka a publicistka Apolena Rychlíková přibližuje svůj dokument Češi jsou výborní houbaři, jehož název odkazuje na známou báseň Milana Kozelky. Nový film Apoleny Rychlíkové bude součástí šesté série Českého žurnálu a jeho premiéra proběhne na festivalu Jeden svět.Apolena Rychlíková
dok.revueJak jsem potkala losyHana Nováková o losech, lidech a filmech, co potřebují čas. Amoosed.Hana Nováková
dok.revuePsí láskaRežisérku Lindu Kallistovou Jablonskou vždy zajímali lidé, kteří jdou za hranice svých možností. Oslovila ji proto životní cesta české musherky Jany Henychové, která nejraději tráví čas o samotě za polárním kruhem, jen se psím spřežením. Dokument Psí láska, který má premiéru na letošním festivalu Jeden svět, může být podle režisérky inspirací pro ty, kteří se bojí žít svůj sen. Pro dok.revue přibližuje vznik svého nového dokumentu.Linda Kallistová Jablonská

starší články

.DOK.REVUE
04. 12. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeFilm V síti by měl být hlavně na síti, aby něco dokázal změnitDebata nad filmem V síti tvůrců Víta Klusáka a Barbory ChalupovéKamila BoháčkováNový filmSlunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna KryvenkoTémaJak uslyšet obraz?Hlavním tématem tohoto čísla dok.revue jsou české radiodokumenty tvořené filmovými dokumentaristy. V tématu, které sepsala editorka dok.revue Kamila Boháčková, líčí filmoví dokumentaristé jako Lucie Králová, Tereza Reichová, Marika Pecháčková, Lumír Košař, Apolena Rychlíková či tvůrkyně anidoků Diana Cam Van Nguyen, co pro ně znamená tvořit radiodokumenty. V čem je to pro ně odlišné od filmu? Co jim to přineslo nového? Téma radiodokumentů se hodí do dnešních dnů všeobecné domácí karantény, většina v textu zmíněných radiodokumentů je totiž ke slyšení online. Kamila BoháčkováSportKreativní dílna mladých producentůO workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleAnna OndrejkováBáseňJiří TrnkaFrantišek HrubínTeorieKinematografická filozofieKinematografická filozofie či filmozofie představuje oblast výzkumu, která stojí na průsečíku filmové vědy a filozofie. Následující text je úvodem do filmozofie, jenž představuje její základní přístupy, témata a klíčové osobnosti. V první části zasazují autorky filmozofii do esteticko-historické perspektivy ztotožňování filozofie s uměním, zatímco v druhé části pak provádí „příčný řez“ dnešním stavem bádání a pokoušejí se vystihnout metodologickou i tematickou pluralitu aktuálních filmozofických přístupů.Andrea Slováková, Tereza HadravováGlosaDěkuji ti, étereFilmová dokumentaristka Tereza Reichová přibližuje své první pokusy s tvorbou radiodokumentu pro Český rozhlas. První pokus se prý příliš nevydařil. „Proč to tak bylo?“ ptá se Reichová sama sebe. Proč je problém vtěsnat všechny významy díla jen do zvuku, když jsme zvyklí vyprávět audiovizuálně?Tereza ReichováRozhovorPřinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila BoháčkováNová knihaČeská škola neexistuje?České vydání knihy srbského režiséra Gorana Markoviće Česká škola neexistuje přibližuje jeho editor Jiří Fiala. Název knihy vychází z označení skupiny filmařů ze zemí bývalé Jugoslávie, která na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vystudovala FAMU. Vydání publikace chystá Nakladatelství AMU v dubnu.Jiří FialaÚvodníkOd filmových obrazů k těm zvukovýmdok.revue 1.20Kamila Boháčková