Ptát se po tom, kde jednou skončíme

Filmová dílna pro seniory spolku Inventura pod vedením režisérky Terezy Daniell Adámkové dokončuje hodinový film Stopa v hlavě, ve kterém samy seniorské filmařky se svými ručními kamerami přemýšlejí o tom, jak se život starého člověka promění, když začne být závislý na druhých. Jaké kompromisy musí on a jeho okolí podstupovat? A je možné žít i bez velkých osobních obětí zbytku rodiny i nadále důstojně?

Z natáčení filmu Stopa v hlavě

Jana a Vlasta nejsou jen postavami filmu Stopa v hlavě. Obě jsou už dlouho součástí filmové dílny pro seniory spolku Inventura. Ta existuje od jara 2014. Já jsem se přidala v roce 2015 a teď už ji několik let vedu. Od té doby dílna prošla proměnami v personálním složení i v tvůrčím zaměření. Jejím hlavním cílem ale od začátku bylo přispět prostřednictvím filmového média k tomu, aby senioři byli v naší společnosti vnímáni jako lidé velmi rozmanitých osobností a životních příběhů, kterým stojí za to naslouchat.

Janě je 61, Vlasta letos oslaví 70. Mimo to, že jsou obě mými dobrými kamarádkami, jsou také velice osobitými filmařkami. Mají za sebou mnoho krátkých filmů i delších útvarů. Nejvýraznější jsou pro mě osobně jejich filmy Za pět dvanáct (2016) a Vršovická Irenka (2016). Vlasta i Jana mají schopnost koncentrace na těžká témata související se seniorským věkem, která jednak samy nacházejí, následně je ohledávají a nakonec samy natáčejí houževnatě, a přesto s lehkostí. V případě zmíněných krátkých dokumentů jde o témata, která jinak zůstávají na periferii naší pozornosti. Jana zaznamenala osamělou seniorku Irenku a Vlasta tradiční místo pohřebního rituálu – strašnické krematorium. Myslím, že osobitý styl, který obě prokázaly v těchto filmech, se odráží i v novém snímku Stopa v hlavě, na kterém jsme v dílně společně začaly pracovat v létě 2017. Na začátku byla snaha poukázat na něco, co nás všechny čeká, až dosáhneme určitého věku, a v čem  jako společnost máme velké rezervy. Téma jsme si definovaly velmi volně jako důstojné stáří a vzešlo od samotných seniorských filmařek.
 

Tereza Daniell Adámková s filmařkami z Inventury během konzultace hrubého střihu filmu Stopa v hlavě
 

Pohledy Vlasty a Jany jsou různé, ale doplňují se. Vlastin pohled je věcný, daří se jí při tom ale zachytit i detaily, které nemají s věcností nic společného. Není náhodou, že zrovna její kamera funguje v mnoha sekvencích filmu Stopa v hlavě natáčených kameramanem filmu Honzou Šípkem jako rovnocenný partner jeho záběrů. Janina kamera pluje bytem, ve kterém bydlí s maminkou, a citlivě zachycuje často až abstraktní fragmenty jejich společného soužití. Musím říct, že když mi Jana a Vlasta materiál postupně nosily ke konzultacím, vždy znovu jsem propadala nadšení z toho, jak bezprostředně jsou schopné s kamerou nakládat a jak je díky tomu jejich záznam autentický. Jejich záběry jsou odrazem jejich způsobu přemýšlení. Je jim společná naprostá upřímnost a odvaha ptát se po tom, co bude, až odejdou síly. Nebojí se při tom ani těch nejtěžších otázek, které jejich tázání přinese. Těch otázek, které většina lidí raději vytěsňuje. Kde skončí moji starší blízcí a kdo se jednou postará o mě? Důležité je také poznamenat, že obě se na filmu podílejí (podobně jako část štábu) zcela nezištně, protože v tom spatřují smysl. 

Členky filmové dílny pátrají po tom, jak u nás vypadá péče o seniory ve vyšším věku. Záběry z jejich ručních kamer doplňuje materiál natáčený s ženami, které tuto fázi života právě prožívají. Pro pohled seniorských filmařek není charakteristická přehnaná kritičnost, ani strach, což jsou emoce často s tímto tématem spojované. Jejich pohled je plný empatie a nadhledu, ale také pochyb. Týkat se to totiž brzy může i jich samotných. V případě Vlasty i Jany se jich téma dotýká zcela bytostně prostřednictvím osudů jejich maminek. Obě v rámci filmu kromě společného mapování toho, jak se seniorům v institucích nebo v jejich vlastních bytech ve vyšším věku žije, odkrývají i svou osobní zkušenost a zachycují ji pomocí svých ručních kamer.

Film je o přirozených věcech, které ale v dnešní době bohužel tak přirozené nejsou. Je o posledních letech života, o tom, kde a s kým je v naší společnosti zvykem je trávit. Je o věcech, o kterých se těžko mluví i s těmi nejbližšími, a především je o rodinných vztazích.
 

Z natáčení filmu Stopa v hlavě
 

Nepřinášíme film z domova důchodců, ani rozbor sociální péče v České republice. Nechceme ukazovat správnou cestu nebo někoho soudit. Ukazujeme, jaká v naší společnosti mohou být poslední léta života a jaké faktory na ně mohou mít vliv. Skrze postoje našich protagonistek-spolutvůrkyň-filmařek se postupně seznamujeme s těžkými rozhodnutími, nutně provázejícími úbytek sil, která nikoho neminou. A je jedno, jestli se týkají vaší babičky, nebo tou babičkou jste vy. Protože těžké je to vždycky. 

S filmem jsem strávila posledního dva a půl roku, během kterého se můj život výrazně proměnil a téma filmu se v něm odrazilo. Zemřely obě mé babičky a narodil se mi syn. Vlastě i Janě jsem vděčná za absolutní otevřenost, za neúnavnou kreativitu, za tu dlouhou cestu, kterou jsme spolu ušly. Jejich stopa v mojí hlavě je nesmazatelná. A věřím, že náš film pomůže otevřít tolik chybějící diskuzi o tom, jak a kde čeští senioři tráví poslední léta svých životů.
 

Stopa v hlavě
Námět, scénář: členky filmové dílny Inventura Vlasta Křečková, Jana Staňková, Ludmila Korálová, Ludmila Fikerová
Režie: Tereza Daniell Adámková
Střih: Kateřina Vrbová
Zvuk: Matěj Chrudina
Kamera: Jan Šípek
Producenti: Inventura z.s., Tereza Daniell Adámková
Dramaturg: Eva Dvořáková
Česká premiéra je plánována na jaro 2020.





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

1.21O spojitých nádobách továrny a státuDokumentarista a sociolog Ivo Bystřičan představuje hlavní myšlenky své připravované dvanáctidílné dokumentární série Industrie o průmyslových a sociálních dějinách českých zemí, kterou by měla Česká televize vysílat letos na podzim.Ivo Bystřičan
dok.revueStřet hodnotCelovečerní snímek íránské režisérky Firouzeh Khosrovaniové Rentgen rodiny zahájil letošní jarní Ozvěny 24. ročníku MFDF Ji.hlava. Režisérka, která za snímek získala hlavní cenu na loňském ročníku festivalu IDFA, ve filmu vypráví velmi osobní příběh své rodiny, jenž divákům nabídne jasnou představu o politických událostech vedoucích v roce 1979 až k íránské revoluci. Text přejímáme z časopisu Modern Times Review. Bianca-Olivia Nita
6.2014,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír Turner
dok.revueZ uší roste krasohled„Náš film je vlastně důkazem toho, že poblíž vždycky existuje něco tak jednoduše krásného. A že vnímání člověka je nesmírně ojedinělá a fascinující věc, kterou má smysl kultivovat,“ píšou Tereza Chudáčková a Klára Ondračková o vzniku svého snímku Krásně sviť a krásně hleď, z uší roste krasohled. Jejich film se zaměřuje na detail, čímž se podle autorek běžné objekty stávají abstraktními a přestávají být pojmenovatelné. Krátký snímek získal čestné uznání v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmtl.cz na letošním MFDF Ji.hlava a byl také součástí výstavy studentů CAS FAMU v Galerii města Pardubice. Tereza Chudáčková, Klára Ondračková
dok.revue15 x 15 x 5Jak a proč vznikal dokument o výstavě Minisalon, kterou v orwellovském roce 1984 plánovala uspořádat Jazzová sekce, ale nikdy se neuskutečnila? Román 1984 je alegorií politiky moci, která není omezená dobou. „Byla by škoda natočit film o Minisalonu jako pouhou vzpomínku na vzdálené časy, když můžeme včerejškem říct tolik o dnešku a naopak,“ přiznává režisér Janek Růžička záměr svého dokumentu, v němž se propojuje starší generace výtvarníků, střední generace filmařů a nejmladší generace hudebníků a animátorů.Janek Růžička
dok.revueCo nejdálUkrajinská dokumentaristka Ganna Jaroševič přibližuje svůj připravovaný film As Far As Possible (Co nejdál), který prezentovala na industry eventu East Silver Market, organizovaném Institutem dokumentárního filmu na ji.hlavském festivalu. Dokument je portrétem muže, který se rozhodl opustit civilizaci, odejít na Kavkaz a věnovat se chovu vzácných buvolů indických. „Náš film vypráví o alternativním způsobu pomalého žití v souladu s přírodou a zvířaty a člověka se sebou samým. Zdá se nám, že dnes je toto téma obzvlášť relevantní pro řadu lidí na celém světě,“ píše filmařka.Ganna Jaroševič
dok.revuePodle čarodějeVizuální umělkyně a teoretička Lea Petříková přibližuje koncepci a okolnosti vzniku jejího experimentálního filmu Podle čaroděje, jenž letos soutěží na MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace:Exprmntl.cz.Lea Petříková
5.20Jak jsem točil o KunderoviDokumentarista Miloslav Šmídmajer popisuje, jak vzniká jeho dokument o Milanu Kunderovi s pracovním názvem „Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti“. Snímek by se měl v kinech objevit v březnu příštího roku a posléze se plánuje uvedení na VOD platformách a v České televizi.Miloslav Šmídmajer
dok.revueJde o to vidět, že svět je spíše děravý než plnýFilmař, hudebník a výtvarník Ondřej Vavrečka popisuje proces vzniku své osobité audiovizuální eseje Osobní život díry, která se letos objevuje v soutěžní sekci Česká radost v rámci on-line ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Ji.hlavě. „Jde o to vidět prázdno, chybění, prostory mezi. Zkrátka díry. Protože svět ve skutečnosti je spíš děravý než plný, což ukazuje struktura hmoty,“ objasňuje svůj záměr Vavrečka.Ondřej Vavrečka
4.20Nebe nad současnou ČínouJak vznikal celovečerní dokument Nebe o čínském křesťanském sirotčinci, jenž je současně výpovědí o dnešní Číně? Režisér Tomáš Etzler film vnímá jako tečku za svým sedmiletým působením v roli zahraničního zpravodaje v říši středu. Ve druhém textu popisuje střihačka Adéla Špaljová, jak spolu s režisérem vytvářeli výslednou podobu dokumentu.Tomáš Etzler, Adéla Špaljová

starší články

.DOK.REVUE
11. 11. 2019


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJak na Johna Wilsona?Sérii HBO Jak na… s Johnem Wilsonem označili někteří filmoví kritici za nejlepší dokumentární počin loňského roku.Kamila BoháčkováNový filmO spojitých nádobách továrny a státuDokumentarista a sociolog Ivo Bystřičan představuje hlavní myšlenky své připravované dvanáctidílné dokumentární série Industrie o průmyslových a sociálních dějinách českých zemí, kterou by měla Česká televize vysílat letos na podzim.Ivo BystřičanTémaHnízdo v ložniciRenomovaný anglický filmový historik a profesor na univerzitě ve Staffordshiru Peter Hames, autor v zahraničí klíčové knihy o československé nové vlně The Czechoslovak New Wave z roku 1985, zaslal dok.revue svou vzpomínku na Karla Vachka.Peter HamesTémaKaždá lidská bytost má právo nosit boty, které nikde netlačíKarel Vachek byl v roce 2009 předsedou poroty na japonském Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jamagatě. Spolupracovnice festivalu a jeho bývalá ředitelka Asako Fudžioková pro dok.revue vzpomíná, jak festival málem smetl tajfun, Vachek si skoro zapálil dýmku na pódiu a posléze s japonským básníkem Gózóem Jošimasuem natáčel v horách film.Asako FudžiokováTémaJako ten pes na pláži...Americká historička Alice Lovejoyová o setkání s Karlem VachkemAlice LovejoyováTémaA hle, vzedme-li se řeka, neustoupíDo mozaiky zahraničních pohledů na osobnost a tvorbu Karla Vachka, kterou představujeme v tomto čísle dok.revue, přispěl i respektovaný filmový vědec Olaf Möller, spolupracující s řadou světových filmových časopisů (například Film Comment či Sight & Sound), filmových muzeí a světových festivalů – například Il Cinema Ritrovato či International Film Festival Rotterdam. Möller přednáší filmovou teorii a historii na Aalto University v Helsinkách a je spoluautorem několika knih o filmu.Olaf MöllerTémaSmát se tomu...Na setkání s Karlem Vachkem zavzpomínal pro dok.revue i italský producent a zakladatel nezávislé filmové společnosti Okta Film Paolo Benzi. Od roku 2012 je také hlavním tutorem projektu EMERGING PRODUCERS v rámci MFDF Ji.hlava.Paolo BenziSportJak si vloni vedly dokumenty v anketách a žebříčcích?Uzavření kinodistribuce do karantény pomohlo vloni zviditelnit menší, lokální i dokumentární filmy. Právě dokumenty tak mohly vloni hypoteticky konečně zazářit. Zda k tomu skutečně došlo, zjišťuje filmový kritik Martin Šrajer pomocí žebříčků nejlepších filmů dle profesionálních i amatérských diváků a divaček.Báseň19. března 1967, neděleKarel VachekRozhovorOdcházel jsem s propocenou košilíO svém setkání s Karlem Vachkem a s jeho filmy pro dok.revue debatovali častí návštěvníci Vachkových proslulých otevřených seminářů – filozof Miroslav Petříček (MP) a malíř Vladimír Kokolia (VK), dále Vachkův kolega na Katedře dokumentární tvorby na FAMU, pedagog a programový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica (PK), producent Radim Procházka (RP), který u Vachka na FAMU studoval a jeho filmy posléze produkoval, a filmový publicista Vladimír Hendrich (VH), jenž s Vachkem natočil desítky pořadů pro Český rozhlas Vltava.Kamila BoháčkováNová knihaJak vznikla knížka 5 ½ scénáře Ester KrumbachovéEditor, historik a pedagog Jan Bernard popisuje vznik publikace dosud neznámých scénářů Ester Krumbachové. Kniha vychází i s autorovou studií v březnu v Nakladatelství AMU.Jan BernardEsejCo dělat po pětadvaceti letechSvým čtením každý text vždy přepisujeme. Režisér, dramaturg a pedagog Jan Gogola ml. se ve svém hravém eseji pokouší po pětadvaceti letech přepsat dialog, který tehdy vedl se svým učitelem Karlem Vachkem (1940–2020) nad jeho filmem Co dělat?. Lze vést živou disputaci s mrtvými? A lze odejít i zůstat zároveň?Jan Gogola ml.ÚvodníkČlověk odjinudO novém čísle dok.revue věnovaném osobnosti Karla VachkaKamila Boháčková