Small talk o dnešním počasí

Exteriér. Den. Na zastávce autobusu se dva cizí lidé ve stejnou chvíli ukryjí před náhlým lijákem. Jeden z nich zvolá: „To je ale psí počasí!“ Druhý kývne na souhlas. První rozpaky jsou pryč a příběh začíná.

Než budeme pokračovat, stojí za zmínku, že francouzské rčení „un temps de chien“ (doslova „psí počasí“) pochází z doby, kdy byli psi považováni za opovrženíhodná stvoření nebo přinejmenším za zvířata sloužící výhradně k praktickým účelům. Toto rčení přetrvalo věky a dodnes ho lze použít právě v takové situaci k navázání rozhovoru mezi dvěma lidmi, kteří se sotva znají.

Kam ale může vést obyčejný rozhovor o počasí? Tato zdánlivě bezvýznamná slovní výměna neboli zdvořilostní konverzace má přesto v našich životech poměrně specifické místo: pro mnohé z nás představuje základ našich společenských interakcí a setkávání. Dokonce se zdá rozumné předpokládat, že rozhovor mezi dvěma cizími lidmi může začít pouze něčím, co mají společného, protože oba potřebují najít společnou půdu, na níž dialog rozvinout. Počasí, vnější jev, který zakouší každý z nás, je samozřejmě klasickým příkladem.

Nyní přesuňme scénu ze zastávky autobusu do jiného prostředí.

Interiér. Noc. Na politické večeři se dva cizí lidé ocitnou u vysokého stolku. Jeden se druhého zeptá: „A co vy? Čím se živíte?“

Kromě poněkud zvláštního úkolu vměstnat celou svou existenci do několika krátkých vteřin stojí za zmínku, že jde o další běžné konverzační téma: práci, nebo přinejmenším to, jak trávíme své dny. Na rozdíl od počasí nám však tato otázka umožňuje poměrně rychle zařadit náš protějšek do společnosti. Někdy stačí jediná odpověď, aby si každý z obou lidí vytvořil představu o tom druhém.

Podle pravidel etikety by ve skutečnosti bylo vhodnější hovořit o tématech, jako jsou koníčky nebo dovolená. Protože ano, pokud jde o dobré mravy, existují témata, která lze otevřít, a jiná, kterým je lepší se vyhnout. Cílem je především neurazit člověka, který stojí naproti nám.

Právě když jsme se začali podrobněji zabývat tím, co tato setkání umožňuje, a konvencemi, které je provázejí, začali jsme si představovat tento film.

Herečka je najata, aby hrála skutečnou studentku poslední švýcarské školy společenského chování. Po dobu šesti týdnů absolvuje intenzivní výcvik společně se ženami z celého světa, které přijely, aby se naučily pohybovat v nejprivilegovanějších společenských kruzích. Učí se umění hostit, pravidlům stolování, tomu, jak se představovat, ale také umění konverzace. Nezávazná společenská konverzace zaujímá v učebních osnovách zvláštní místo: studentky se učí, jak vést příjemný rozhovor. Výuka však tvoří pouze část jejich dnů. Mezi lekcemi se studentky scházejí, povídají si, někdy se jedna druhé svěřují a postupně se poznávají. Právě zde se odehrává film: v těchto setkáních vysoko ve švýcarských Alpách.

Strávili jsme tedy ve škole šest týdnů a doprovázeli studentky při osvojování pravidel světa, do něhož touží patřit, a zároveň jsme se snažili zachytit, co se může vynořit za hranicemi těchto pravidel. Dobré mravy mají sice usnadňovat mezilidské vztahy, zároveň však odhalují něco o těch, kdo je dodržují, i o světech, do nichž jim umožňují vstoupit.

Na závěr jedna historka: během natáčení nás velmi často přerušovaly náhlé bouřky v horách nad Montreux. Během několika minut mohl přívalový déšť vystřídat zářivý sluneční svit. To byla jediná nevýhoda jinak idylického prostředí, v němž se škola nachází. Když jsem jednu z těchto bouří pozoroval, napadlo mě, zda bychom neměli jednoho dne přehodnotit význam toho, čemu Francouzi říkají „un temps de chien“ – „psí počasí“. A to zvláště v době, kdy jsou v nejbohatších městech světa někteří psi chráněni před deštěm ve speciálních kočárcích, zatímco se vynakládá značné úsilí na instalaci pouličního vybavení navrženého tak, aby odrazoval lidi bez domova od pobytu na ulici.