Umění musí být reakcí na nedostatek svobody

Rozhovor s režisérem nejlepšího debutu na MFDF Ji.hlava Joaquínem Maitem

Argentinský režisér Joaquín Maito získal se svým filmem Portrét domácích na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava v sekci První světla cenu za nejlepší debut. V rozhovoru jsme kromě jeho prvního režijního počinu probírali i roli umělce v současném světě nebo možnost budoucnosti mimo kapitalistický systém společnosti.

Celý váš film se odehrává mimo konkrétní čas a prostor. Kde jste našli vhodné lokace k jeho natáčení?
Tento film jsem točil mnoho let. Když jsem začal točit první obrazy, chtěl jsem vytvořit globální místo. Protože svoboda a její protiklad, kapitalistické vykořisťování, jsou scénáře, které jsou k nalezení vždy a ve všech koutech světa. Proto natáčení postupovalo velmi pomalu. Neustále jsem hledal unikátní situace, které mi svět poskytne. Jde o film, který byl vytvořen bez konkrétního cíle, jeho účelem je ztratit se a následně nalézt v realitě svou představivost. Takže když jsem uviděl obraz, který pro mě film reprezentoval, automaticky jsem jej natočil. Zároveň kamkoliv jsem jel, bral jsem s sebou různé kamery, abych natáčel vizuální svět Portrétu domácích. Po několika letech natáčení jsem začal pracovat s Rominou Beraldi, abych získal prostředky k dokončení filmu. Jakmile jsme dostali peníze, rozhodl jsem se točit na dvou lokacích. Jednou z nich byla oblast jihoamerického kontinentu, Ohňová země, které se říká Konec světa. Tam jsme natáčeli, protože je tam velká populace psů a zároveň jde o jedno z největších průmyslových center v Argentině. Mohl jsem tak vygenerovat perfektní dichotomii mezi vykořisťovanými dělníky a svobodnými psy. Druhou lokací bylo Japonsko. Doslechl jsem se o ostrově, kde žilo více než sto koček a jen několik málo lidí. Ostrov Aoshima se zdál být perfektním místem pro to, aby se stal srdcem filmu. Dokumentární zachycení komunity koček obývajících domy opuštěné jejich lidskými majiteli nám poskytlo možnost vytvořit liberální utopii. Orientální lokace zároveň vytváří pocit, že film se odehrává po celém světě.

Staré filmařské přísloví říká, že nejproblematičtější natáčení je s dětmi a zvířaty. Jak jste zvládli natáčení s tolika zvířaty najednou? Měl jste promyšlenou kompozici záběrů, nebo jste spíše improvizovali?
Myslím si, že to je ošidná fráze. Problematické věci se dějí v reklamách, případně v komerčních filmech. Občas se někdo snaží přinutit zvíře, aby „zahrálo“ akci od scenáristy, který vůbec nepřemýšlel nad reálným kontextem natáčení. A ještě méně se pak staral o živou bytost, která má akci provést. V mém filmu jsou všechny záběry se zvířaty dokumentární, do žádné situace jsem je nenutil. Prostě jsem trpělivě čekal, až se věci stanou. Jediný zvířecí herec ve filmu je ten, který reprezentuje „Munda“. Ale to je pes, který mi dělal společnost po celé dětství. Točit spolu pro nás bylo potěšením. Těsně předtím, než jsme film dostříhali, zemřel. Myslím, že dokončit tento film byl zvláštní způsob, jak říct sbohem.

Zvuk je v případě Portrétu domácích často více významotvorný než obraz. Z jakého důvodu jste kladl na zvukovou složku tak velký důraz?
Jako filmař máte dva úžasné nástroje: obrazy a zvuky. Myslím si, že je důležité neopomíjet ani jeden z těchto aspektů média a snažit se je využít naplno. Fakt, že se ve filmu nemluví, nám dal příležitost pracovat se zvukem hodně volně a expresivně. Když jsme s Tatianou Mazú a Manuelem Embalsem stříhali, celou dobu jsme zkoušeli s každým obrazem kombinovat různé zvuky, konotující v audiovizuálním spojení rozmanité významy. Bylo velkou otázkou, jak bude po zvukové stránce znít ona zpráva o svobodě, kterou zvířata vysílají skrze antény světu. Při zkoušení různých věcí nás napadlo, že bychom mohli využít theremin (elektronický hudební nástroj, pozn. autora), protože se nejvíc blížil zvukům ze science fiction. Navíc má široké rozpětí tónů a možností, které jsme postupně objevovali. Nahuel Palacios potom nahrál zvuky thereminu a Catriel Vildosola se přidal k filmu coby zvukař. Jde o velmi kreativní osobnost se spoustou zkušeností, která přidala spoustu skvělých nápadů a magie do výsledné podoby zvuku.

Ve světě vašeho filmu lidé působí jako mechanizované figury předprogramované k určitým činnostem. Co by podle vás mělo lidstvo změnit, aby z okovů mechanizovaného kapitalismu uniklo?
Přál bych si, abych měl k této otázce nějaké řešení. Jelikož v tuto chvíli nemám přesnou odpověď, předložím jen několik věcí, které by nás mohly dovést k představě nového světa. Na jednu stranu jsou dnešní rozdíly mezi třídami a dostupnými zdroji až nepředstavitelné. Nechápu, jak je možné, že někdo má víc peněz, než je vůbec možné utratit, zatímco jiní lidé si nemohou dovolit ani skleničku vody. To je obrovský problém, který je třeba vyřešit. A myslím si, že jediný způsob, jakým můžeme tohle napravit, je vytvořit svět bez soukromého majetku, bez hranic a vlajek. Dosažení těchto věcí by bylo velkým krokem k možnému řešení. Zároveň momentálně zažíváme opětovný vzestup fašistických tendencí, které působí velmi nebezpečně. Jde o homofobní, misogynní a rasistické myšlenky, které má na rtech řada světových vůdců. Tato situace mi dělá velké starosti. Jako umělci bychom si tyto problémy měli uvědomovat a naše umění musí být reakcí na nedostatek svobody.

Co si na nás chystáte pro příště? Pracujete už na svém dalším projektu?
Momentálně pracuji na kolektivním filmu spolu se dvěma jinými režiséry (Ignacio Losada a Tatiana Mazú). Je to film o víře, náboženských institucích, dekonstrukci vizuality a legitimizaci náboženských obrazů. Zároveň naše produkční společnost Antes muerto cine dokončila film Little Red Riding Hood od Tatiany Mazú, kde jsem dělal kameramana. Snímek je o několika generacích žen procházejících historií a o feministické současnosti, kterou prožíváme po celé planetě. Doufám, že film brzy přivezeme na ty největší světové filmové festivaly. Tak zůstaňte na příjmu!


Joaquín Maito (1987) je nezávislý filmař z Argentiny. Spolu s Tatianou Mazúovou natočil roku 2012 dokument The State of Things (2012), který byl vybrán k uvedení na argentinském Mar del Plata International Film Festival. Zaměřuje se na aukce věcí z pozůstalosti – proces zvěcňování hodnoty statků, které pro původní majitele byly vším, pro kupce však mají jen hodnotu vyjádřitelnou v pojmech nákup a prodej.  





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.20Hledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil Young
5.20Chci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaTvorba světoběžníka rakouského původu Huberta Saupera je známá i u nás. Před lety vzbudil ohlas jeho dokumentární esej Darwinova noční můra o Viktoriině jezeře v Tanzánii, kde se chová okoun říční na vývoz do Evropy, zatímco domorodí obyvatelé poblíž jezera živoří a trpí hlady. Letos mohou diváci MFDF Ji.hlava zhlédnout Sauperův nový snímek Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda. S Hubertem Sauperem jsme si povídali o jeho tvůrčí metodě, zatímco jsme se – virtuálně a se sluchátkem na uchu – společně procházeli po jeho farmě na francouzském venkově.Kamila Boháčková
4.20Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům. Snímek bude mít českou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila Boháčková
3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková

starší články

5.18DOK.REVUE
26. 11. 2018


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.