Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací
DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Proč tady jsme a jak dlouho tu budeme?Al Amari

Nový film, Speciál MFDF Ji.hlava

Proč tady jsme a jak dlouho tu budeme?

30. 10. 2021 / AUTOR: Kristýna Kopřivová

Režisérka Kristýna Kopřivová přibližuje, jak probíhalo složité natáčení v palestinském uprchlickém táboře Al Amari. Její snímek Al Amari, přechodný pobyt letos soutěží v České radosti.

Moje motivace k práci na filmu Al Amari, přechodný pobyt má několik rovin. Byť měl tento film dlouhý, komplikovaný vývoj, jakési mentální pojítko by se v kostce dalo pojmenovat jako stav, kdy se z dočasnosti stává žitá skutečnost. Stav, který mě fascinuje a zároveň děsí, něco, co může polapit každého, ať už se jedná třeba o práci nebo osobní život. V případě filmu však v trochu naléhavější podobě.

Tuto fascinaci a úzkost tematizuji prostřednictvím palestinského uprchlického tábora Al Amari, který leží na Západním břehu, na kraji hlavního města Palestiny, Ramalláhu. Tábor byl založen docela krátce po událostech spojených se vznikem Izraele (1948), kdy odtamtud byli arabští obyvatelé dnešního Izraele odsunuti ze svých někdejších domovů s příslibem od vlastní arabské strany, že se situace vyřeší během několik dní, a pak se zase budou moci vrátit domů. Proto sem a do jiných táborů odešli téměř bez věcí, s klíči od svých domovů, které si dodnes předávají z generace na generaci. Klíč jako symbol návratu. Provizorní stany v táborech byly postupně nahrazeny domy, byly vybudovány školy, školky, kavárny i obchody, ale pořád s romantizující představou, že je to všechno dočasným útočištěm, odkud se místní jednou vrátí na svou milovanou půdu. Z této uprchlické ideologie, s níž bylo mnohdy manipulováno, se stal mimo jiné nástroj k vydírání palestinskou nebo někdy i obecně arabskou stranou. Uprchlíci byli mnohdy „použiti“ Palestinci, respektive palestinskou vládou k tomu, aby svět viděl, kolik utrpení jim způsobil Izrael. Mnozí (ne však všichni) uprchlíci sami loajálně přijali tuto roli. Když tedy takový tábor navštívíte, někdo z místních se vás obvykle ujme jako průvodce a začne vám (většinou hrdě) vyprávět uprchlický příběh. Tábor obvykle funguje jako jakási komunita pod samosprávou, a tak do něj nelze jen tak vstoupit a fungovat v něm po svém, zpravidla se vás ujme někdo, kdo si vás nejprve ověří. Na první dobrou je tedy docela obtížné najít nějaký jiný způsob komunikace, než ten zavedený, který je navíc doprovázen velkou pohostinností, skoro až vlezlostí, ale současně i ostražitostí místních – jednak ze strachu, jestli nejste udavač či izraelský špeh, nebo z pocitu, že jste se sem přišli podívat jako na „atrakci“ a udělat si fotky, že tu jsou „ti uprchlíci“.

Pobýváte-li v Izraeli nebo Palestině, skutečnost, že vše je politické, se tu ukazuje v mnohem naléhavější podobě a těžko se kdokoliv může ohradit „apolitickým“ postojem, když veškeré vaše životní rozhodnutí je velmi citelně ovlivněno politikou, ať už v institucionálním nebo ideologickém slova smyslu.

<b><i>Al Amari</i></b>

Pocit domova i jeho ztráty

Poprvé jsem do Al Amari přijela kdysi na pár hodin na konci svého prvního výletu přes hranice do Ramalláhu, jako studentka v Izraeli. O táborech jsem slyšela v rámci konfliktu čistě jako o traumatické demonstraci politické situace toho, „kdo za co může“. Čistě ze zvědavosti, s plánovanou naivitou, jsem se šla podívat, jak ono uprchlictví – uprchlíci, kteří jsou mezi svými ve své zemi – vypadá. Prošla jsem si také zmíněným seznamovacím táborovým kolečkem. To jsem ještě netušila, kolik ambivalentních pocitů mi místo přinese poté, co se sem po čase vrátím a několik měsíců tu budu žít s místními.

Po čase kontaktuji místní samosprávu tábora, jestli bych se případně nemohla pokusit místo filmově zachytit. Jsem přátelsky přijata, opět absolvuji výklad o historii jejich uprchlictví a o tom, o co všechno místní přišli a jak si tábor zvelebují s tím, že fungují jako jedna velká rodina a já jsem do ní přijata. Zatím jsem ale na návštěvě. Každý den narážím na peripetie místní arabské slušnosti. Navštěvuji zdejší café, sice mě přivítají, ale postupně se nepřímo dozvídám, že je to poprask, že tam nesmím. Kopu si s míčem s místními malými kluky, ale odvedou mě, že se to nehodí; jsem na návštěvě u jedné sousedky, ale její manžel si nepřeje, abych s ní dále mluvila; jsem v místní dívčí škole a sbližuji se se zdejšími dívkami, ale jedna z nich mi po několika dnech oznamuje, že má od paní učitelky zakázáno se mnou dál mluvit. Procházím uličkami, někdy se snažím vyhýbat hlavní ulici, ale na každém kroku mě zastavují. Někdy ze zvědavosti.

<b><i>Al Amari</i></b>

“Hi Kristine, what´s your name?“ Tak vehementně na mě děti pokřikují, že mám dojem, že mě snad zabijou, pokud jim to neřeknu, i když už to samy vědí. Jakási paní mě tahá za rukáv, myslím, že mi chce říci něco ve smyslu, že je se mnou něco špatně. Přichází dívka, vysokoškolská studentka, která překládá plynulou angličtinou, že mě paní chce pouze pozdravit Dívka mě zve k sobě domů, ukazuje mi své království, jakýsi osobní exil – různé šperky a oblečení. A tak jsem poznala Shams. Začínáme se vídat, trávím u ní večery, cítí se zde trochu jako v kleci, vyjmenovává mi, co všechno je „nemístné“ v táboře dělat, popisuje mi s hrdostí rodinnou historii a to, že není odsud, ale z vesnice Ramla (respektive její dědeček). Později mě  japonská dobrovolnice pozve na kávu ke kamarádka a její dobrosrdečná matka mi vypráví, že má za rohem kadeřnictví a salon krásy, ať za ní přijdu, tam je prý možné dělat cokoliv, a tak poznávám protagonistku Hannan. Zpočátku se často ptám místní samosprávy na veškeré potíže, které bych případně mohla způsobit, nicméně nikdy nedostávám jednoznačné odpovědi. Postupně chápu, že místní étos musí člověk poznat sám.

Únavu z intenzity místa a některých jeho obyvatel balancuje postupně vznikající síť známých. Trávím také čas v Ramalláhu a postupně se seznamuji s místní filmovou a výtvarnou scénou a často debatujeme o mém pobytu v táboře. Někteří z nich tam nikdy nebyli, jiní ano, další by tam nikdy nevlezli a vyzvídají ode mě, jaké to tam vlastně je. Nicméně nakonec se vždycky alespoň krátce zastavujeme u typického dokumentárního aspektu jakožto koloniálního mechanismu – zkrátka vždycky vtrhnete do nějakého prostoru a do určité míry ho proměňujete, snažíte se setřít hranici mezi sebou a „tím druhým“. Shodujeme se však na tom, že takovéto postupné splynutí s prostorem, se všemi pozitivy a negativy a do určité míry marná snaha smazávat hranice mezi „já“ a „ty“ je asi jediná možná cesta.

Veškeré prožitky však rámuje jedna velká ambivalence: nikde jsem necítila takovou esenci domova a zároveň neustálé ujišťování místními, že jsou bezdomovci. Doprovází ji však otázka po vlastním osudu kolektivní versus osobní identity. Proč tady jsme a jak dlouho tu budeme? Otázka osobní, kolektivní i univerzální, nadčasová a pro mě zásadní, kterou jsem chtěla ukázat na konkrétní situaci.