Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací
DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Rekonstrukce okupaceZ filmu Rekonstrukce okupace

Nový film

Rekonstrukce okupace

23. 8. 2021 / AUTOR: Jan Šikl

Na právě probíhajícím 55. ročníku MFF Karlovy Vary bude v sekci Zvláštní uvedení promítnut i nový dokument Jana Šikla Rekonstrukce Okupace. Dobrodružství vzniku celého projektu, představujícího dosud neznámé amatérské záběry srpnové okupace roku 1968, popisuje pro dok.revue tvůrce filmu.

Začalo to nálezem několika desítek krabic natočeného filmového materiálu ze srpna 1968. Profesionální  černobílá pětatřicítka popisující první dny okupace na řadě míst Československa. Původ filmů byl nejasný a neodpovídal žádnému ze známých zdrojů ať z Krátkého filmu, nebo z Barrandova. Bylo přirozenou reakcí, že jsem si řekl, že je s tím materiálem něco potřeba udělat. Otázka ovšem byla, co. Postavit dokument pouze na tom, že zveřejníme dosud neviděné, by bylo zoufale málo. Navíc materiál nepřinášel o srpnu 1968 nic zásadně převratného. Spíš než vyhrocené situace zachytil na odlišných místech různé podoby událostí, které okupace přinesla. Má smysl ještě srpen 1968 připomínat? Nebylo již vše řečeno? Není téma okupace již uzavřená kapitola?

Tahle země prožila ve 20. století několik zásadních zvratů, které obracely životy lidí naruby.  Každé takové kritické údobí přináší i řadu osobních dramat. Je to okamžik, kdy do životů vstupují dělící čáry. Přicházejí rozhodnutí, která ovlivňují vaši pracovní kariéru, místo, kde budete žít, a diktují i možnosti pro členy vaší rodiny… To je všechno důvod se k těmto situacím vracet. Ostatně nejsme v tomto výjimkou. Se svojí historií se potýká i řada jiných národů. Mluvit o selhání není nikdy lehké. Tedy nemyslím, že by šlo o uzavřená témata, ke kterým není co říct.

Je skutečností, že tyto velké milníky naší historie dostávaly na jedné straně pokřivenou oficiální interpretaci, na straně druhé procházely jakousi lidovou mytizací. Myslím, že máme tendenci stavět se do role oběti a smiřovat se s tím, že odpovědnost za běh věcí je v rukách někoho jiného, povolanějšího, silnějšího. Je to pravda, ale jen částečně. Okupace v srpnu byla brutálním zásahem zvenčí do našich osudů. Ale to, co přišlo později, tedy normalizace, už bylo naše vlastní dílo. Okupaci tedy nevnímám jen jako události bezprostředně spojené s vpádem cizích armád, ale také jako události, jež následovaly poté.

Pátrání po malé osobní historii

Film jsem se rozhodl podat jako pátrání. Po původu materiálu samotného, po situacích na něm natočených a především po lidech, kteří se na materiálu najdou, nebo poznají někoho ze svého okolí, případně se u zachycené situace vyskytli. Rozhodl jsem se interpretovat tento okamžik „velkých dějin“ na osudu normálního člověka a jeho „malé osobní historie“. Tohoto hrdinu, hlavní postavu, skládám z řady výpovědí různých lidí, které vytvářejí výsledný obraz. Velmi pomohlo, že se počátek natáčení dostal do televizního zpravodajství. Tohle upozornění na vznikající film otevřelo vlnu zájmu diváků, ze které jsem pak čerpal. Lidé nabízeli osobní svědectví, předměty ze srpnových dní, fotografie… Míra ochoty se podělit o zážitky mě nejen zaskočila, ale doslova převálcovala. To jen potvrdilo fakt, že pro ty, kterých se srpen osobně nějak dotkl, jde dodnes o velmi silnou emoci, a tedy že srpnová okupace je stále živé téma.

Už v devadesátých letech jsem začal sbírat soukromé rodinné filmové materiály. Archiv soukromé filmové historie obsahuje dnes mnoho stovek hodin zdigitalizovaných filmových materiálů, které přinášejí jiný úhel pohledu na historii. Právě podle toho, jak život kolem sebe vnímali filmoví amatéři.  Za ta léta se mi sešlo jen pár filmů vztažených k srpnové invazi. Byly to záběry, kterých jsem si velmi považoval. Teď s natáčením Rekonstrukce okupace jsem objevil další filmové amatéry, kteří srpen 68 natočili. Je to pochopitelně jiná technická kvalita. Šlo o 8mm filmy. Avšak to, co jim schází na technické dokonalosti, dohánějí tyto materiály právě svojí autenticitou a osobitým pohledem. Zprvu jsem měl obavu, zda tyto dvě rozdílné technické kvality půjde dát vedle sebe. Ale vůbec to nevadilo. Naopak se dobře doplňovaly. Vznikl tak pocit velkých a malých dějin. Dvou světů, které se nakonec potkávají v lidských osudech.

Když jsem dobře střežené poklady od amatérských filmařů přebíral, tak se v několika případech odehrála totožná situace: „Tady jsou natočené ty záběry ze srpna 68. Na konci je tam ještě přidaných pár minut z pohřbu Palacha“. V tom okamžiku se skrývá cosi symbolického. Na jedné straně společné odhodlání lidí, kteří vědí, že je potřeba bránit svoji vizi světa, v němž chtějí žít. Na druhé straně zlom a rezignace. Dvě podoby filmových záběrů na jednom kotoučku symbolizují osud této země.

„Měl jsem vůli poskládat obraz roku 1968 z osobních zážitků. Z reflexe toho, co se to vlastně přihodilo...  A doufal jsem, že to ve svém celku vypoví o nás i něco obecnějšího.“

Z filmu <b><i>Rekonstrukce okupace</i></b>

Řada přetržených příběhů

Mezi objevenými záběry ze srpnové okupace byl mimo jiné i záběr, který měl všeho všudy 8 vteřin. Ta paní na něm mě na první okamžik zaujala. Na jedné straně noblesa a grácie, na druhé plachost a stud. Našla ale sílu a se svým přesvědčením, ztělesněným na papíru, který si pověsila na košili, vyrazila do ulic. Dal jsem fotografii na web mezi hledané postavy okupace. Ozvala se mi paní, která poznala svoji kamarádku Jarmilu Najbrtovou Lorencovou. Pracovala ve Francouzském institutu v Praze. Za zásluhy a propagaci francouzské kultury v Čechách byla oceněna titulem Nositelka Řádu umění a literatury a také naším Řádem Čestné legie. Byla manželkou Zdeňka Lorence, básníka, prozaika, překladatele, člena Skupiny Ra a politického vězně komunistického režimu. Paní Lorencová v roce 2009 zemřela a víc jsem se nedozvěděl. Příběh se přetrhl, zůstal nedopovězen. Tak jako nekonečná řada dalších. Přesto se mě tento moment hlouběji dotkl.

Měl jsem vůli poskládat obraz roku 1968 z osobních zážitků. Z reflexe toho, co se to vlastně přihodilo. Toho, jak na události nahlíželi jejich hrdinové tehdy a jak dnes, zpětně. Také jsem se ptal, jestli z té situace vyplývá něco pro bezprostřední dnešek. Jestli v situacích nenacházejí některé paralely. A doufal jsem, že to ve svém celku vypoví o nás i něco obecnějšího.