Pohled odjinud

Festivalové snímky pohledem zahraničních kritiků - Detail íránského režiséra Abbase Kiarostamiho

Detail

Uvedená esej o íránském snímku Detail pochází z populárního blogu Not Just Movies. Autor v ní výstižně popisuje Kiarostamího humanistický tvůrčí étos, přístup k postavám a způsob, jakým překračuje hranice mezi realitou a fikcí či pravdou a lží. Polemizuje s kritikou nedávno zesnulého filmového kritika Rogera Eberta, který Kiarostamího filmy považoval za ryze festivalové a nevhodné pro běžného diváka, a zároveň objevuje pozoruhodné paralely se snímky dalších autorských tvůrců.

Abbas Kiarostami’s greatest film is also, deceptively contrary to his usually poetic style, his most intellectual. The story of a real-life incident involving a con artist who posed as a noted Iranian director to receive meals and lodging from a family, Close-Up undercuts the usual eye-rolling accompanied by the phrase “based on a true story” by actually hiring all the parties involved to play themselves. Combining documentary footage of the criminal’s trial and re-enactments, no aspect of the film is entirely true, changed by the presence of the camera or the director’s deliberate staging.

Thus, it is this film, more so than the movie that prompted this comment (Ten), that could drive Roger Ebert to dismiss Kiarostami with this insult: “The fatal flaw in his approach is that no ordinary moviegoer, whether Iranian or American, can be expected to relate to his films. They exist for film festivals, film critics and film classes.” I do dearly love Mr. Ebert, populist contrarian that he can be, but I cannot fathom what would make him say such a ridiculous statement. Kiarostami makes slow films, no doubt about it. But his characters, as many levels as they operate on, are never allegorical, never a symbol more than flesh and blood. Tedious as parts of Taste of Cherry can be, who could say that its suicidal protagonist is not affecting? Who could watch the documentarian in The Wind Will Carry Us debate his morality over whether or not to linger over an old woman just so he can film her funeral and only focus on the fact that the protagonist and the director are both...directors?

That’s the beauty of Close-Up: its title communicates the cheeky falsity of the self-reflexivity, breaking the verité by using the most unnatural of framing and proximity to emphasize a person. But it also suggests Kiarostami’s humanism, a focus on each person relevant to the story, and a number who aren’t, each with his own yarn to spin. Close-Up has enough intellectual layers to power several Charlie Kaufman movies, but its underlying heart and love of art eclipses the American genius even as his most inspired.



It is this appeal to art that makes Close-Up so memorable. By peeling back layers of self-reflexivity, reality and fiction without exposing a clear foundation, Kiarostami manages to intellectualize the emotional draw of art. Or perhaps it’s the opposite, dragging film studies back to the reason they cropped up in the first place: because some people loved movies so much they sought to learn everything about them. With its daring and wholly unique mash-up of Herzogian semi-documentary and open fiction, Close-Up finds the middle ground between the heady reflexivity of Adaptation and Persona and the more jubilant odes to film like The Purple Rose of Cairo. Like Woody Allen’s film, Close-Up details the power of cinema at its most pure, when people are in most desperate need for it: Purple Rose highlights the necessity of escapism during the Great Depression, while Close-Up shows us a world where art can free people from the oppressions laid upon them not by distracting them but allowing them to see their position clearly in the neorealist tradition of Iranian cinema. Kiarostami would return more to that style in the wake of this film, but his fracturing of reality allows him to see it in greater clarity than ever before, or since.

Crystallizing the director’s attempt to capture cinephilia in humanistic terms is the ending, in which he monitors Sabzian meeting his idol, Makhmalbaf, and returning to the Ahankhah home. Kiarostami places a microphone on Sabzian so he can hear the exchange as the film crew follows in a van, but the mike’s audio goes awry, dropping out and returning for a few seconds at a time. As with everything else in the film, this moment contains truth -- the idea that Kiarostami only had one take to capture Sabzian meeting his hero -- and fiction, in that many of the mike drops were added in post-production. But the gaps in sound are appropriate: there’s a respectful quality to them, emphasizing the personal nature of something as grand as film. To listen in on such a pure moment would be unclean. I’m reminded of one of the emotional high points of the original Office, where Tim throws off his microphone and takes Dawn into another room to tell her he loves her, not allowing others to hear what means most to him because some things are not the business of prying eyes. When the two arrive at the family’s house at the end, the father welcomes the real director and Sabzian, and Kiarostami freezes on the image of the fraud, smiling softly but genuinely as he appears to be forgiven, having been imprisoned and subsequently set free through the power of art. Few images are as memorable.

Jake Cole – Not Just Movies




f3.13DOK.REVUE
26. 10. 2013


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue