Posvátné písně začaly písní, kterou jsem náhodou zaslechla

V roce 2015 jsem přijela do gruzínského údolí Pankisi, abych ve škole vyučovala film. Nejela jsem tam hledat námět. Tehdy jsem si nedokázala představit, že lidé, které jsem tam potkala, zůstanou součástí mého života po celé následující desetiletí a že z našeho vztahu postupně vznikne film. Právě tam jsem ale poznala ženy, které se staly srdcem snímku Posvátné písně. Byly to muslimské ženy z etnika Kistů, které zpívaly posvátné súfijské písně, tradici předávanou ústně z jedné generace žen na druhou. Jejich hlasy byly výjimečné, ale nepřitahovala mě k nim pouze hudba. Táhla mě k nim jejich přítomnost: jejich humor, síla, rozpory a zvláštní svoboda, kterou jako by nacházely, když zpívaly společně.

Vzdálenost mezi nimi a mnou rychle zmizela. Stala jsem se jejich přítelkyní. V určitých chvílích jsem byla téměř jejich manažerkou. Pomáhala jsem organizovat různé věci, cestovala jsem s nimi a doprovázela je, když vystupovaly v zahraničí. Sdílely jsme hotelové pokoje, letiště, jídla, hádky, čekání, nadšení i vyčerpání. Kamera byla přítomná, ale život byl vždy větší než film.

Dlouhou dobu jsem přesně nevěděla, čím se dokument nakonec stane.

Tato nejistota se stala zásadní součástí způsobu, jakým film vznikal. Neměla jsem zájem přijet do Pankisi s předem daným příběhem a přizpůsobovat mu skutečnost. Film musel vyrůst z času, který jsme spolu strávily. Ubíhaly roky. Vztahy se měnily. Ženy se měnily. Měnila jsem se i já. A měnil se také svět, který tuto tradici obklopoval.

Samotné písně v sobě nesou vzpomínky. Přežily bez notového zápisu a předávaly se z hlasu na hlas, z těla na tělo. Tradice však nezanikají v jediném dramatickém okamžiku. Někdy se vytrácejí téměř nepozorovaně: jeden člověk přestane zpívat, jiný odejde, mladší generace ztratí zájem, společenské nebo náboženské prostředí se změní. A něco, co se kdysi zdálo neotřesitelné, může najednou působit velmi křehce. V určité chvíli jsem pochopila, že se součástí příběhu stává i tato křehkost.

Když se k projektu jako producentka a spoluautorka scénáře připojila Mariam Bitsadze, vrátily jsme se k obrovskému množství materiálu a výzkumů, které se během let nahromadily. Společně jsme začaly chápat, jaký film se v nich skrývá. Proces psaní scénáře byl proto neobvyklý. Místo abychom vymýšlely situace, které bychom následně natáčely, sledovaly jsme, co se již odehrálo, co bylo zaznamenáno a co se stále dělo před našima očima. Struktura postupně vyvstávala z dialogu mezi životem a materiálem.

Stejným principem se řídil i vizuální jazyk filmu. Společně s kameramanem Gogou Devdarianim jsme se snažili ženám nic nevnucovat, ani je prostřednictvím kamery nevysvětlovat. Mnoho scén je natočeno z určité vzdálenosti, v nehybných a trpělivých záběrech. Kamera pozoruje, místo aby ženy pronásledovala. Umožňuje lidem vstupovat do obrazu a zase z něj odcházet, mluvit nebo mlčet, zpívat nebo jednoduše existovat ve vlastním prostoru.

Vzdálenost pro mě neznamená nedostatek intimity. Jde o jinou formu intimity založenou na důvěře.

„Blízkost vám poskytuje přístup, ale zároveň vám dává odpovědnost.“

Když někoho natáčíte po mnoho let, otázka, co máte právo ukázat, se stává stále komplikovanější. Protagonisté už nejsou „postavami“, jsou to lidé, které milujete a jejichž životy pokračují i poté, co kamera přestane natáčet. Možná právě toto byla jedna z nejtěžších částí natáčení Posvátných písní: pochopit, že blízkost vám poskytuje přístup, ale zároveň vám dává odpovědnost.

Zpočátku jsem si možná myslela, že natáčím film o ženách, které se snaží prolomit mlčení prostřednictvím zpěvu. Nečekala jsem, že se samotný film ocitne uvězněný ve stejném mlčení. Produkce Posvátných písní byla přerušena, protože hlavní protagonistky nechtěly, aby film viděla jejich komunita. Jejich rozhodnutí na určitou dobu zastavilo vznik filmu, ale zároveň mě přimělo pochopit něco, čemu jsem během natáčení možná ještě plně nerozuměla - překážka, která stála filmu v cestě, nebyla oddělená od překážky, jíž čelily samotné ženy.

Po léta zpívaly a pohybovaly se mezi soukromým a veřejným prostorem, mezi náboženskou tradicí a touhou po sebevyjádření, mezi očekáváními své komunity a vlastní potřebou mít hlas. Jejich písně nesly vzpomínky, víru a identitu, ale veřejné zpívání mělo také svou cenu. A pak se tentýž rozpor objevil i v samotném filmu. Snažily jsme se vytvořit prostor, v němž by jejich hlasy mohly být slyšet, jen abychom zjistily, že prolomení jednoho mlčení někdy znamená vytvoření jiného.

Můj úkol se změnil, už jsem se nesnažila pouze dokončit film, který jsem začala. Musela jsem najít novou harmonii a rovnováhu mezi hlasem snímku a hlasy žen, které v něm vystupují, včetně hlasu, který umlkl. Závěrečný střih se pro mě svým způsobem stal kompromisem, který odrážel kompromisy, jež tyto ženy dělají ve svém každodenním životě, a přitom se stále snaží zachovat prostor pro vlastní hlasy.

Hranice, které jsme nuceni přijmout, někdy otevírají cestu k novým obzorům. To se stalo během střihu filmu. Jeho rytmus se stal stejně proměnlivým a nepředvídatelným jako příběh, který vám nyní vyprávím. Někdy je ohlušující a intenzivní, jindy tichý a tajemný. Proto věřím, že jazyk kinematografie je téměř neomezený.

Když se dnes ohlížím zpět, uvědomuji si, že možná tím nejdůležitějším, co jsme zaznamenaly, nebyly pouze písně, ale také křehký řetězec, díky němuž stále existují, a životy žen, které jsou zároveň tiché i plné hluku a vytvářejí svou vlastní podobu harmonie.

Posvátné písně začaly písní, kterou jsem náhodou zaslechla. O několik let později chápu tento film jako pokus naslouchat dostatečně dlouho na to, aby tato píseň a životy, které v sobě ukrývá, nezmizely, aniž by je někdo uslyšel.