Poznámka režiséra

Ze života Aléna Diviše

Alén Diviš: Cirkus

S Alénem Divišem sdílím od konce osmdesátých let minulého století jeden prostor, což nepochybně byl podstatný moment, proč jsem jeho život a dílo začal, poprvé někdy v polovině devadesátých let, mapovat objektivem filmové kamery. V jeho ateliéru jsem řadu let bydlel a máme tam stále střižnu-ateliér. Vždy, když tam na mě z ničeho nic padla tíha, říkal jsem si, že Alén přišel na návštěvu.

Smějící se kostlivci ve Svatebních košilích nebo vězeňské zdi La Santé, kde Diviš strávil rok života. Již někdy od konce osmdesátých let, kdy jsem se s jeho dílem poprvé setkal, mě Diviš fascinuje. Existencialismus, humor, něha, syrovost. Film jsme stříhali s Milošem Málkem právě v Divišově ateliéru, došlo tak k tomu, že jsme do tohoto prostoru na filmovém pásu vlastně vrátili dílo, které zde bylo naposledy ještě někdy před malířovou smrtí v roce 1956. Diviš, odmítající tančit dobové tance, ke konci života v ateliéru maloval a vlastně již ani moc nevycházel, „zalezlý jak škvor pod kamenem“, často měl prý i hlad. Ateliér také ve filmu hraje, jeho světelná atmosféra, ale především jeho okno, okno do nebe, průhled do věčnosti.

Momentem, zásadním pro vznik filmu a pozoruhodným pro diváka, je ale samotný složitý malířův osud, v němž je zároveň obsažena celá jedna epocha – předválečná Paříž, Maroko, New York, poválečná Praha – vše uzavřeno jeho předčasnou smrtí v roce 1956, uprostřed temnoty radostného budování komunismu.

V této celovečerní verzi filmu Alén vyprávějí o Divišově podivuhodných a málo známých životních cestách a kolizích všichni žijící pamětníci, které jsme v běhu posledního desetiletí byli schopni nalézt. Další postavou filmu je Divišovo dílo, ve kterém nás Alén, schopný reflektovat svoji dobu, provází ve svých uhlech, kvaších a olejích svým vlastním osudem.




1.9DOK.REVUE
16. 03. 2009


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.