Slunce živých mrtvých

Anna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.

Archivní fotografie z chystaného filmu Slunce živých mrtvých

Věřím, že společným jmenovatelem vesmíru není harmonie,
ale chaos, nepřátelství a vražda.

Werner Herzog
 

Tento film je o soucitu. O soucitu k lidem, přírodě a o kulturní paměti. Ale co je vlastně soucit? Jak dlouho něco zůstane v naší paměti? Stačí podepsat petici, a už máme pocit, že je to vyřešeno. Udělal jsem všechno, co jsem mohl, a teď si můžu objednat boty na dalších webových stránkách. Nejde o moralizování. Otázka zní jinak – proč se některá témata neobjevují v našem zorném poli, i když jsou jinde na světě velice aktuální? Nezačínáme náhodou žít jako v ruletě, kde přeskakujeme z informace na informaci? Proč se soucit stává skoro nadávkou? Film Slunce živých mrtvých je zároveň o pseudosoucitu, záměně pojmů a jejich významů.

Váleční zajatci v heroické minulosti, jimž stavíme pomníky, i zajatci současní, pro něž si změníme obrázek na Facebooku. Lidé odsouzení k trestu smrti za zločiny, které opravdu spáchali, nebo v rámci politické pomsty. Novodobá „místa paměti“ poté, co zmizely ze zpráv. Demonstrace, jež nás zajímají na sociálních sítích, a petice, jež zůstávají jen v digitálním prostředí. To jsou tematické okruhy, které film Slunce živých mrtvých zkoumá z několika stran. Z té mediální, antropologické, etické i vizuální. Velké množství otázek a témat, které budou spojené v různorodou audiovizuální koláž. Hlavní osou, na niž se všechny tyto okruhy otázek nabalují prostřednictvím porovnání a analýz, bude příběh francouzského pilota, který tematizuje sebe sama i náš divácký pohled na něj.
 

Archivní fotografie z chystaného filmu Slunce živých mrtvých
 

Okruhy otázek, jimž se snažíme v našem novém filmu věnovat, spolu na první pohled nesouvisejí, ale spojuje je to, jak na ně reagujeme, naše percepce. Jelikož žijeme v době postmediální (jak nám donekonečna připomínají média), ukazujeme ve filmu, že dnešní doba je chaotická. Srozumitelnost v tomto případě neznamená pravdivost. Už dávno se nemluví jen o tom, co je objektivně špatné, a všichni víme, že média mohou být nástrojem propagandy, nebo naopak mohou pomoci lidi spojit a iniciovat změnu. Zajímá mě na tom jak vizuální stránka, tak i ta emoční – co a proč nás zaujme, ovlivňuje a co už naopak přestává vzbuzovat naši pozornost.

Téma, které z výše řečeného vyplývá, je etika zobrazování utrpení ve filmu a v médiích. Jaké záběry, záznamy nebo dokumenty si můžeme dovolit ukazovat a jaké ne. Stačí, když vyretušujeme něco, co je objektivně kruté a nepříjemné? Zareagujeme jinak na fotografii ze začátku století, na níž je vyobrazen člověk před popravou, než na fotografii, která má stejný obsah, ale byla vyfocena vloni?

Pravě proto, že je v našem filmu tolik témat a otázek, ačkoliv jsou všechny navzájem propojené, dávám přednost formě dokumentárního nelineárního eseje. Zdá se mi, že v ideálním případě umožňuje odpovědět na otázky, které budou položeny ve filmu. Tento film by neměl vyprávět příběhy lidí, ale upozorňovat na kulturní a společenské jevy.
 

Archivní fotografie z chystaného filmu Slunce živých mrtvých

Film se bude skládat, jak je u mě už zvykem, z velkého množství archivních záznamů, jako jsou například moderní zpravodajské nahrávky, internetové vysílání, archivy ze začátku století, záběry z první a druhé světové války, rozhovory, záběry z filmů, televizních seriálů či pořadů. Některé části budou nepřiměřeně dlouhé, jiné naopak krátké. Samotné sledování filmu by mělo způsobit nepohodlí z neustálé nejistoty ohledně toho, co se děje a jaký další zvrat přijde.

Nyní jsem ve fázi přípravy filmu, takže se od rána do večera dívám na archivy různých zpravodajství a snažím se neumřít smutkem, zkoncentrovaným do minutových reportáží o nejstrašnějších událostech posledních dvaceti let. Samozřejmě řešíme také organizační komplikace či přístup k archivním materiálům. Nejvíc mě ale v posledních pěti letech trápí ztráta citlivosti. Když se díváme na nekonečné záznamy utrpení lidí, které neznáme (a občas i lidí, které známe a máme rádi), tak začínáme mít pocit, že se hranice naší citlivosti posouvá, a nastupuje profesionální deformace. Záznam smrti nebo umírání člověka se stává jen vizuálním materiálem, jenž je nebo není „zajímavý“. To je dilema, na které se snažím upozornit svým novým filmem. Jen doufám, že tento boj „s chaosem a nepřátelstvím vesmíru“ překonám s minimální ztrátou.





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

6.2014,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír Turner
dok.revueZ uší roste krasohled„Náš film je vlastně důkazem toho, že poblíž vždycky existuje něco tak jednoduše krásného. A že vnímání člověka je nesmírně ojedinělá a fascinující věc, kterou má smysl kultivovat,“ píšou Tereza Chudáčková a Klára Ondračková o vzniku svého snímku Krásně sviť a krásně hleď, z uší roste krasohled. Jejich film se zaměřuje na detail, čímž se podle autorek běžné objekty stávají abstraktními a přestávají být pojmenovatelné. Krátký snímek získal čestné uznání v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmtl.cz na letošním MFDF Ji.hlava a byl také součástí výstavy studentů CAS FAMU v Galerii města Pardubice. Tereza Chudáčková, Klára Ondračková
dok.revue15 x 15 x 5Jak a proč vznikal dokument o výstavě Minisalon, kterou v orwellovském roce 1984 plánovala uspořádat Jazzová sekce, ale nikdy se neuskutečnila? Román 1984 je alegorií politiky moci, která není omezená dobou. „Byla by škoda natočit film o Minisalonu jako pouhou vzpomínku na vzdálené časy, když můžeme včerejškem říct tolik o dnešku a naopak,“ přiznává režisér Janek Růžička záměr svého dokumentu, v němž se propojuje starší generace výtvarníků, střední generace filmařů a nejmladší generace hudebníků a animátorů.Janek Růžička
dok.revueCo nejdálUkrajinská dokumentaristka Ganna Jaroševič přibližuje svůj připravovaný film As Far As Possible (Co nejdál), který prezentovala na industry eventu East Silver Market, organizovaném Institutem dokumentárního filmu na ji.hlavském festivalu. Dokument je portrétem muže, který se rozhodl opustit civilizaci, odejít na Kavkaz a věnovat se chovu vzácných buvolů indických. „Náš film vypráví o alternativním způsobu pomalého žití v souladu s přírodou a zvířaty a člověka se sebou samým. Zdá se nám, že dnes je toto téma obzvlášť relevantní pro řadu lidí na celém světě,“ píše filmařka.Ganna Jaroševič
dok.revuePodle čarodějeVizuální umělkyně a teoretička Lea Petříková přibližuje koncepci a okolnosti vzniku jejího experimentálního filmu Podle čaroděje, jenž letos soutěží na MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace:Exprmntl.cz.Lea Petříková
5.20Jak jsem točil o KunderoviDokumentarista Miloslav Šmídmajer popisuje, jak vzniká jeho dokument o Milanu Kunderovi s pracovním názvem „Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti“. Snímek by se měl v kinech objevit v březnu příštího roku a posléze se plánuje uvedení na VOD platformách a v České televizi.Miloslav Šmídmajer
dok.revueJde o to vidět, že svět je spíše děravý než plnýFilmař, hudebník a výtvarník Ondřej Vavrečka popisuje proces vzniku své osobité audiovizuální eseje Osobní život díry, která se letos objevuje v soutěžní sekci Česká radost v rámci on-line ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Ji.hlavě. „Jde o to vidět prázdno, chybění, prostory mezi. Zkrátka díry. Protože svět ve skutečnosti je spíš děravý než plný, což ukazuje struktura hmoty,“ objasňuje svůj záměr Vavrečka.Ondřej Vavrečka
4.20Nebe nad současnou ČínouJak vznikal celovečerní dokument Nebe o čínském křesťanském sirotčinci, jenž je současně výpovědí o dnešní Číně? Režisér Tomáš Etzler film vnímá jako tečku za svým sedmiletým působením v roli zahraničního zpravodaje v říši středu. Ve druhém textu popisuje střihačka Adéla Špaljová, jak spolu s režisérem vytvářeli výslednou podobu dokumentu.Tomáš Etzler, Adéla Špaljová
dok.revueVěčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduDokumentarista Jan Gogola ml. popisuje okolnosti vzniku svého nového filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu, situačního portrétu slovenského zpěváka Joža Ráže ze skupiny Elán. Gogola se v otevřených situacích pokouší zjistit, jestli otevřenosti písní Elánu a Rážova hlasu odpovídá jeho otevřenost mentální. Texty Elánu se zároveň stávají kurzivou psaným rámcem tohoto hravého a přitom metafyzického setkání dokumentaristy se slovenským zpěvákem. „Mám za to, že ‚proti‘ může být cestou k ‚pro‘,“ zakončuje příběh svého filmu Gogola.Jan Gogola ml.
dok.revueKdo se se mnou zatočíStudentka Katedry animované tvorby na FAMU Adéla Križovenská přibližuje vznik svého krátkého animovaného dokumentu Kdo se se mnou zatočí, který je součástí celovečerního pásma toho nejlepšího ze současných studentských animovaných filmů s názvem FAMU v kině 01, jenž je od 20. srpna v českých kinech.Adéla Križovenská

starší články

1.20DOK.REVUE
25. 09. 2020


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty o přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.