Polio

Polio neboli dětská přenosná obrna je onemocnění, které je dnes ve většině zemí vymýcené. Jsou mezi námi ale lidé, kteří si stále nesou její následky. Rozhodla jsem se o nich vytvořit animovaný dokument, protože mi imponuje jejich schopnost překonávat životní zkoušky s humorem a pozitivní myslí.

Na počátku stál rozhovor s Evou Přibylovou, lékařkou, která obrnu sama prodělala. Otevřela mi komplexní obraz nemoci – od jejích počátků přes náročné léčebné experimenty až po postpoliomyelitický syndrom, který postihuje přeživší i desítky let po prodělání nemoci. Polio se nedá vyléčit a jedinou prevencí dodnes zůstává očkování. Virus se snadno šíří, může mít smrtelné následky a ve světě ještě nebyl zcela eradikován. V tomto ohledu můžeme být jako národ hrdí – Československo se v roce 1960 stalo první zemí, kde se obrnu podařilo vymýtit.

Eva mě zasvětila do komunity lidí sdružených v Asociaci Polio, kde jsem poznala mnoho zajímavých osobností a zaznamenala jejich příběhy. Osudy všech respondentek a respondentů, kteří polio prodělali, jsou si v něčem překvapivě podobné. Spojuje je životní optimismus, touha poznávat, překonávat překážky, láska k pohybu – a neléčitelné fyzické postižení. Nejraději vzpomínám na den, kdy jsme se sešly se třemi respondentkami, které v uvolněné náladě, posílené chlebíčky, vínem a buchtami, vzpomínaly na mládí prožité v léčebném středisku v Janských Lázních. Vzájemně si vyprávěly o prvních láskách, nočních útěcích a vození těch, kteří utíkat nemohli. Přesně tuhle atmosféru jsem do filmu chtěla dostat.

Nahrála jsem mnoho hodin materiálu, z něhož jsem musela vybrat pouze pár vět v délce pěti minut, abych k nim dokázala během semestru naanimovat obraz. Byla to jednoznačně nejtěžší část celého procesu. Chtěla jsem předat dostatečné množství faktů, ponechat prostor pro emoce, a z obojího poskládat fungující příběh. Nakonec jsem musela vyškrtnout mnoho skvělých historek a důležitých témat, jako je očkování nebo partnerské soužití. Řešením se stala fúze příběhů více respondentek, odvyprávěná hlasem jediné z nich, což dodalo filmu osobní, důvěrný tón.

Přála jsem si, aby snímek působil nadějně a zábavně, ale zároveň jsem nechtěla příliš zlehčovat těžké chvíle. Obrnu jsem metaforicky zobrazila jako zdřevěnění. Popravdě jsem měla obavy, co „obrnáři“ řeknou, až se uvidí se suchými klacky místo končetin. Naštěstí se jim to líbilo a tvrdili, že se přesně takhle cítí. Zároveň mi to pomohlo vytvořit zkratku pro zobrazení složitých a bolestivých lékařských procedur, takže film je vhodný i pro děti.

Polio vzniklo na FAMU jako jedno z cvičení na katedře animované tvorby. Je pro mě zábavné, ale hlavně užitečné zpětně reflektovat jeho vznik nejen pro získané znalosti a zkušenosti, ale i proto, že jsem se díky němu rozhodla pro režisérskou dráhu. Přestože to byl náročný proces, cítím, že možnost dělat tuto práci je privilegium a jsem ráda za zkušenost týmové práce ve štábu, za práci s respondenty a za důvěru a pomoc všech zúčastněných. 

V době výroby Polia jsem sama procházela obdobím chronických bolestí a zdravotních potíží. Práce zrovna na tomto dokumentu mi proto dává čím dál větší smysl. Celá komunita polia mě motivovala nevzdávat se, nepropadat panice a zoufalství. Tam, kde už lékaři nemohou pomoct, nás může zachránit vzájemná podpora a chuť do života. Dokud máme s kým skočit na pivo a zasmát se, je to ještě dobrý.

Velmi mě bavilo ponořit se do dokumentárního a vědeckého přístupu – ráda se k tomu v budoucnu vrátím. Nyní mám ale pocit nasycenosti a touhu vyzkoušet jiné žánry. V současnosti pracuji na pohádce pro malé děti, ale dál mě to naopak táhne opět k vážným tématům a experimentálnímu, surrealistickému zobrazení.

Největší radost zažívám, když mi lidé píšou nebo říkají, že je dokument zasáhl a zlepšil jim náladu. Pomohlo mi to s ujasněním, jaký typ filmů chci tvořit a uvědomila jsem si, že moje možná naivní vnímání světa může někomu pomoct cítit se lépe.