Pravda je největší lež, kterou si lidé vymysleli

Rozhovor s rumunským držitelem Stříbrného medvěda z Berlinale Radu Judem

foto: David Kumermann

Rumunský režisér Radu Jude se proslavil filmy, které reflektují ožehavá témata rumunské historie. Za černobílou anekdotu Aferim! získal Stříbrného lva na Berlinale a letos ovládl hlavní soutěž na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary s filmem Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři. Na letošní Ji.hlavě představil své dva nové dokumenty, které se dotýkají tématu rumunského holocaustu během druhé světové války – krátkometrážní film Generál dvakrát popravený a celovečerní Mrtvý národ. Rozhovor, který sestává z osobního setkání s režisérem i výňatků z jeho masterclass, představí především způsob jeho práce s historickými prameny a problematičnosti „pravdivého“ zachycení minulosti (nejen) filmovým médiem. „Když mluvíme o minulosti, nemůžeme prokázat korespondenci našeho tvrzení s reálným světem,“ říká Jude.


Váš předchozí film Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři se stejně jako vaše nové dokumenty zabývá událostmi v Rumunsku během druhé světové války. Napadlo vás natočit Mrtvý národ a Generál dvakrát popravený právě při práci na tomto snímku?
Ten název jsem se dokonce naučil říct i česky! Ale k otázce – to je komplikovanější, všechny mé poslední filmy vycházejí v podstatě ze stejných zdrojů, z jedné rešerše pramenů o historii Rumunska během války, o podílu na holocaustu. Klíčové pro mě je, že většina lidí v Rumunsku si tuto minulost nepřiznává. Kvůli tomu si dané téma podle mě zaslouží, abych o něm natočil tři filmy. Vlastně čtyři, protože momentálně chystám ještě další, který se tématu věnuje. Během rešerší a práce s archivními materiály toho hodně objevíte, což vám dává impulzy k pokračování v práci.

V Mrtvém národu pracujete primárně se dvěma zdroji – jsou to fotografie Costică Acsinteho a deník lékaře Emila Doriana. Znal jste tyto zdroje už dříve, nebo jste je objevil až při pracích na vašich nových filmech?
Dá se říct, že jde o mix obojího. Některé zdroje jsem znal dříve, než jsem se rozhodl pro natočení filmů. Pak jsem ale samozřejmě dělal rozsáhlejší rešerši, už s myšlenkou na natáčení. Sbíral jsem cíleně materiály z archivů. Často jsem věděl, co hledám, ale někdy jsem narazil na zajímavé materiály, které jsem neznal. Takže to bylo půl na půl. Některé věci jsem znal, některé jsem objevil na cestě k realizaci. Deník a fotografie jsem samozřejmě znal už dříve, k jejich využití mě dovedla právě myšlenka kombinace těchto dvou materiálů.

Jaký rozsah tyto historické prameny skutečně mají? Kolik fotek a deníkových zápisů jste měl k dispozici?
Fotky jsme vybírali ze souboru deseti tisíc kusů, přičemž prohlédnout je opravdu detailně mi trvalo asi tři týdny. Vybíral jsem především ty fotografie, které jsou z fotografického hlediska, mizanscénou nebo jiným aspektem specifické. A mohou divákům poskytnout vhled do rumunské společnosti daného období. Deník má pět set stránek, přičemž je plný hodně osobních věcí a zápisků, které z dnešního úhlu pohledu nejsou zajímavé. Vybral jsem pasáže, ve kterých Dorian píše o věcech, které jsou pro nás důležité i dnes. Nikoliv osobní záležitosti důležité hlavně pro něj. Ve výsledku jsem využil odhadem deset procent deníku. Vybrané pasáže ovšem hezky ilustrují, jakým způsobem je psán celý deník. Vytvořit film pak zabralo zhruba rok, ale samozřejmě s pauzami, kdy jsem pracoval i na jiných projektech.

Mrtvý národ

Klíčovým aspektem Mrtvého národa je kontrast mezi viděným a slyšeným. Chtěl jste takto film vytvořit od začátku, nebo jste jeho strukturu vyvinul z jiného konceptu?
Základem pro mě bylo nemít spojitost mezi tím, co diváci vidí a tím, co slyší. Mezi fotografií vytrženou z kontextu a zvukem, který tvoří kontext nový. Nejdůležitějším problémem, který jsem při tvorbě řešil, bylo najít způsob, jak reprezentovat věci, které jsou za fotkami, které vidíme. Nechtěl jsem tvořit nějaký historický narativ. Vlastně mi přijde problematické označovat Mrtvý národ ať už za dokument, nebo za fikci. Je to především konstrukce.

Vaše předchozí filmy jsou také spojené s temnou minulostí vaší země. Jak moc jsou tyto historické události v Rumunsku stále tabu?
Asi bych nepoužíval slovo tabu, spíše nejsou moc dobře známé. Oficiálně si je samozřejmě přiznáváme, ale mnoho lidí to zkrátka spíš nechce vědět, vztahovat se k tomu. Jde o věci, o kterých se moc nemluví a nevzpomíná se na ně. Něco jako cikánské tábory v České republice.

Asi každý národ má ve své minulosti něco, na co se snaží zapomenout. V Rumunsku je to zacházení se židy za druhé světové války, tady v Česku zase máme například poválečný odsun Němců z pohraničí. Myslíte si, že pokud se k těmto událostem nebudeme vztahovat a nepoučíme se z nich, mohou se případně vrátit?
To je složitá otázka. Myslím si, že hlavním impulsem k vytvoření mých posledních projektů byl právě fakt, že jde o věci, které stále ještě nejsou uzavřené. Mohou se objevit znovu v jiných formách. Stačí se podívat na Brazílii, kde teď zvolili fašistického prezidenta. Vidím historické filmy jako prostor pro rozpracování historických témat, která stále rezonují a komunikují se současným děním. Jinak by žánr podle mě neměl co nabídnout. Film sám o sobě nemůže nastolený problém vyřešit, ale může otevřít diskuzi.

Jaké byly na váš film ohlasy diváků a kritiků v Rumunsku?
Trochu smíšené. Lidé z filmového průmyslu, kritici či intelektuálové byli filmu nakloněni, zatímco nacionalisté a pravičáci jej samozřejmě napadali. Takže reakce byly zhruba takové, jaké jsme čekali. V Rumunsku už byl snímek v distribuci a jde o nejúspěšnější domácí dokument roku. Nehovoříme tu samozřejmě o nějakém enormně velkém publiku, ale na dokument jde o slušně úspěšný film. Zároveň jsme film promítali na několika dalších festivalech.

Mrtvý národ


Vím, že nemáte rád striktní dichotomii mezi fikčním a dokumentárním filmem, vaše předchozí filmy ale byly hrané. Byť silně propojené s minulostí. Proč jste se najednou rozhodl vytvořit dva dokumenty?
Na některé věci se lépe hodí forma fikčního filmu, k jiným zase mnohem lépe ta dokumentární.  Přitom obě tyto formy bychom opravdu neměli tak striktně oddělovat. Spíše si uvědomme, že i fikce má často dokumentární hodnotu. A do dokumentu zase občas pronikají stopy fikce. Bavit se o pravdě je obecně vždy problematické, což u filmů platí dvojnásob. Pravda je totiž největší lež, kterou si lidé vymysleli. Jakékoliv tvrzení, vztahování se k historii, je relativní. Nemůžeme totiž prokázat korespondenci těchto tvrzení s realitou.

Střídáním dokumentárních a fikčních filmů a vztahem k minulosti mi vaše tvorba připomíná dráhu německé legendy Wernera Herzoga. Inspiroval vás tento klasik?
To bych neřekl. Samozřejmě obdivuji mnoho Herzogových filmů, ale kdybych měl mluvit o svých inspiračních zdrojích, tak zmíním především W. G. Sebalda (německý spisovatel, pozn. autora) nebo Jean-Luc Godarda, který vám udělal skvělý festivalový spot.

Jako svůj příští film chystáte opět dokument, nebo se vrátíte k hrané tvorbě?
Momentálně pracuji na dvou projektech. Jeden z nich je dokument, který opět tematizuje otázku rumunského holocaustu. Druhý takzvané doku-drama založené na historických pramenech. Bude o teenagerech bojujících s diktaturou v 80. letech. U obou projektů opět využívám hojné práce v archivech, televizní záběry a tak podobně, abych zachytil historickou podobu doby, o které filmy vypovídají.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková

starší články

5.18DOK.REVUE
26. 11. 2018


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue