DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Pomalý Yoon, pomalá cestaYoon

média a dokument 2.0

Pomalý Yoon, pomalá cesta

12. 12. 2021 / AUTOR: Viktor Strmiska

Ji.hlavský snímek Yoon, romantizace road-movie a koncept pomalosti.

Jihlavský festival nabídl mimo jiné českou premiéru snímku Yoon (2021) režisérů Pedra Figueireda Neta a Ricarda Falcãa. V něm sledujeme Mbayeho na jeho dlouhé cestě z Portugalska do Senegalu. Svou výpravu podniká se starým Peugeotem, plným zavazadel, které Mbaye musí pro své zákazníky převést přes hranice. Už z tohoto krátkého popisu lze vyvodit, že se jedná o road movie. Je to však v mnoha ohledech revoluční road movie.

Fikční snímky Heremakono (2002) a Morgen (2010) lze označit jako road movie a podle Michaela Gotta pro svou formu zapadají též do pomalé kinematografie. Gott ve sborníku Slow Cinema zmiňuje, že pomalost těchto filmů spočívá v důrazu na pauzy ve výpravě, které nutí postavy k dlouhému čekání. A právě čekání zapříčiňuje pomalé tempo obou filmů.1) Pomalost Yoonu však tkví v cestě samotné. Proč jsem tedy odbočil k fikčním road movie? Yoon totiž deromantizuje nejen tento žánr, ale především motiv cesty, a to na poli filmů nonfikčních i těch fikčních.

<b><i>Yoon</i></b>

Pomalost a monotónnost cesty je tvořena různými stylistickými prostředky, ovšem nespoléhá se pouze na extrémní délku trvání záběrů, jako tomu je u dokumentárních počinů Sharon Lockhartové či Jamese Benninga. Tvůrci Yoonu často využívají ticha, popřípadě minimalistické hudby, ustavičného telefonování se zákazníky, velmi častých záběrů z auta se zaostřením na okno auta, kde je okolí a často i samotný Mbaye rozostřen. V mnoha případech se tedy tvůrci nesoustředí na fotogenické zachycení krajiny, jako tomu často bývá u jiných pomalých filmů, přičemž občas vidíme záběry s absolutní tmou. Ve snímcích Jasudžiróa Ozua nebo experimentálního dokumentu Double Tide (2010) Sharon Lockhartové sledujeme pomalý pohyb aktérů a k podobné situaci dochází i zde. Pomalý pohyb je doveden do maxima při občasných zpomalených záběrech. Navíc se ani neklade důraz na napětí, které Mbaye zažívá například u celních přechodů.

V těchto momentech Yoon poukazuje na nebezpečí Mbayeho cest, jež spočívá v politické nestabilitě západní a subsaharské Afriky. Situace v Senegalu je nanejvýš nebezpečná, neboť je součástí území Sahelu, v němž operují různé teroristické organizace. Rozvrácenost afrických států byla patrně důvodem, proč se ve filmu objevují časté záběry z auta – venku bylo filmování v některých oblastech velice nebezpečné. Poznáváme tak i obtíže filmařů, snažících se v těchto afrických oblastech natočit film. Na přechodech se museli tvůrci před celní správou schovávat, přičemž jim v tom mnohokrát vypomohl Mbaye. O něm se toho moc nedozvíme, jelikož o sobě mnoho informací nechtěl sdílet. Mbaye navíc musel jezdit pomalu, aby své staré auto nezničil ještě před cílem. Tvůrci při diskuzi po projekci filmu v Jihlavě také vysvětlili, že Mbaye na cestách neposlouchá hudbu, neboť se musí soustředit na zvuky auta, zdali vše funguje správě.

<b><i>Yoon</i></b>

Díky pomalé formě, kterou tvůrci přijali a podpořili dalšími formálními prvky, se snadno můžeme vžít do pocitů hlavního aktéra, jenž na cestě s monotónností a nudou bojuje neustále. Tvůrci tak dokázali zobrazit cestu, jaká skutečně je. Yoon a obecně pomalá kinematografie s sebou ale přináší určitou výzvu. Pro plný zážitek z filmu se musíme na pomalé tempo naladit, udržet si svou pozornost. Propadneme-li nudě, přijdeme o silné momenty. Pro vysvětlení lze využít analogii s výsledky pokusů zakladatele experimentální psychologie Ernsta Heinricha Webera. V krátkosti odhalil, že při nižší standartní intenzitě podnětů registrujeme změny intenzity podnětů mnohem více.2) Díváme-li se tedy na pomalý, monotónní film, naladíme-li se na jeho tempo a udržíme-li si pozornost, silně na nás mohou zapůsobit i podněty, které by v „rychlejších“ snímcích byly brány jako banalita.

Přijde nám proto zábavnější Mbayeho sledování videa na telefonu či bizarního filmu v televizi. Samotnou hrdinovu komunikaci s jiným člověkem tváří v tvář bereme jako velkou událost, stejně jako opravy a leštění jeho starého auta. Dokážeme na něj nahlížet jako Mbaye – už to není jen staré auto, ale neodmyslitelný prostředek k přežití a zabezpečení rodiny. Silněji na nás působí i juxtapozice s africkými maskami a ubíjejícími telefonáty na konci filmu, naznačujícími jeho budoucí cesty. Yoon je pro své inovativní kombinování aspektů road movie a pomalé kinematografie velmi emotivní. Patřičně nám předává pocity, které na svých cestách Mbaye prožívá, a tím může diváky zpravit o tíživých problémech v Africe z jiné, ozvláštňující perspektivy, díky čemuž dokáže na diváky zapůsobit mnohem intenzivněji.

---

1) GOTT, Michael. The Slow Road to Europe: The Politics and Aesthetics of Stalled Mobility in Heremakono and Morgen. In: Tiago de Luca a Nuno Barradas Jorge (eds.). Slow Cinema. Edinburgh: Edinburgh University Press, 2016, s. 299–311.

2) PLHÁKOVÁ, Alena. Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia, 2003, s. 102.

---

Text vznikl v rámci workshopu Média a dokument 2.0, který byl podpořen z Fondů EHP a Norska 2014–2021.