Sana Na N'Hada. „Chci, aby se o boji za nezávislost dozvěděla mladší generace“

Jak jste se dostal k filmu?

Byl jsem mezi čtyřmi, kdo odjeli studovat film na Kubu. Po vyhlášení nezávislosti vystudovali film ještě další tři filmaři. Dostali jsme od Amílcara Cabrala (zakladatele protikoloniálního hnutí PAIGC) za úkol naučit se filmovat, abychom mohli zdokumentovat boj za nezávislost. Když jsme se z Kuby vrátili, ještě jsme stačili zachytit poslední dva roky konfliktu.

Proč Amílcar Cabral vybral pro vaše studium právě Kubu?

Jeho přesnou motivaci neznám. Byl jsem čtyři roky v guerillovém boji, opustil jsem ho, když mi bylo sedmnáct let. Měl jsem odjet studovat do Sovětského svazu medicínu, ale když jsem se dostal do Conakry, sdělili mi, že skupina budoucích studentů lékařství už před týdnem odjela. A tak mě přiřadili k filmu. Do té doby jsem neměl možnost vidět žádný pohyblivý obraz! Pocházím totiž z guinejského venkova. Kinematografii jsem tedy objevil až na Kubě. Ale proč nás Amílcar Cabral poslal právě tam, to nevím.

Před začátkem studia filmu jste tedy neprošel žádnými přijímacími zkouškami?

Pokud vám v Guineji v 70. letech přidělili můj „status“, mohli jste se naučit tak nanejvýš číst a psát a vychodit čtyři roky základní školy. Jsem indígena.¹⁾ O lidech z venkova, jako jsem já nebo byl můj otec, Portugalci prohlašovali, že jsou necivilizovaní, neasimilovaní²⁾ do portugalské kultury. Neměli jsme proto právo studovat. Já jsem se nakonec ke studiu náhodou dostal skrze katolickou italskou školu, ale do veřejné portugalské jsem chodit nesměl. Jen proto, že jsem indígena, původní obyvatel, jen proto jsem na to neměl právo. Takový tu panoval systém. Bez povolení, zaplacení poplatku a doprovodu „průvodce“ jsme nesměli ani vykročit z okruhu deseti kilometrů od místa svého bydliště. Na Kubě jsem si dodělal poslední rok střední školy a pak jsem absolvoval stáž na Instituto Cubano del Arte e Industria Cinematográficos.

A kdo vaše studium filmu vedl? 

Měli jsme dva vyučující na technické předměty: Josého Lópeze Álvareze a Josého Tabía. Pak jsme začali pracovat ve zpravodajství pod Santiagem Álvarezem. Bylo to převážně prakticky zaměřeno, hodně jsme fotili na černobílý materiál a natáčeli. Ve štábu Santiaga Álvareze jsme se podíleli na výrobě dokumentů a také některých fikčních snímků. Dívali jsme se na spoustu západních i socialistických filmů. Sledovali jsme sovětské, japonské, francouzské, italské filmy. Felliniho, Godarda, Kurosawu, americké kovbojky… Naučili jsme se pracovat s různými kamerami, jako Bell and Howell, Arriflex 35mm nebo Bolex. Navštěvovali jsme také zvuková studia a projekční místnosti. Hodně času jsme věnovali analýze filmového herectví, zvuku a svícení… Po návratu do Guiney jsme natáčeli na 16mm francouzskou kameru Beaulieu a z Kuby jsme si přivezli také sovětský fotoaparát Zenit E. Po studiu jsme se rozdělili: já s Josém Bolamou jsme odešli na severní a východní frontu a Flora Gomes s Josefinou Crato se pohybovali na frontě jižní. 

Filmy, které jste tehdy natočili, mohly být vyvolány přímo v Bissau, nebo jste je museli posílat do zahraničí?

První filmy bylo možné vyvolat až pět let po tom, co jsme začali natáčet! Zahraniční laboratoře Cineprint AB je zpracovaly až po vyhlášení nezávislosti.

Takže v průběhu války za nezávislost nebylo možné například natočené materiály rovnou promítat spolubojovníkům?

V pralese nebyla elektřina! Abych dobil baterie, musel jsem putovat sedm dní pěšky až k senegalské hranici, což bylo nejbližší místo, kde byla elektřina. Procházel jsem válečnou zónou, minovým polem, přestřelkami, brodil se řekami. A když člověk došel živý, zeptal se tam: „Mohu si dobít baterky?“ Měl jsem pouze dvě baterie, které se navíc při změně teploty vždycky trochu vybily, ještě než jsem začal cokoli natáčet. Také jsem s sebou musel nést kameru, filmový materiál a další vybavení. Naexponovaný film jsem pak pěšky nosil do Conakry, trvalo mi to třeba čtyři až pět dní. Předal jsem tam natočené filmy ústředí PAIGC a sehnal si nový materiál. Potom jsem se vrátil do pralesa a šel točit na frontu. 

Zaznamenával jsem vše, co bylo zapotřebí: jak žijeme my nebo civilisté. Život v pralese byl velmi drsný, chyběly nám základní věci, jako třeba sůl nebo mýdlo, trápil nás hmyz a paraziti. Samotný boj pak trval jen pár desítek minut. To, co bylo ve válce vlastně nejtěžší, bylo žít běžný život – panoval nedostatek potravin a člověk se ani nemohl umýt… Neměli jsme žádné vyhlídky, že to někdy skončí a jednoho dne nezávislost opravdu získáme. Ale věřili jsme, že to dokážeme, chovali jsme takovou nenáboženskou víru, že se to podaří. Ať už se mnou, nebo beze mě – jednou se to stane. Také jsme ale neměli příliš na výběr, pokud bychom dezertovali a vzdali se Portugalcům, bylo jisté, že nás zabijí. Člověk přežije, ale vůbec neví proč zrovna on. Zdají se vám pak různé sny a přemýšlíte, proč jste ještě naživu…

Pamatujete si na nějaké příklady kulturní výměny mezi Československem a Guineou-Bissau?

Na poli kultury si na mnoho věcí nevzpomínám, ale Československo bylo jednou z prvních zemí, která začala boj za nezávislost Guiney-Bissau podporovat. První zbraně, které partyzáni v Guineji dostali, pocházely z Maroka a z Československa. A v Guineji žije také mnoho lidí, kteří v Československu vystudovali. Já jsem například jel natáčet v roce 1973 do východního Berlína na Mezinárodní festival mládeže. A v roce 1988 jsem se zúčastnil filmového festivalu v Karlových Varech, kam jsem byl pozván jako host.

Promítaly se v Bissau nějaké československé filmy?

Filmy se k nám dostávaly prostřednictvím ambasády a pořádali jsme pak různé „týdny filmu“ – například týden brazilského filmu nebo právě týden československého filmu. Kopie někdy přicházely i přes Portugalsko. Využívali jsme toho, že snímky, které tam po revoluci³⁾ běžely v kinech, už byly opatřeny portugalskými titulky. Mohli jsme je díky tomu chvíli promítat u nás, a potom jsme je zase vrátili. Bylo to takto možné dělat až do 90. let, pak jsme k tomu ztratili oprávnění. Filmy nám vozil také náš kamarád, francouzský filmař Chris Marker. Přivážel své vlastní filmy i různé zahraniční. Byly mezi nimi československé, sovětské, japonské nebo třeba italské tituly. Základy střihu jsem absolvoval už na Kubě, ale s Chrisem Markerem jsem se o montáži mnohé přiučil. Navštěvoval jsem ho pak i v Paříži.

A Chris Marker mluvil kreolsky, nebo portugalsky?

Ne, já jsem se musel naučit francouzsky. Z knížek a ze slovníků. Zbyla tu spousta knih po portugalských vojácích, tak jsem se z nich naučil francouzsky i portugalsky. Ve škole jsem se nikdy portugalštinu doopravdy neučil. Na Kubě jsem měl španělštinu a v 70. letech jsem mluvil i trochu anglicky, protože jsem jezdil do Skandinávie; ale angličtinu už jsem zapomněl.

Váš nejnovější film Nome se v Guineji-Bissau již promítal? Je dost kritický, nebojíte se toho, jaké reakce vyvolá?

Nome tu bude mít premiéru až za dva týdny. To období jsem zažil, nic ve filmu nepřeháním. Všem se ten snímek zamlouvat nebude, to je jisté. Doufám ale, že se mi podaří vyvolat společenskou debatu.

V Nome používáte také archivní záběry. Dochovaly se pouze obrazové materiály, nebo i zvuk na magnetických páskách

Měli jsme pouze kamery. Zvuk jsme sice mohli nahrávat na kazety, jenže stačilo, aby se ozvala první dělostřelba, a nahrávadlo se zničilo. Většina záběrů z války je proto němá, nahrávadla to „nepřežila“. Po nezávislosti už jsme na zvuk používali Nagru X4S, to byl přepych! V Nome tedy používám z koloniální války obrazový materiál a doplňuji ho o současný zvuk.

Jak své filmy financujete?

V Guineji-Bissau finanční prostředky nejsou, proto se obracím na Francii, Portugalsko, Nizozemsko… Na první hraný snímek jsem sháněl finance pět let, na ten poslední ještě o rok déle, je to velmi obtížné.

Začínal jste jako dokumentarista, proč se nyní věnujete fikčnímu filmu?

Amílcar Cabral věděl, že v zemi, kterou chtěl vytvořit, bude kinematografie zapotřebí. Mám povinnost pokračovat v tom, co po nás čtyřech žádal: zdokumentovat proces boje za nezávislost. Šedesát procent materiálů, které jsme tehdy natočili, se z politických důvodů nedochovalo. Někdo jednoduše přišel do střižny v našem archivu, sbalil je a vyhodil. Zbývajících čtyřicet procent jsme převezli do Berlína.

Nebyl jsem také zcela spokojený s tím, co se mi v průběhu války podařilo natočit, rozhodl jsem se proto režírovat fikci. Snažím se ve svých filmech zobrazit, co přimělo lidi narozené na venkově se statutem indígena vstoupit do guerilly. Zemědělci jsou v jádru mírní lidé. Proč by šli bojovat se zbraní v roce? Jenže oni zažili kolonialismus na vlastní kůži: nucenou práci i fyzické tresty… Chci, aby se o boji za nezávislost Guiney-Bissau a o tom, co jsme prožili, dozvěděla i mladší generace. Ve státních školách se zde o této části našich dějin raději nevyučuje kvůli politickým rozepřím. Děti nemají jak se o tom dozvědět. Panuje totiž názor, že vyučovat o boji za nezávislost automaticky znamená podporovat politickou stranu PAIGC.