Tónina umírání

Rozhovor s režisérem Markem Boudou o jeho filmu Tónina ticha, který spolu s filmem Báry Kopecké Umírání pro začátečníky tvoří dvojdílo věnované odchodu z našeho světa.

Umírání pro začátečníky / Tónina ticha (Bára Kopecká, Marek Bouda, 2017)

Marek Bouda uvádí svůj snímek Tónina ticha v diptychu s Umíráním pro začátečníky Báry Kopecké. Věnuje se v něm vztahu hudby a emocí, stěžejní části jeho eseje sledují obyvatele hospiců poslouchající hudbu svého mládí. O tom, jak souvisejí a jak se naopak liší oba společně uváděné snímky a proč jsou vlastně uváděny bok po boku, o naplněnosti svého autorského záměru a o problematice pojímání a zobrazování silných emocí v české kinematografii, se Marek Bouda vyjádřil v rozhovoru.


O smrti se často mluví jako o tabuizovaném tématu, tahle fráze padla i v různých propagačních materiálech k filmu. Přitom nemám pocit, že by se o ní lidé ostýchali mluvit... Staří lidé mají často připravený detailní harmonogram svého pohřbu, obstarávají si vlastní hrob a tak dále...

Stejně tak v umění jde a vždy šlo o jedno z nejfrekventovanějších témat. Tohle tabuizování asi platilo na rovině médií, nicméně poslední roky vidíme, že už přestalo platit – nový článek se objevuje skoro každý týden. Takže bych alespoň za sebe neřekl, že nám jde o otevření něčeho, o čem se v tuto chvíli nemluví. Nejde nám ani o zlepšení situace v hospicích, o péči o tamní „klienty“, jak se jim říká, zkrátka o nic hmotného. Prostě nejde o publicistiku. Můj film vypráví o hudbě a o emocích spojených s ní, o sebereflektivních náladách. Částečně v kontextu s umírajícími, nemocnými lidmi, přesto většina lidí z mého segmentu má ke smrti, doufám, daleko. V Bářině případě vím, že bohužel několik jejích lidí už zemřelo.

V Tónině ticha se nesnažím hledat složité, sofistikované výpovědi, co jsem vypozoroval je mnohdy vlastně poměrně banální – v přirozeném slova smyslu. Šlo mi zkrátka o okamžik sebereflexe v hudbě. Bára Kopecká pak na to šla zase jinak.

Z toho, co popisujete, mi nepřipadá, že bylo nutné dát tak prominentní prostor zrovna lidem na konci života.

Hudba v sobě má mnohdy míru abstraktnosti, a jak je něco abstraktní, jde v tom vždy nalézt i smrt, když budu přehánět. Iniciační moment tohoto konceptu pro mě ale byl, když jsem své umírající matce, která milovala vážnou hudbu, přivedl svého kamaráda pianistu Honzu Bartoše, aby jí ještě zahrál. A když hrál, viděl jsem v její tváři celou „historii“, celé „dějiny“. Šlo o velmi sugestivní zážitek a hodně jsem si přál ho někdy převést do filmu. I když nemám pocit, že se mi to úplně podařilo, protože jsem se pohyboval v určitých podmínkách, ať už vyplynulých ze situace natáčení, nebo ze smluv s Českou televizí.

Co byste potřeboval, aby bylo jinak?

Z mého hlediska by bylo dobré, aby byla moje část asi o deset minut delší. Také mi úplně nevyhovuje jeden voiceover ke konci, podle mě vyřčené bylo jaksi nadbytečné. Možná jsou ty změny k lepšímu, možná ne, nechci to sám posuzovat. V něčem jsem zkrátka ustoupil.

Téma smrti je velmi komplexní a komplikované. Pohyboval jste se v něm v rámci oněch omezení zcela svobodně, nebo jste se cítil vázaný povinností zahrnout něco, co nemůže být vynecháno?

Pohyboval jsem se velmi volně, jde o ryze osobní, esejistický film. Ale musím říct, že umírání jako takovému se věnuje hlavně druhý film. Vycházel jsem pouze z té premisy, že staří lidé budou víc otevření oné mnou vyhledávané sebereflexi.

Nesleduju ty věci analyticky ani publicisticky, jde mi o impresi. Četl jsem sice jednu učebnici hudební psychologie, sešel se i s jedním odborníkem v tomto oboru, ale nakonec se vydal úplně jinou, osobní cestou.

Je pravda, že hudba a smrt jsou propojené přinejmenším skrz pohřební rituály. Snad každý pohřeb v každé kultuře je doplněný nějakým hudebním doprovodem.

Protože hudba vzbuzuje potřebné emoce, obzvlášť spolu s nějakým kostelem či pohřební kaplí – jde vlastně o stejný princip jako u kázání nebo bohoslužby. Zvažoval jsem, že se tomu budu částečně věnovat a natočím nějakou scénu v krematoriu. Pak jsem to ale vzdal – bylo jednak obtížné a jednak na hraně etiky se tam vnucovat a narušovat něčí pohřeb kvůli vlastnímu zájmu. Trochu prostoru tomu ale dala Bára ve své části.

Přestože se hodně snažím propojit to, co popisujete jako svůj zájem, s tématem umírání, jsem neustále zmatenější, proč vlastně je váš film uváděný spolu s tím Báry Kopecké, navíc většinou pod společným titulem Umírání pro začátečníky.

Já jsem vždycky chtěl, aby jako název filmu figurovala pojmenování obou částí oddělená pomlčkou. Bohužel to tak často není, Bára uvedla jako oficiální název jen Umírání pro začátečníky, což bohužel vyvolává v divácích představu o určité škatulce, do níž se zavírá i Tónina ticha – která by opravdu neměla být vnímána jako film o umírání.

A proč dvojfilm?

Asi protože jsem poměrně neschopný chodit po grantových komisích a nebýt Báry, nikdy by můj segment nevznikl.

Obě poloviny vznikaly odděleně?

Mentálně zcela, jen jsem stál u Bářiny části i za kamerou – stříhala už sama. A můj segment pak vznikal úplně bez její přítomnosti. Autorsky jde o dvě oddělená díla.

Jak se shánějí staří lidé na hraně života ochotní spolupracovat na natáčení?

Vlastně to nebylo obtížné, kamarádka nám doporučila brněnskou nemocnici, tam jsme jeli a setkali se s velmi ochotným ředitelem, který nám umožnil obejít pokoje a zeptat se lidí, jestli by byli ochotní promluvit na kameru nebo se nechat natočit. Také jsme natáčeli v hospicu v Čerčanech, což zařizovala Bára, ale nepamatuji si, jak k tomu přišla.

Uvědomovali si všichni respondenti v plném rozsahu, že jsou součástí natáčení?

Ano. Naši respondenti byli všichni svéprávní, vědomí si situace a v relativně stabilním stavu. Vše je i adekvátně legislativně ošetřeno. Pro Bářinu část jsme pak natočili i pár záběrů s lidmi, kteří byli v terminálním stavu, ale nakonec je nepoužila. Vůbec mi přišlo, ale jde jen o můj dojem, že Bára poněkud ustoupila ze své původní koncepce a vydala se jaksi „smířlivější“ cestou. Nevím, jak to říct – řekněme snad „méně bolestnou“. Což mě osobně trochu mrzí.

Nemůžu si u tohoto tématu odpustit otázku o voyeurismu, o sledování utrpení druhých.

Neřekl bych, že jsem sledoval utrpení – naopak jsem sledoval uvolnění při poslechu hudby. Navíc jsem vlastně natáčel jedinou paní v konečném stavu, a tu nakonec nikdo z nás do filmu nedal. Sám jsem byl přítomen u umírání mých rodičů a kamaráda – manžela Báry. To pak máte prostě už přece jenom jiný vztah k takové situaci. Slovo „voyeurismus“ není namístě.

Přece jen ukazujete dlouhé minuty detailů starých lidí poslouchajících hudbu ze svého mládí... Jde o velmi smutné, dojemné scény.

Protože takové ony momenty jsou. Jak jsem říkal, neobjevil jsem nic složitého ani komplexního, ty emoce jsou většinou velmi přirozené a vlastně prosté. Dá se to nazvat emocionálním vydíráním? Možná bude mít někdo tu potřebu, ale jak jinak k nim přistoupit?

Přemýšlel jsem o tom hodně. Vlastně mám doteď pochybnosti, jestli jsem udělal dobře, jestli jsem se zachoval správně. Na druhou stranu mám dojem, že tenhle strach prostupuje celou českou kinematografii – strach z velkých a silných emocí, z negativních pocitů, z dojetí – v důsledku se vše ředí humorem. Někteří to nazývají „specifikem“ české kinematografie oproti třeba polské, já tomu říkám „problém“.

I přes trvající pochybnosti jsem se tedy rozhodl se nebránit síle pořízeného materiálu a řešit případné řeči o citovém vydírání až později – hlavně aby film fungoval. Samozřejmě že se musí dát pozor, aby z výsledku nebyl kýč, což ale platí hlavně u hraných filmů. Je to složitá otázka – těžká odpověď.

Možná v tom spočívá ono tabuizování smrti, o němž se často mluví, i když jste sám zmínil, že se o ní vlastně mluví poměrně často? Bránění se její tragičnosti odlehčováním?

Jde hlavně o tabuizování emocí jako takových. A smrt s sebou nese extrémní emoce, proto se na ní tahle naše tendence projevuje. Na druhou stranu vlastně nelze žít s permanentním vědomím vlastního zániku a zániku blízkých, dokonce ani v okamžiku, kdy jste přítomen konci druhého. To by se člověk akorát zbláznil.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková
F4.19Na klimatickou úzkost musíme s rozumemRozhovor s Jonathanem LedgardemPavel Bednařík
F3.19Man Ray: Filmy odpoutané od pravidelDavid Čeněk, kurátor letošní sekce filmů Mana Raye, v rozhovoru pro dok.revue prozrazuje okolnosti objevu umělcových téměř neznámých filmů a uvažuje, v čem tkví výjimečnost Man Raye jako filmaře. Sekce Průhledná bytost: Man Ray poběží dnes ve 21 hodin v DKO II.Kamila Boháčková
F3.19V Česku je sterilizace trans lidí stále povinnáNový film Kateřiny Turečkové Proč se cítím jako kluk?, který letos soutěží v sekci Česká radost, pojednává o životě mladých trans lidí u nás a jejich povinné sterilizaci. V rozhovoru pro dok.revue popisuje Turečková, jak obtížně se žije translidem na malém českém městě. Snímek promítne MFDF Ji.hlava dnes od 12:30 v kině Dukla.Libor Sup
F1.19Celou dobu jsme byli připraveni výsledek zahoditJaroslav Kučera Deník, snímek o předním československém kameramanovi, včera zahájil letošní 23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Unikátní projekt rozdělil běžný dokumentaristický záměr na dvě oddělené nádoby – pandánem snímku se stal dokument Jaroslav Kučera Zblízka, jenž se letos na jaře objevil v českých kinech. Deník vznikl zjevně z velké zapálenosti a odevzdanosti, jak je patrné snad z každé věty režiséra snímku Jakuba Felcmana. Snímek bude promítnut také dnes ve 21 hodin v Dělnickém domě. Martin Svoboda
F1.19Leckdy je strašidelné se schovávat za objektivituS Adélou Komrzý o filmu Viva video, video vivaMartin Svoboda

starší články

F5.17DOK.REVUE
29. 10. 2017


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film