Umění musí být reakcí na nedostatek svobody

Rozhovor s režisérem nejlepšího debutu na MFDF Ji.hlava Joaquínem Maitem

Argentinský režisér Joaquín Maito získal se svým filmem Portrét domácích na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava v sekci První světla cenu za nejlepší debut. V rozhovoru jsme kromě jeho prvního režijního počinu probírali i roli umělce v současném světě nebo možnost budoucnosti mimo kapitalistický systém společnosti.

Celý váš film se odehrává mimo konkrétní čas a prostor. Kde jste našli vhodné lokace k jeho natáčení?
Tento film jsem točil mnoho let. Když jsem začal točit první obrazy, chtěl jsem vytvořit globální místo. Protože svoboda a její protiklad, kapitalistické vykořisťování, jsou scénáře, které jsou k nalezení vždy a ve všech koutech světa. Proto natáčení postupovalo velmi pomalu. Neustále jsem hledal unikátní situace, které mi svět poskytne. Jde o film, který byl vytvořen bez konkrétního cíle, jeho účelem je ztratit se a následně nalézt v realitě svou představivost. Takže když jsem uviděl obraz, který pro mě film reprezentoval, automaticky jsem jej natočil. Zároveň kamkoliv jsem jel, bral jsem s sebou různé kamery, abych natáčel vizuální svět Portrétu domácích. Po několika letech natáčení jsem začal pracovat s Rominou Beraldi, abych získal prostředky k dokončení filmu. Jakmile jsme dostali peníze, rozhodl jsem se točit na dvou lokacích. Jednou z nich byla oblast jihoamerického kontinentu, Ohňová země, které se říká Konec světa. Tam jsme natáčeli, protože je tam velká populace psů a zároveň jde o jedno z největších průmyslových center v Argentině. Mohl jsem tak vygenerovat perfektní dichotomii mezi vykořisťovanými dělníky a svobodnými psy. Druhou lokací bylo Japonsko. Doslechl jsem se o ostrově, kde žilo více než sto koček a jen několik málo lidí. Ostrov Aoshima se zdál být perfektním místem pro to, aby se stal srdcem filmu. Dokumentární zachycení komunity koček obývajících domy opuštěné jejich lidskými majiteli nám poskytlo možnost vytvořit liberální utopii. Orientální lokace zároveň vytváří pocit, že film se odehrává po celém světě.

Staré filmařské přísloví říká, že nejproblematičtější natáčení je s dětmi a zvířaty. Jak jste zvládli natáčení s tolika zvířaty najednou? Měl jste promyšlenou kompozici záběrů, nebo jste spíše improvizovali?
Myslím si, že to je ošidná fráze. Problematické věci se dějí v reklamách, případně v komerčních filmech. Občas se někdo snaží přinutit zvíře, aby „zahrálo“ akci od scenáristy, který vůbec nepřemýšlel nad reálným kontextem natáčení. A ještě méně se pak staral o živou bytost, která má akci provést. V mém filmu jsou všechny záběry se zvířaty dokumentární, do žádné situace jsem je nenutil. Prostě jsem trpělivě čekal, až se věci stanou. Jediný zvířecí herec ve filmu je ten, který reprezentuje „Munda“. Ale to je pes, který mi dělal společnost po celé dětství. Točit spolu pro nás bylo potěšením. Těsně předtím, než jsme film dostříhali, zemřel. Myslím, že dokončit tento film byl zvláštní způsob, jak říct sbohem.

Zvuk je v případě Portrétu domácích často více významotvorný než obraz. Z jakého důvodu jste kladl na zvukovou složku tak velký důraz?
Jako filmař máte dva úžasné nástroje: obrazy a zvuky. Myslím si, že je důležité neopomíjet ani jeden z těchto aspektů média a snažit se je využít naplno. Fakt, že se ve filmu nemluví, nám dal příležitost pracovat se zvukem hodně volně a expresivně. Když jsme s Tatianou Mazú a Manuelem Embalsem stříhali, celou dobu jsme zkoušeli s každým obrazem kombinovat různé zvuky, konotující v audiovizuálním spojení rozmanité významy. Bylo velkou otázkou, jak bude po zvukové stránce znít ona zpráva o svobodě, kterou zvířata vysílají skrze antény světu. Při zkoušení různých věcí nás napadlo, že bychom mohli využít theremin (elektronický hudební nástroj, pozn. autora), protože se nejvíc blížil zvukům ze science fiction. Navíc má široké rozpětí tónů a možností, které jsme postupně objevovali. Nahuel Palacios potom nahrál zvuky thereminu a Catriel Vildosola se přidal k filmu coby zvukař. Jde o velmi kreativní osobnost se spoustou zkušeností, která přidala spoustu skvělých nápadů a magie do výsledné podoby zvuku.

Ve světě vašeho filmu lidé působí jako mechanizované figury předprogramované k určitým činnostem. Co by podle vás mělo lidstvo změnit, aby z okovů mechanizovaného kapitalismu uniklo?
Přál bych si, abych měl k této otázce nějaké řešení. Jelikož v tuto chvíli nemám přesnou odpověď, předložím jen několik věcí, které by nás mohly dovést k představě nového světa. Na jednu stranu jsou dnešní rozdíly mezi třídami a dostupnými zdroji až nepředstavitelné. Nechápu, jak je možné, že někdo má víc peněz, než je vůbec možné utratit, zatímco jiní lidé si nemohou dovolit ani skleničku vody. To je obrovský problém, který je třeba vyřešit. A myslím si, že jediný způsob, jakým můžeme tohle napravit, je vytvořit svět bez soukromého majetku, bez hranic a vlajek. Dosažení těchto věcí by bylo velkým krokem k možnému řešení. Zároveň momentálně zažíváme opětovný vzestup fašistických tendencí, které působí velmi nebezpečně. Jde o homofobní, misogynní a rasistické myšlenky, které má na rtech řada světových vůdců. Tato situace mi dělá velké starosti. Jako umělci bychom si tyto problémy měli uvědomovat a naše umění musí být reakcí na nedostatek svobody.

Co si na nás chystáte pro příště? Pracujete už na svém dalším projektu?
Momentálně pracuji na kolektivním filmu spolu se dvěma jinými režiséry (Ignacio Losada a Tatiana Mazú). Je to film o víře, náboženských institucích, dekonstrukci vizuality a legitimizaci náboženských obrazů. Zároveň naše produkční společnost Antes muerto cine dokončila film Little Red Riding Hood od Tatiany Mazú, kde jsem dělal kameramana. Snímek je o několika generacích žen procházejících historií a o feministické současnosti, kterou prožíváme po celé planetě. Doufám, že film brzy přivezeme na ty největší světové filmové festivaly. Tak zůstaňte na příjmu!


Joaquín Maito (1987) je nezávislý filmař z Argentiny. Spolu s Tatianou Mazúovou natočil roku 2012 dokument The State of Things (2012), který byl vybrán k uvedení na argentinském Mar del Plata International Film Festival. Zaměřuje se na aukce věcí z pozůstalosti – proces zvěcňování hodnoty statků, které pro původní majitele byly vším, pro kupce však mají jen hodnotu vyjádřitelnou v pojmech nákup a prodej.  





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková

starší články

5.18DOK.REVUE
26. 11. 2018


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue