Tam je život

Natáčení probíhalo nesouvisle, během tří cest v průběhu tří let. Chtěla jsem spontánně zachytit rytmus města, jeho dávnou minulost i stopy, které dodnes přetrvávají v ulicích a na zdech. Vzpomínky se vynořovaly nečekaně a prolínaly se s přítomnou skutečností, zatímco zvukové prostředí neustále transformovalo obrazy.

Tento film nezískal žádnou finanční podporu; nepodpořily jej filmové laboratoře, tvůrčí rezidence, vývojové programy ani filmové trhy. Hnala mě především neochvějná touha přivést jej na svět, ať to stojí cokoli.

Živím se především jako učitelka a za cenu velkých osobních obětí se mi podařilo sestavit alespoň minimální rozpočet na každou cestu do Káhiry. Protože jsem neměla možnost najmout štáb, zastávala jsem zároveň role producentky, kameramanky, zvukařky i střihačky. Ze svých úspor jsem finančně podpořila lidi, kteří se ve filmu objevili.

Ekonomická omezení a konkrétní podmínky natáčení se staly nedílnou součástí filmové estetiky. Chtěla jsem se vymanit ze systému, který diktuje tvůrčí proces, a dopřát si svobodu pružně reagovat, zastavit se a přemýšlet, přerušit natáčení, prodloužit jej nebo některé záběry natočit znovu.

Díky tomuto filmu jsem poznala výjimečné lidi, kteří zasvětili svůj život péči o toulavé psy a kočky. Lidi, pro něž jsou zvířata dalšími obyvateli světa, v němž si lidstvo ještě dokáže uchovat něhu. Setkala jsem se také s učitelem hudby, který hrál na imaginární klavír a akordeon, a s muralistou, jenž tvořil v době takzvaného arabského jara.

Během natáčení jsme na obrazovkách svých telefonů sledovali utrpení lidu, který je vyhlazován ve vlastní zemi. S kufrem plným hraček jsem se chtěla setkat s těmito rodinami a obejmout děti z Gazy v Palestině. Bylo mi dopřáno slyšet jejich hlasy a dívat se jim přímo do očí.

“Strukturu filmu Tam je život jsem objevila až během střihu. Ten se proměnil v jakýsi rituální akt, jako bych naslouchala hudbě, nechávala se jí vést a zároveň ji tvořila.” 

Moje rodina a já jsme uprchli před dvěma diktaturami: Pinochetovou v Chile a Saddámovou v Iráku. Tehdy jsem byla ještě dítě, ale dokážu pochopit a sdílet pocity těch, kteří jsou nuceni opustit svou zemi proti své vůli. Vyhnanců, vykořeněných lidí, těch, kteří byli odtrženi od své půdy, svých rodin a minulosti; těch, kteří přežívají s kořeny vznášejícími se ve vzduchu.

Propojení arabské a latinskoamerické kultury mě přivedlo k tvorbě filmů, které spojují Východ a Západ s Jihem. Chci nabídnout jiný obraz světa, protikladný k zaujatému pohledu, který šíří mainstreamová média. Tvorba filmu je pro mě jako stavba domu, který má svá zákoutí a labyrinty. Domu s otevřenými okny, jimiž mohou diváci vstoupit a volně se v něm pohybovat.

Život v Káhiře mě přivedl k pohledu do vlastního nitra a pomohl mi znovu oživit ztracené sny. Město se stalo zrcadlem, v němž se odrážel můj vlastní stav. Věděla jsem, že když tyto obrazy proměním ve film ve chvíli, kdy mě skutečnost začala ovlivňovat, může film ovlivnit i diváky.

Strukturu filmu Tam je život jsem objevila až během střihu. Ten se proměnil v jakýsi rituální akt. Jako bych naslouchala hudbě, nechávala se jí vést a zároveň ji tvořila. Právě tak jsem odhalila nitky, které propojují jednotlivé útržky života se společenskou a politickou realitou i s osobními, intimními okamžiky. Čas měl podobu spirály, v níž se přítomnost neustále znovu spojovala s minulostí.

„Dnes,“ říká spisovatelka, antropoložka a aktivistka Rita Segato, „jsme vstoupili do nové éry, v níž se nespravedlnost vystavuje na odiv bez sebemenšího studu.“ Tvorba je aktem odporu a je nezbytné odpoutat se od dominantních modelů, které určují, jak máme tvořit. Dovolit něze, aby přetrvala navzdory ničení. Vnést světlo do života těch, kteří žijí na periferii, na okraji, na samé hranici společnosti. Cílem je především uchovat si lidskost.

Chci se vrátit k putovní kinematografii a vozit plátno do vesnic, čtvrtí, parků i ulic. Chci tento film promítat pod hvězdami, protože „tam je život“.