Ptát se po tom, kde jednou skončíme

Filmová dílna pro seniory spolku Inventura pod vedením režisérky Terezy Daniell Adámkové dokončuje hodinový film Stopa v hlavě, ve kterém samy seniorské filmařky se svými ručními kamerami přemýšlejí o tom, jak se život starého člověka promění, když začne být závislý na druhých. Jaké kompromisy musí on a jeho okolí podstupovat? A je možné žít i bez velkých osobních obětí zbytku rodiny i nadále důstojně?

Z natáčení filmu Stopa v hlavě

Jana a Vlasta nejsou jen postavami filmu Stopa v hlavě. Obě jsou už dlouho součástí filmové dílny pro seniory spolku Inventura. Ta existuje od jara 2014. Já jsem se přidala v roce 2015 a teď už ji několik let vedu. Od té doby dílna prošla proměnami v personálním složení i v tvůrčím zaměření. Jejím hlavním cílem ale od začátku bylo přispět prostřednictvím filmového média k tomu, aby senioři byli v naší společnosti vnímáni jako lidé velmi rozmanitých osobností a životních příběhů, kterým stojí za to naslouchat.

Janě je 61, Vlasta letos oslaví 70. Mimo to, že jsou obě mými dobrými kamarádkami, jsou také velice osobitými filmařkami. Mají za sebou mnoho krátkých filmů i delších útvarů. Nejvýraznější jsou pro mě osobně jejich filmy Za pět dvanáct (2016) a Vršovická Irenka (2016). Vlasta i Jana mají schopnost koncentrace na těžká témata související se seniorským věkem, která jednak samy nacházejí, následně je ohledávají a nakonec samy natáčejí houževnatě, a přesto s lehkostí. V případě zmíněných krátkých dokumentů jde o témata, která jinak zůstávají na periferii naší pozornosti. Jana zaznamenala osamělou seniorku Irenku a Vlasta tradiční místo pohřebního rituálu – strašnické krematorium. Myslím, že osobitý styl, který obě prokázaly v těchto filmech, se odráží i v novém snímku Stopa v hlavě, na kterém jsme v dílně společně začaly pracovat v létě 2017. Na začátku byla snaha poukázat na něco, co nás všechny čeká, až dosáhneme určitého věku, a v čem  jako společnost máme velké rezervy. Téma jsme si definovaly velmi volně jako důstojné stáří a vzešlo od samotných seniorských filmařek.
 

Tereza Daniell Adámková s filmařkami z Inventury během konzultace hrubého střihu filmu Stopa v hlavě
 

Pohledy Vlasty a Jany jsou různé, ale doplňují se. Vlastin pohled je věcný, daří se jí při tom ale zachytit i detaily, které nemají s věcností nic společného. Není náhodou, že zrovna její kamera funguje v mnoha sekvencích filmu Stopa v hlavě natáčených kameramanem filmu Honzou Šípkem jako rovnocenný partner jeho záběrů. Janina kamera pluje bytem, ve kterém bydlí s maminkou, a citlivě zachycuje často až abstraktní fragmenty jejich společného soužití. Musím říct, že když mi Jana a Vlasta materiál postupně nosily ke konzultacím, vždy znovu jsem propadala nadšení z toho, jak bezprostředně jsou schopné s kamerou nakládat a jak je díky tomu jejich záznam autentický. Jejich záběry jsou odrazem jejich způsobu přemýšlení. Je jim společná naprostá upřímnost a odvaha ptát se po tom, co bude, až odejdou síly. Nebojí se při tom ani těch nejtěžších otázek, které jejich tázání přinese. Těch otázek, které většina lidí raději vytěsňuje. Kde skončí moji starší blízcí a kdo se jednou postará o mě? Důležité je také poznamenat, že obě se na filmu podílejí (podobně jako část štábu) zcela nezištně, protože v tom spatřují smysl. 

Členky filmové dílny pátrají po tom, jak u nás vypadá péče o seniory ve vyšším věku. Záběry z jejich ručních kamer doplňuje materiál natáčený s ženami, které tuto fázi života právě prožívají. Pro pohled seniorských filmařek není charakteristická přehnaná kritičnost, ani strach, což jsou emoce často s tímto tématem spojované. Jejich pohled je plný empatie a nadhledu, ale také pochyb. Týkat se to totiž brzy může i jich samotných. V případě Vlasty i Jany se jich téma dotýká zcela bytostně prostřednictvím osudů jejich maminek. Obě v rámci filmu kromě společného mapování toho, jak se seniorům v institucích nebo v jejich vlastních bytech ve vyšším věku žije, odkrývají i svou osobní zkušenost a zachycují ji pomocí svých ručních kamer.

Film je o přirozených věcech, které ale v dnešní době bohužel tak přirozené nejsou. Je o posledních letech života, o tom, kde a s kým je v naší společnosti zvykem je trávit. Je o věcech, o kterých se těžko mluví i s těmi nejbližšími, a především je o rodinných vztazích.
 

Z natáčení filmu Stopa v hlavě
 

Nepřinášíme film z domova důchodců, ani rozbor sociální péče v České republice. Nechceme ukazovat správnou cestu nebo někoho soudit. Ukazujeme, jaká v naší společnosti mohou být poslední léta života a jaké faktory na ně mohou mít vliv. Skrze postoje našich protagonistek-spolutvůrkyň-filmařek se postupně seznamujeme s těžkými rozhodnutími, nutně provázejícími úbytek sil, která nikoho neminou. A je jedno, jestli se týkají vaší babičky, nebo tou babičkou jste vy. Protože těžké je to vždycky. 

S filmem jsem strávila posledního dva a půl roku, během kterého se můj život výrazně proměnil a téma filmu se v něm odrazilo. Zemřely obě mé babičky a narodil se mi syn. Vlastě i Janě jsem vděčná za absolutní otevřenost, za neúnavnou kreativitu, za tu dlouhou cestu, kterou jsme spolu ušly. Jejich stopa v mojí hlavě je nesmazatelná. A věřím, že náš film pomůže otevřít tolik chybějící diskuzi o tom, jak a kde čeští senioři tráví poslední léta svých životů.
 

Stopa v hlavě
Námět, scénář: členky filmové dílny Inventura Vlasta Křečková, Jana Staňková, Ludmila Korálová, Ludmila Fikerová
Režie: Tereza Daniell Adámková
Střih: Kateřina Vrbová
Zvuk: Matěj Chrudina
Kamera: Jan Šípek
Producenti: Inventura z.s., Tereza Daniell Adámková
Dramaturg: Eva Dvořáková
Česká premiéra je plánována na jaro 2020.





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

dok.revueVěci mohou být i jinakJak se natáčel vnitřní portrét Jaroslava Duška s názvem Zrcadlení tmy?Viliam Poltikovič
dok.revueKrajina poslů smrti i taškářůDokumentaristka Květa Přibylová přibližuje práci na svém experimentálním snímku Země havrana z archy, který vybrali organizátoři nyonské přehlídky Visions du Réel do své online mediatéky, jež je pro filmové profesionály přístupná do 2. května na webu festivalu.Květa Přibylová
dok.revueM E Z E R Y PAMĚTINora Štrbová přibližuje svůj nový animovaný dokument M E Z E R Y (S P A C E S), ve kterém zpracovává osobní zkušenost se ztrátou paměti svého bratra. Snímek do 24. dubna uvádí online letošní ročník festivalu Visions du Réel.Nora Štrbová
dok.revueStopy Jedličkovy krajinyDokumentarista Petr Záruba přibližuje svůj nový film Jan Jedlička: Stopy krajiny o malíři Janu Jedličkovi. Snímek bude uveden na letošním ročníku festivalu Visions du Réel.Petr Záruba
dok.revueKlavír je příliš těžkýEliška Cílková přibližuje svůj nový dokument Pripjať Piano, v němž pátrala po opuštěných klavírech i vzpomínkách v uzavřené zóně dávné černobylské tragédie. Snímek je od 17. do 24. dubna k vidění online v rámci letošního ročníku festivalu Visions du Réel.Eliška Cílková
dok.revueVlci jako hrozba, nebo přirozenost?Dokumentarista Martin Páv představuje svůj nový film Vlci na hranicích o vztahu lidí na Broumovsku k vlkům, vracejícím se na toto území. Film klade zásadní otázky o vztahu člověka a přírody – do jaké míry máme potřebu mít život pod kontrolou a do jaké míry jsme ochotni zahrnout do svých životů nepředvídatelnost ve světě, který nepatří jenom nám? Snímek bude 1. května k vidění online v rámci letošního ročníku festivalu Visions du Réel, a to v sekci Grand Angle.Martin Páv
1.20Slunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna Kryvenko
dok.revueJak nemluvit jazykem apokalypsy?Dokumentaristka a publicistka Apolena Rychlíková přibližuje svůj dokument Češi jsou výborní houbaři, jehož název odkazuje na známou báseň Milana Kozelky. Nový film Apoleny Rychlíkové bude součástí šesté série Českého žurnálu a jeho premiéra proběhne na festivalu Jeden svět.Apolena Rychlíková
dok.revueJak jsem potkala losyHana Nováková o losech, lidech a filmech, co potřebují čas. Amoosed.Hana Nováková
dok.revuePsí láskaRežisérku Lindu Kallistovou Jablonskou vždy zajímali lidé, kteří jdou za hranice svých možností. Oslovila ji proto životní cesta české musherky Jany Henychové, která nejraději tráví čas o samotě za polárním kruhem, jen se psím spřežením. Dokument Psí láska, který má premiéru na letošním festivalu Jeden svět, může být podle režisérky inspirací pro ty, kteří se bojí žít svůj sen. Pro dok.revue přibližuje vznik svého nového dokumentu.Linda Kallistová Jablonská

starší články

.DOK.REVUE
11. 11. 2019


z aktuálního čísla:

Situační recenzeFilm V síti by měl být hlavně na síti, aby něco dokázal změnitDebata nad filmem V síti tvůrců Víta Klusáka a Barbory ChalupovéKamila BoháčkováNový filmSlunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna KryvenkoTémaJak uslyšet obraz?Hlavním tématem tohoto čísla dok.revue jsou české radiodokumenty tvořené filmovými dokumentaristy. V tématu, které sepsala editorka dok.revue Kamila Boháčková, líčí filmoví dokumentaristé jako Lucie Králová, Tereza Reichová, Marika Pecháčková, Lumír Košař, Apolena Rychlíková či tvůrkyně anidoků Diana Cam Van Nguyen, co pro ně znamená tvořit radiodokumenty. V čem je to pro ně odlišné od filmu? Co jim to přineslo nového? Téma radiodokumentů se hodí do dnešních dnů všeobecné domácí karantény, většina v textu zmíněných radiodokumentů je totiž ke slyšení online. Kamila BoháčkováSportKreativní dílna mladých producentůO workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleAnna OndrejkováBáseňJiří TrnkaFrantišek HrubínTeorieKinematografická filozofieKinematografická filozofie či filmozofie představuje oblast výzkumu, která stojí na průsečíku filmové vědy a filozofie. Následující text je úvodem do filmozofie, jenž představuje její základní přístupy, témata a klíčové osobnosti. V první části zasazují autorky filmozofii do esteticko-historické perspektivy ztotožňování filozofie s uměním, zatímco v druhé části pak provádí „příčný řez“ dnešním stavem bádání a pokoušejí se vystihnout metodologickou i tematickou pluralitu aktuálních filmozofických přístupů.Andrea Slováková, Tereza HadravováGlosaDěkuji ti, étereFilmová dokumentaristka Tereza Reichová přibližuje své první pokusy s tvorbou radiodokumentu pro Český rozhlas. První pokus se prý příliš nevydařil. „Proč to tak bylo?“ ptá se Reichová sama sebe. Proč je problém vtěsnat všechny významy díla jen do zvuku, když jsme zvyklí vyprávět audiovizuálně?Tereza ReichováRozhovorPřinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila BoháčkováNová knihaČeská škola neexistuje?České vydání knihy srbského režiséra Gorana Markoviće Česká škola neexistuje přibližuje jeho editor Jiří Fiala. Název knihy vychází z označení skupiny filmařů ze zemí bývalé Jugoslávie, která na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vystudovala FAMU. Vydání publikace chystá Nakladatelství AMU v dubnu.Jiří FialaÚvodníkOd filmových obrazů k těm zvukovýmdok.revue 1.20Kamila Boháčková