Ptát se po tom, kde jednou skončíme

Filmová dílna pro seniory spolku Inventura pod vedením režisérky Terezy Daniell Adámkové dokončuje hodinový film Stopa v hlavě, ve kterém samy seniorské filmařky se svými ručními kamerami přemýšlejí o tom, jak se život starého člověka promění, když začne být závislý na druhých. Jaké kompromisy musí on a jeho okolí podstupovat? A je možné žít i bez velkých osobních obětí zbytku rodiny i nadále důstojně?

Z natáčení filmu Stopa v hlavě

Jana a Vlasta nejsou jen postavami filmu Stopa v hlavě. Obě jsou už dlouho součástí filmové dílny pro seniory spolku Inventura. Ta existuje od jara 2014. Já jsem se přidala v roce 2015 a teď už ji několik let vedu. Od té doby dílna prošla proměnami v personálním složení i v tvůrčím zaměření. Jejím hlavním cílem ale od začátku bylo přispět prostřednictvím filmového média k tomu, aby senioři byli v naší společnosti vnímáni jako lidé velmi rozmanitých osobností a životních příběhů, kterým stojí za to naslouchat.

Janě je 61, Vlasta letos oslaví 70. Mimo to, že jsou obě mými dobrými kamarádkami, jsou také velice osobitými filmařkami. Mají za sebou mnoho krátkých filmů i delších útvarů. Nejvýraznější jsou pro mě osobně jejich filmy Za pět dvanáct (2016) a Vršovická Irenka (2016). Vlasta i Jana mají schopnost koncentrace na těžká témata související se seniorským věkem, která jednak samy nacházejí, následně je ohledávají a nakonec samy natáčejí houževnatě, a přesto s lehkostí. V případě zmíněných krátkých dokumentů jde o témata, která jinak zůstávají na periferii naší pozornosti. Jana zaznamenala osamělou seniorku Irenku a Vlasta tradiční místo pohřebního rituálu – strašnické krematorium. Myslím, že osobitý styl, který obě prokázaly v těchto filmech, se odráží i v novém snímku Stopa v hlavě, na kterém jsme v dílně společně začaly pracovat v létě 2017. Na začátku byla snaha poukázat na něco, co nás všechny čeká, až dosáhneme určitého věku, a v čem  jako společnost máme velké rezervy. Téma jsme si definovaly velmi volně jako důstojné stáří a vzešlo od samotných seniorských filmařek.
 

Tereza Daniell Adámková s filmařkami z Inventury během konzultace hrubého střihu filmu Stopa v hlavě
 

Pohledy Vlasty a Jany jsou různé, ale doplňují se. Vlastin pohled je věcný, daří se jí při tom ale zachytit i detaily, které nemají s věcností nic společného. Není náhodou, že zrovna její kamera funguje v mnoha sekvencích filmu Stopa v hlavě natáčených kameramanem filmu Honzou Šípkem jako rovnocenný partner jeho záběrů. Janina kamera pluje bytem, ve kterém bydlí s maminkou, a citlivě zachycuje často až abstraktní fragmenty jejich společného soužití. Musím říct, že když mi Jana a Vlasta materiál postupně nosily ke konzultacím, vždy znovu jsem propadala nadšení z toho, jak bezprostředně jsou schopné s kamerou nakládat a jak je díky tomu jejich záznam autentický. Jejich záběry jsou odrazem jejich způsobu přemýšlení. Je jim společná naprostá upřímnost a odvaha ptát se po tom, co bude, až odejdou síly. Nebojí se při tom ani těch nejtěžších otázek, které jejich tázání přinese. Těch otázek, které většina lidí raději vytěsňuje. Kde skončí moji starší blízcí a kdo se jednou postará o mě? Důležité je také poznamenat, že obě se na filmu podílejí (podobně jako část štábu) zcela nezištně, protože v tom spatřují smysl. 

Členky filmové dílny pátrají po tom, jak u nás vypadá péče o seniory ve vyšším věku. Záběry z jejich ručních kamer doplňuje materiál natáčený s ženami, které tuto fázi života právě prožívají. Pro pohled seniorských filmařek není charakteristická přehnaná kritičnost, ani strach, což jsou emoce často s tímto tématem spojované. Jejich pohled je plný empatie a nadhledu, ale také pochyb. Týkat se to totiž brzy může i jich samotných. V případě Vlasty i Jany se jich téma dotýká zcela bytostně prostřednictvím osudů jejich maminek. Obě v rámci filmu kromě společného mapování toho, jak se seniorům v institucích nebo v jejich vlastních bytech ve vyšším věku žije, odkrývají i svou osobní zkušenost a zachycují ji pomocí svých ručních kamer.

Film je o přirozených věcech, které ale v dnešní době bohužel tak přirozené nejsou. Je o posledních letech života, o tom, kde a s kým je v naší společnosti zvykem je trávit. Je o věcech, o kterých se těžko mluví i s těmi nejbližšími, a především je o rodinných vztazích.
 

Z natáčení filmu Stopa v hlavě
 

Nepřinášíme film z domova důchodců, ani rozbor sociální péče v České republice. Nechceme ukazovat správnou cestu nebo někoho soudit. Ukazujeme, jaká v naší společnosti mohou být poslední léta života a jaké faktory na ně mohou mít vliv. Skrze postoje našich protagonistek-spolutvůrkyň-filmařek se postupně seznamujeme s těžkými rozhodnutími, nutně provázejícími úbytek sil, která nikoho neminou. A je jedno, jestli se týkají vaší babičky, nebo tou babičkou jste vy. Protože těžké je to vždycky. 

S filmem jsem strávila posledního dva a půl roku, během kterého se můj život výrazně proměnil a téma filmu se v něm odrazilo. Zemřely obě mé babičky a narodil se mi syn. Vlastě i Janě jsem vděčná za absolutní otevřenost, za neúnavnou kreativitu, za tu dlouhou cestu, kterou jsme spolu ušly. Jejich stopa v mojí hlavě je nesmazatelná. A věřím, že náš film pomůže otevřít tolik chybějící diskuzi o tom, jak a kde čeští senioři tráví poslední léta svých životů.
 

Stopa v hlavě
Námět, scénář: členky filmové dílny Inventura Vlasta Křečková, Jana Staňková, Ludmila Korálová, Ludmila Fikerová
Režie: Tereza Daniell Adámková
Střih: Kateřina Vrbová
Zvuk: Matěj Chrudina
Kamera: Jan Šípek
Producenti: Inventura z.s., Tereza Daniell Adámková
Dramaturg: Eva Dvořáková
Česká premiéra je plánována na jaro 2020.





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

5.20Jak jsem točil o KunderoviDokumentarista Miloslav Šmídmajer popisuje, jak vzniká jeho dokument o Milanu Kunderovi s pracovním názvem „Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti“. Snímek by se měl v kinech objevit v březnu příštího roku a posléze se plánuje uvedení na VOD platformách a v České televizi.Miloslav Šmídmajer
dok.revueJde o to vidět, že svět je spíše děravý než plnýFilmař, hudebník a výtvarník Ondřej Vavrečka popisuje proces vzniku své osobité audiovizuální eseje Osobní život díry, která se letos objevuje v soutěžní sekci Česká radost v rámci on-line ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Ji.hlavě. „Jde o to vidět prázdno, chybění, prostory mezi. Zkrátka díry. Protože svět ve skutečnosti je spíš děravý než plný, což ukazuje struktura hmoty,“ objasňuje svůj záměr Vavrečka.Ondřej Vavrečka
4.20Nebe nad současnou ČínouJak vznikal celovečerní dokument Nebe o čínském křesťanském sirotčinci, jenž je současně výpovědí o dnešní Číně? Režisér Tomáš Etzler film vnímá jako tečku za svým sedmiletým působením v roli zahraničního zpravodaje v říši středu. Ve druhém textu popisuje střihačka Adéla Špaljová, jak spolu s režisérem vytvářeli výslednou podobu dokumentu.Tomáš Etzler, Adéla Špaljová
1.20Slunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna Kryvenko
dok.revueVěčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduDokumentarista Jan Gogola ml. popisuje okolnosti vzniku svého nového filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu, situačního portrétu slovenského zpěváka Joža Ráže ze skupiny Elán. Gogola se v otevřených situacích pokouší zjistit, jestli otevřenosti písní Elánu a Rážova hlasu odpovídá jeho otevřenost mentální. Texty Elánu se zároveň stávají kurzivou psaným rámcem tohoto hravého a přitom metafyzického setkání dokumentaristy se slovenským zpěvákem. „Mám za to, že ‚proti‘ může být cestou k ‚pro‘,“ zakončuje příběh svého filmu Gogola.Jan Gogola ml.
dok.revueKdo se se mnou zatočíStudentka Katedry animované tvorby na FAMU Adéla Križovenská přibližuje vznik svého krátkého animovaného dokumentu Kdo se se mnou zatočí, který je součástí celovečerního pásma toho nejlepšího ze současných studentských animovaných filmů s názvem FAMU v kině 01, jenž je od 20. srpna v českých kinech.Adéla Križovenská
3.20Jednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla Komrzý
2.20Příběh provinčního městečkaZačínající ruský režisér Dmitrij Bogoljubov popisuje pro dok.revue okolnosti vzniku svého nového filmu Provinční městečko E, který natočil v koprodukci s českou společností Hypermarket Film a Českou televizí. Film odhaluje mentalitu provinčního ruského města Jelňa, které patří k nejdepresivnějším v zemi a kde stále přetrvává odkaz velké vlastenecké války. Toho putinovská garnitura zdařile zneužívá, aby získala podporu zdejších obyvatel. Film byl v březnu krátce k vidění na portále DAFilms v rámci Jednoho světa online, na podzim se chystá jeho uvedení v České televizi.Dmitrij Bogoljubov
dok.revueVěci mohou být i jinakJak se natáčel vnitřní portrét Jaroslava Duška s názvem Zrcadlení tmy?Viliam Poltikovič
dok.revueKrajina poslů smrti i taškářůDokumentaristka Květa Přibylová přibližuje práci na svém experimentálním snímku Země havrana z archy, který vybrali organizátoři nyonské přehlídky Visions du Réel do své online mediatéky, jež je pro filmové profesionály přístupná do 2. května na webu festivalu.Květa Přibylová

starší články

.DOK.REVUE
11. 11. 2019


z aktuálního čísla:

Situační recenzeKontextem naší doby je nemít kontextDebata o snímku Pozorovatelna (The Viewing Booth, 2020) izraelského dokumentaristy Ra´anana Alexandrowicze, do níž jsme přizvali odborníka na Blízký východ Jana Fingerlanda (JF), izraelsko-slovenskou umělkyni Tamaru Moyzes (TM) a teoretičku vizuální kultury a zakladatelku platformy Fresh Eye Andreu Průchovou Hrůzovou (APH). Snímek Pozorovatelna uvádí letošní online Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Svědectví.Kamila BoháčkováNový filmJak jsem točil o KunderoviDokumentarista Miloslav Šmídmajer popisuje, jak vzniká jeho dokument o Milanu Kunderovi s pracovním názvem „Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti“. Snímek by se měl v kinech objevit v březnu příštího roku a posléze se plánuje uvedení na VOD platformách a v České televizi.Miloslav ŠmídmajerTémaMuž, který předběhl svou dobuBankéř Albert Kahn vytvořil pod vlivem svého učitele, filozofa Henriho Bergsona, pozoruhodný soukromý archiv své doby. Pokusil se v něm posbírat co nejvíce filmů a fotografií svědčících o světě, v němž žil. Jeho Archiv planety, jak svou sbírku nazval, pokrývá období od první světové války do roku 1932 a zachycuje tak paměť tehdejšího světa. Výběr ze snímků z Kahnova archivu uvede online ve zvláštní sekci letošní ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.David ČeněkTémaFantomová kinematografie Jižní KorejeProgramový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica přibližuje v následujícím textu vývoj jihokorejského dokumentu od jeho počátků po současnost. Vytváří tak potřebný kontext letošní ji.hlavské retrospektivy Průhledná krajina, jíž se stala Jižní Korea. Přehlídka představuje u nás dosud neznámé snímky, natočené v období od dvacátých let minulého století po současnost, a ukazuje fascinující cestu jihokorejského dokumentu, jehož nezávislost se začala psát až v roce 1988.Petr KubicaRozhovorChci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaTvorba světoběžníka rakouského původu Huberta Saupera je známá i u nás. Před lety vzbudil ohlas jeho dokumentární esej Darwinova noční můra o Viktoriině jezeře v Tanzánii, kde se chová okoun říční na vývoz do Evropy, zatímco domorodí obyvatelé poblíž jezera živoří a trpí hlady. Letos mohou diváci MFDF Ji.hlava zhlédnout Sauperův nový snímek Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda. S Hubertem Sauperem jsme si povídali o jeho tvůrčí metodě, zatímco jsme se – virtuálně a se sluchátkem na uchu – společně procházeli po jeho farmě na francouzském venkově.Kamila BoháčkováÚvodníkDigitální archiv planetydok.revue 5.20redakce dok.revue