Slunce živých mrtvých

Anna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.

Archivní fotografie z chystaného filmu Slunce živých mrtvých

Věřím, že společným jmenovatelem vesmíru není harmonie, ale chaos, nepřátelství a vražda.

Werner Herzog
 

Tento film je o soucitu. O soucitu k lidem, přírodě a o kulturní paměti. Ale co je vlastně soucit? Jak dlouho něco zůstane v naší paměti? Stačí podepsat petici, a už máme pocit, že je to vyřešeno. Udělal jsem všechno, co jsem mohl, a teď si můžu objednat boty na dalších webových stránkách. Nejde o moralizování. Otázka zní jinak – proč se některá témata neobjevují v našem zorném poli, i když jsou jinde na světě velice aktuální? Nezačínáme náhodou žít jako v ruletě, kde přeskakujeme z informace na informaci? Proč se soucit stává skoro nadávkou? Film Slunce živých mrtvých je zároveň o pseudosoucitu, záměně pojmů a jejich významů.

Váleční zajatci v heroické minulosti, jimž stavíme pomníky, i zajatci současní, pro něž si změníme obrázek na Facebooku. Lidé odsouzení k trestu smrti za zločiny, které opravdu spáchali, nebo v rámci politické pomsty. Novodobá „místa paměti“ poté, co zmizely ze zpráv. Demonstrace, jež nás zajímají na sociálních sítích, a petice, jež zůstávají jen v digitálním prostředí. To jsou tematické okruhy, které film Slunce živých mrtvých zkoumá z několika stran. Z té mediální, antropologické, etické i vizuální. Velké množství otázek a témat, které budou spojené v různorodou audiovizuální koláž. Hlavní osou, na niž se všechny tyto okruhy otázek nabalují prostřednictvím porovnání a analýz, bude příběh francouzského pilota, který tematizuje sebe sama i náš divácký pohled na něj.
 

Archivní fotografie z chystaného filmu Slunce živých mrtvých
 

Okruhy otázek, jimž se snažíme v našem novém filmu věnovat, spolu na první pohled nesouvisejí, ale spojuje je to, jak na ně reagujeme, naše percepce. Jelikož žijeme v době postmediální (jak nám donekonečna připomínají média), ukazujeme ve filmu, že dnešní doba je chaotická. Srozumitelnost v tomto případě neznamená pravdivost. Už dávno se nemluví jen o tom, co je objektivně špatné, a všichni víme, že média mohou být nástrojem propagandy, nebo naopak mohou pomoci lidi spojit a iniciovat změnu. Zajímá mě na tom jak vizuální stránka, tak i ta emoční – co a proč nás zaujme, ovlivňuje a co už naopak přestává vzbuzovat naši pozornost.

Téma, které z výše řečeného vyplývá, je etika zobrazování utrpení ve filmu a v médiích. Jaké záběry, záznamy nebo dokumenty si můžeme dovolit ukazovat a jaké ne. Stačí, když vyretušujeme něco, co je objektivně kruté a nepříjemné? Zareagujeme jinak na fotografii ze začátku století, na níž je vyobrazen člověk před popravou, než na fotografii, která má stejný obsah, ale byla vyfocena vloni?

Pravě proto, že je v našem filmu tolik témat a otázek, ačkoliv jsou všechny navzájem propojené, dávám přednost formě dokumentárního nelineárního eseje. Zdá se mi, že v ideálním případě umožňuje odpovědět na otázky, které budou položeny ve filmu. Tento film by neměl vyprávět příběhy lidí, ale upozorňovat na kulturní a společenské jevy.
 

Archivní fotografie z chystaného filmu Slunce živých mrtvých

Film se bude skládat, jak je u mě už zvykem, z velkého množství archivních záznamů, jako jsou například moderní zpravodajské nahrávky, internetové vysílání, archivy ze začátku století, záběry z první a druhé světové války, rozhovory, záběry z filmů, televizních seriálů či pořadů. Některé části budou nepřiměřeně dlouhé, jiné naopak krátké. Samotné sledování filmu by mělo způsobit nepohodlí z neustálé nejistoty ohledně toho, co se děje a jaký další zvrat přijde.

Nyní jsem ve fázi přípravy filmu, takže se od rána do večera dívám na archivy různých zpravodajství a snažím se neumřít smutkem, zkoncentrovaným do minutových reportáží o nejstrašnějších událostech posledních dvaceti let. Samozřejmě řešíme také organizační komplikace či přístup k archivním materiálům. Nejvíc mě ale v posledních pěti letech trápí ztráta citlivosti. Když se díváme na nekonečné záznamy utrpení lidí, které neznáme (a občas i lidí, které známe a máme rádi), tak začínáme mít pocit, že se hranice naší citlivosti posouvá, a nastupuje profesionální deformace. Záznam smrti nebo umírání člověka se stává jen vizuálním materiálem, jenž je nebo není „zajímavý“. To je dilema, na které se snažím upozornit svým novým filmem. Jen doufám, že tento boj „s chaosem a nepřátelstvím vesmíru“ překonám s minimální ztrátou.





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

3.20Jednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla Komrzý
2.20Příběh provinčního městečkaZačínající ruský režisér Dmitrij Bogoljubov popisuje pro dok.revue okolnosti vzniku svého nového filmu Provinční městečko E, který natočil v koprodukci s českou společností Hypermarket Film a Českou televizí. Film odhaluje mentalitu provinčního ruského města Jelňa, které patří k nejdepresivnějším v zemi a kde stále přetrvává odkaz velké vlastenecké války. Toho putinovská garnitura zdařile zneužívá, aby získala podporu zdejších obyvatel. Film byl v březnu krátce k vidění na portále DAFilms v rámci Jednoho světa online, na podzim se chystá jeho uvedení v České televizi.Dmitrij Bogoljubov
dok.revueVěci mohou být i jinakJak se natáčel vnitřní portrét Jaroslava Duška s názvem Zrcadlení tmy?Viliam Poltikovič
dok.revueKrajina poslů smrti i taškářůDokumentaristka Květa Přibylová přibližuje práci na svém experimentálním snímku Země havrana z archy, který vybrali organizátoři nyonské přehlídky Visions du Réel do své online mediatéky, jež je pro filmové profesionály přístupná do 2. května na webu festivalu.Květa Přibylová
dok.revueM E Z E R Y PAMĚTINora Štrbová přibližuje svůj nový animovaný dokument M E Z E R Y (S P A C E S), ve kterém zpracovává osobní zkušenost se ztrátou paměti svého bratra. Snímek do 24. dubna uvádí online letošní ročník festivalu Visions du Réel.Nora Štrbová
dok.revueStopy Jedličkovy krajinyDokumentarista Petr Záruba přibližuje svůj nový film Jan Jedlička: Stopy krajiny o malíři Janu Jedličkovi. Snímek bude uveden na letošním ročníku festivalu Visions du Réel.Petr Záruba
dok.revueKlavír je příliš těžkýEliška Cílková přibližuje svůj nový dokument Pripjať Piano, v němž pátrala po opuštěných klavírech i vzpomínkách v uzavřené zóně dávné černobylské tragédie. Snímek je od 17. do 24. dubna k vidění online v rámci letošního ročníku festivalu Visions du Réel.Eliška Cílková
dok.revueVlci jako hrozba, nebo přirozenost?Dokumentarista Martin Páv představuje svůj nový film Vlci na hranicích o vztahu lidí na Broumovsku k vlkům, vracejícím se na toto území. Film klade zásadní otázky o vztahu člověka a přírody – do jaké míry máme potřebu mít život pod kontrolou a do jaké míry jsme ochotni zahrnout do svých životů nepředvídatelnost ve světě, který nepatří jenom nám? Snímek bude 1. května k vidění online v rámci letošního ročníku festivalu Visions du Réel, a to v sekci Grand Angle.Martin Páv
dok.revueJak nemluvit jazykem apokalypsy?Dokumentaristka a publicistka Apolena Rychlíková přibližuje svůj dokument Češi jsou výborní houbaři, jehož název odkazuje na známou báseň Milana Kozelky. Nový film Apoleny Rychlíkové bude součástí šesté série Českého žurnálu a jeho premiéra proběhne na festivalu Jeden svět.Apolena Rychlíková
dok.revueJak jsem potkala losyHana Nováková o losech, lidech a filmech, co potřebují čas. Amoosed.Hana Nováková

starší články

1.20DOK.REVUE
09. 04. 2020


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue