Ptát se po tom, kde jednou skončíme

Filmová dílna pro seniory spolku Inventura pod vedením režisérky Terezy Daniell Adámkové dokončuje hodinový film Stopa v hlavě, ve kterém samy seniorské filmařky se svými ručními kamerami přemýšlejí o tom, jak se život starého člověka promění, když začne být závislý na druhých. Jaké kompromisy musí on a jeho okolí podstupovat? A je možné žít i bez velkých osobních obětí zbytku rodiny i nadále důstojně?

Z natáčení filmu Stopa v hlavě

Jana a Vlasta nejsou jen postavami filmu Stopa v hlavě. Obě jsou už dlouho součástí filmové dílny pro seniory spolku Inventura. Ta existuje od jara 2014. Já jsem se přidala v roce 2015 a teď už ji několik let vedu. Od té doby dílna prošla proměnami v personálním složení i v tvůrčím zaměření. Jejím hlavním cílem ale od začátku bylo přispět prostřednictvím filmového média k tomu, aby senioři byli v naší společnosti vnímáni jako lidé velmi rozmanitých osobností a životních příběhů, kterým stojí za to naslouchat.

Janě je 61, Vlasta letos oslaví 70. Mimo to, že jsou obě mými dobrými kamarádkami, jsou také velice osobitými filmařkami. Mají za sebou mnoho krátkých filmů i delších útvarů. Nejvýraznější jsou pro mě osobně jejich filmy Za pět dvanáct (2016) a Vršovická Irenka (2016). Vlasta i Jana mají schopnost koncentrace na těžká témata související se seniorským věkem, která jednak samy nacházejí, následně je ohledávají a nakonec samy natáčejí houževnatě, a přesto s lehkostí. V případě zmíněných krátkých dokumentů jde o témata, která jinak zůstávají na periferii naší pozornosti. Jana zaznamenala osamělou seniorku Irenku a Vlasta tradiční místo pohřebního rituálu – strašnické krematorium. Myslím, že osobitý styl, který obě prokázaly v těchto filmech, se odráží i v novém snímku Stopa v hlavě, na kterém jsme v dílně společně začaly pracovat v létě 2017. Na začátku byla snaha poukázat na něco, co nás všechny čeká, až dosáhneme určitého věku, a v čem  jako společnost máme velké rezervy. Téma jsme si definovaly velmi volně jako důstojné stáří a vzešlo od samotných seniorských filmařek.
 

Tereza Daniell Adámková s filmařkami z Inventury během konzultace hrubého střihu filmu Stopa v hlavě
 

Pohledy Vlasty a Jany jsou různé, ale doplňují se. Vlastin pohled je věcný, daří se jí při tom ale zachytit i detaily, které nemají s věcností nic společného. Není náhodou, že zrovna její kamera funguje v mnoha sekvencích filmu Stopa v hlavě natáčených kameramanem filmu Honzou Šípkem jako rovnocenný partner jeho záběrů. Janina kamera pluje bytem, ve kterém bydlí s maminkou, a citlivě zachycuje často až abstraktní fragmenty jejich společného soužití. Musím říct, že když mi Jana a Vlasta materiál postupně nosily ke konzultacím, vždy znovu jsem propadala nadšení z toho, jak bezprostředně jsou schopné s kamerou nakládat a jak je díky tomu jejich záznam autentický. Jejich záběry jsou odrazem jejich způsobu přemýšlení. Je jim společná naprostá upřímnost a odvaha ptát se po tom, co bude, až odejdou síly. Nebojí se při tom ani těch nejtěžších otázek, které jejich tázání přinese. Těch otázek, které většina lidí raději vytěsňuje. Kde skončí moji starší blízcí a kdo se jednou postará o mě? Důležité je také poznamenat, že obě se na filmu podílejí (podobně jako část štábu) zcela nezištně, protože v tom spatřují smysl. 

Členky filmové dílny pátrají po tom, jak u nás vypadá péče o seniory ve vyšším věku. Záběry z jejich ručních kamer doplňuje materiál natáčený s ženami, které tuto fázi života právě prožívají. Pro pohled seniorských filmařek není charakteristická přehnaná kritičnost, ani strach, což jsou emoce často s tímto tématem spojované. Jejich pohled je plný empatie a nadhledu, ale také pochyb. Týkat se to totiž brzy může i jich samotných. V případě Vlasty i Jany se jich téma dotýká zcela bytostně prostřednictvím osudů jejich maminek. Obě v rámci filmu kromě společného mapování toho, jak se seniorům v institucích nebo v jejich vlastních bytech ve vyšším věku žije, odkrývají i svou osobní zkušenost a zachycují ji pomocí svých ručních kamer.

Film je o přirozených věcech, které ale v dnešní době bohužel tak přirozené nejsou. Je o posledních letech života, o tom, kde a s kým je v naší společnosti zvykem je trávit. Je o věcech, o kterých se těžko mluví i s těmi nejbližšími, a především je o rodinných vztazích.
 

Z natáčení filmu Stopa v hlavě
 

Nepřinášíme film z domova důchodců, ani rozbor sociální péče v České republice. Nechceme ukazovat správnou cestu nebo někoho soudit. Ukazujeme, jaká v naší společnosti mohou být poslední léta života a jaké faktory na ně mohou mít vliv. Skrze postoje našich protagonistek-spolutvůrkyň-filmařek se postupně seznamujeme s těžkými rozhodnutími, nutně provázejícími úbytek sil, která nikoho neminou. A je jedno, jestli se týkají vaší babičky, nebo tou babičkou jste vy. Protože těžké je to vždycky. 

S filmem jsem strávila posledního dva a půl roku, během kterého se můj život výrazně proměnil a téma filmu se v něm odrazilo. Zemřely obě mé babičky a narodil se mi syn. Vlastě i Janě jsem vděčná za absolutní otevřenost, za neúnavnou kreativitu, za tu dlouhou cestu, kterou jsme spolu ušly. Jejich stopa v mojí hlavě je nesmazatelná. A věřím, že náš film pomůže otevřít tolik chybějící diskuzi o tom, jak a kde čeští senioři tráví poslední léta svých životů.
 

Stopa v hlavě
Námět, scénář: členky filmové dílny Inventura Vlasta Křečková, Jana Staňková, Ludmila Korálová, Ludmila Fikerová
Režie: Tereza Daniell Adámková
Střih: Kateřina Vrbová
Zvuk: Matěj Chrudina
Kamera: Jan Šípek
Producenti: Inventura z.s., Tereza Daniell Adámková
Dramaturg: Eva Dvořáková
Česká premiéra je plánována na jaro 2020.





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

6.2014,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír Turner
dok.revueZ uší roste krasohled„Náš film je vlastně důkazem toho, že poblíž vždycky existuje něco tak jednoduše krásného. A že vnímání člověka je nesmírně ojedinělá a fascinující věc, kterou má smysl kultivovat,“ píšou Tereza Chudáčková a Klára Ondračková o vzniku svého snímku Krásně sviť a krásně hleď, z uší roste krasohled. Jejich film se zaměřuje na detail, čímž se podle autorek běžné objekty stávají abstraktními a přestávají být pojmenovatelné. Krátký snímek získal čestné uznání v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmtl.cz na letošním MFDF Ji.hlava a byl také součástí výstavy studentů CAS FAMU v Galerii města Pardubice. Tereza Chudáčková, Klára Ondračková
dok.revue15 x 15 x 5Jak a proč vznikal dokument o výstavě Minisalon, kterou v orwellovském roce 1984 plánovala uspořádat Jazzová sekce, ale nikdy se neuskutečnila? Román 1984 je alegorií politiky moci, která není omezená dobou. „Byla by škoda natočit film o Minisalonu jako pouhou vzpomínku na vzdálené časy, když můžeme včerejškem říct tolik o dnešku a naopak,“ přiznává režisér Janek Růžička záměr svého dokumentu, v němž se propojuje starší generace výtvarníků, střední generace filmařů a nejmladší generace hudebníků a animátorů.Janek Růžička
dok.revueCo nejdálUkrajinská dokumentaristka Ganna Jaroševič přibližuje svůj připravovaný film As Far As Possible (Co nejdál), který prezentovala na industry eventu East Silver Market, organizovaném Institutem dokumentárního filmu na ji.hlavském festivalu. Dokument je portrétem muže, který se rozhodl opustit civilizaci, odejít na Kavkaz a věnovat se chovu vzácných buvolů indických. „Náš film vypráví o alternativním způsobu pomalého žití v souladu s přírodou a zvířaty a člověka se sebou samým. Zdá se nám, že dnes je toto téma obzvlášť relevantní pro řadu lidí na celém světě,“ píše filmařka.Ganna Jaroševič
dok.revuePodle čarodějeVizuální umělkyně a teoretička Lea Petříková přibližuje koncepci a okolnosti vzniku jejího experimentálního filmu Podle čaroděje, jenž letos soutěží na MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace:Exprmntl.cz.Lea Petříková
5.20Jak jsem točil o KunderoviDokumentarista Miloslav Šmídmajer popisuje, jak vzniká jeho dokument o Milanu Kunderovi s pracovním názvem „Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti“. Snímek by se měl v kinech objevit v březnu příštího roku a posléze se plánuje uvedení na VOD platformách a v České televizi.Miloslav Šmídmajer
dok.revueJde o to vidět, že svět je spíše děravý než plnýFilmař, hudebník a výtvarník Ondřej Vavrečka popisuje proces vzniku své osobité audiovizuální eseje Osobní život díry, která se letos objevuje v soutěžní sekci Česká radost v rámci on-line ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Ji.hlavě. „Jde o to vidět prázdno, chybění, prostory mezi. Zkrátka díry. Protože svět ve skutečnosti je spíš děravý než plný, což ukazuje struktura hmoty,“ objasňuje svůj záměr Vavrečka.Ondřej Vavrečka
4.20Nebe nad současnou ČínouJak vznikal celovečerní dokument Nebe o čínském křesťanském sirotčinci, jenž je současně výpovědí o dnešní Číně? Režisér Tomáš Etzler film vnímá jako tečku za svým sedmiletým působením v roli zahraničního zpravodaje v říši středu. Ve druhém textu popisuje střihačka Adéla Špaljová, jak spolu s režisérem vytvářeli výslednou podobu dokumentu.Tomáš Etzler, Adéla Špaljová
1.20Slunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna Kryvenko
dok.revueVěčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduDokumentarista Jan Gogola ml. popisuje okolnosti vzniku svého nového filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu, situačního portrétu slovenského zpěváka Joža Ráže ze skupiny Elán. Gogola se v otevřených situacích pokouší zjistit, jestli otevřenosti písní Elánu a Rážova hlasu odpovídá jeho otevřenost mentální. Texty Elánu se zároveň stávají kurzivou psaným rámcem tohoto hravého a přitom metafyzického setkání dokumentaristy se slovenským zpěvákem. „Mám za to, že ‚proti‘ může být cestou k ‚pro‘,“ zakončuje příběh svého filmu Gogola.Jan Gogola ml.

starší články

.DOK.REVUE
11. 11. 2019


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty o přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.