Poetický dokument nabízí dobrý způsob, jak reflektovat paradoxy technologií

Rozhovor s Petrem Salabou, režisérem filmu llllllIIIIl, jenž bude mít svoji premiéru v soutěži Česká radost na 21. MFDF Ji.hlava.

llllllIIIIl (Petr Salaba, 2017)

Středometrážní sci-fi dokument llllllIIIIl na první pohled zaujme diváky nejen svým názvem, ale i oním vědecko-fantastickým označením. Jeho režisér, absolvent FAMU na katedře dokumentaristiky Petr Salaba, v něm reflektuje stále problematičtější vztah člověka a jím vytvářených technologií. „Jde o vizuální esej, kterou je velmi těžké popsat slovy,“ tvrdí Salaba. V rámci dalšího studia navíc plánuje projekt rozšířit a věnovat se tématu na celovečerní ploše.

Název vašeho bakalářského filmu se jen stěží vyslovuje, což může ztěžovat debaty o něm. Co vás vedlo k tomuto titulu?

Inspirací k názvu bylo víc. Například to, že umělou inteligenci, AI, si lidé často interpretují jako Al (s malým „elkem“). Tak jsem to rozvedl. Je to šest malých „el“, čtyři velká „I“ a jedno malé „el“ na konci. Kdyby člověk těm písmenům připsal číselné hodnoty podle toho, jak jdou v abecedě, ve dvojkové soustavě by mu vyšlo 2017. Občas to vysvětluji tak, že jde o anti-captcha text. Captcha texty se používají jako kontroly na internetu, protože jsou snadno čitelné pro člověka a těžko pro stroje. S názvem filmu je to přesně naopak. Pro film se nakonec poměrně uchytil název „Ty čárky“. Na tom mě baví, že jde o něco intelektuálního, v binárním kódu, ale přitom tomu lidé říkají „čárky.“ Kontrast toho, jak je občas vysoká technologie reflektovaná primitivně.

Jak k námětu a zvolenému žánru vašeho filmu llllllIIIIl přistoupila FAMU?

Katedra dokumentu na FAMU hodně funguje stylem – „Dělejte si, co chcete.“ Měl jsem tedy úplnou volnost. Na námět jsem přišel po sérii jiných nápadů. Prvotní myšlenkou bylo natočit film o bitcoinu, kryptoměnách a komunitě kolem. Což vycházelo z mého předchozího filmu o Liberlandu Moje země nikoho. Při natáčení jsem potkal lidi, kteří spekulovali na kryptoměnách. Načetl jsem věci o bitcoinu a o ekonomii obecně a chtěl z toho vycházet. Jenže většina diváků takové znalosti nemá, což mě vedlo k přemýšlení o velké informační asymetrii ve společnosti. Z těchto úvah postupně vznikl můj bakalářský film. Když film vznikal, měl jsem pocit, že lidem námět moc nedává smysl. Bylo těžké snímek komunikovat, protože jde o vizuální esej. Dobré audiovizuální dílo nemůže fungovat na papíře, nejde dobře popsat slovy. Hodně mě inspirovaly například filmy Godfreyho Reggia jako Koyaanisquatsi. Dokumenty o něčem, co se nedá úplně verbalizovat.

Kromě režírování se věnujete i fotografování. Mělo to vliv na stylizaci filmu, minimálně na extrémně zpomalené záběry?

Způsob slow-motion natáčení má blízko k fotografii, musíte si vybrat konkrétní moment, takže vypráví více fotograficky než na základě děje. Vyplatily se i zkušenosti z demonstrací ve Vancouveru, kde jsem fotil, protože díky tomu víte, jak se v takové situaci chovat. S kameramanem Vojtou Dvořákem jsme měli helmy, špunty v uších. Když na nás házeli granáty se slzným plynem, vytřeli jsme si oči a točili dál. Když si na to člověk zvykne, nezpanikaří. Uvědomí si, že všechny státní nástroje určené k potlačování davu jsou do značné míry placebo. Lidé podlehnou kombinaci dělobuchů a slzného plynu, ale když má člověk špunty v uších a ty dělobuchy neslyší, je pak docela v pohodě. Násilné demonstrace jako takové jsou pro mě kombinací hrůzy a úžasu. Na jednu stranu jsou barbarské a často dost neekologické, ale zároveň mě výjevy z nich esteticky fascinují. Proto je také využívám ve svém filmu.

llllllIIIIl (Petr Salaba, 2017)

„Když film vznikal, lidem námět nedával moc smysl. Bylo těžké jej komunikovat, protože jde o vizuální esej.“

Ve filmu je, možná podprahově, tematizována spousta stále diskutovaných kritických konceptů společnosti. Technologický determinismus, represivní státní aparáty, kulturní imperialismus… Reflektoval jste teze teoretiků typu Marshalla McLuhana či Louise Althussera záměrně?

Určitě ano. Dokonce ve filmu i cituji Jerryho Mandera a jeho Čtyři argumenty pro zrušení televize. Úskalí při vymýšlení filmu spočívalo v tom, že technologický determinismus dnes představuje něco zjevného. Každý si uvědomuje, že Facebook je špatný pro mezilidskou komunikaci. A vzpomínáme na časy, kdy nebyly mobily. Jak tedy natočit můj film v takovém kontextu? Díval jsem se do historie techno-pesimismu, jaká byla kritika telekomunikačních technologií dřív. Nejvíc mě zaujal právě Jerry Mander, který sepsal komplexní kritiku o televizi, která mi přijde do dnešní doby nepřekonaná. Dá se totiž aplikovat i na technologii, kterou máme dnes. V rámci přípravy filmu jsem zkusil pracovat ve firmě, která vyvíjí software na analyzování a cílení internetové reklamy. Po této zkušenosti jsem vůči technologiím ještě skeptičtější než dřív. Zároveň jde ale o téma plné paradoxů, protože lidé mají tendenci technologie zároveň přeceňovat i podceňovat. Na jednu stranu si myslíme, že datovou analýzou se dá předpovědět spousta věcí, manipulovat kohokoliv k čemukoliv, což úplně není pravda. Na druhé straně jsou technologie něčím, co výrazně determinuje náš každodenní život. Myslím si, že právě poetický film je dobrý způsob, jak tyto paradoxy reflektovat.

Váš film má specifický způsob komunikace s diváky. Je v něm přítomna jakási „ironická interaktivita“, která jej posouvá do humorné polohy. Nepřemýšlel jste o ještě větším zcizení a odlehčení?

Myslím si, že dobrá sranda je ta, která je na hraně. Když si člověk není jistý, jestli to je sranda, nebo ne. Humor vzniká touto hraniční komunikací – „Bylo to myšleno vážně, nebo si dělali legraci?“ To jsou pro mě nejvtipnější věci.

„Aby člověk zůstal relevantní, musí točit o věcech, které budou relevantní za dva roky.“

Humorná stránka vašeho filmu nicméně nezakrývá fakt, že je v něm nahromaděno množství globálních problémů, které se slévají do neradostné budoucnosti, aniž by nabízel východisko. Vidíte budoucnost skutečně tak černě, nebo jste jen chtěl zdůraznit varovný potenciál filmu?

Vždycky je těžké říct něco pozitivního. Moc rád bych to udělal, ale je jednodušší natočit temný, kritický film než nacházet pozitivní východiska. Ale z llllllIIIIl chci udělat celovečerní film, který by byl mnohem komplexnější a snad i techno-optimističtější. Přemýšlení o technologiích je totiž dvousečné. Když jsem četl Mandera, říkal jsem si – „To je strašné, ta televize bude snad konec světa!“ Zároveň jsme se ale od 70. let jako lidstvo posunuli mnohem dál, co se týče válečných konfliktů, rasismu, rovnoprávnosti pohlaví… Je to navzdory technologiím, nebo díky nim? Technologie mají možná ničivý dopad na lidskou psychiku, ale jsou tu i pozitivními přínosy. Máme lepší přístup ke vzdělání, k informacím. Takže se to vzájemně vyvažuje a je otázka, co převáží. Osobně se bojím, že technologické pokroky mají spíše exponenciální než lineární vývoj a my na ně nebudeme stíhat reagovat. Důležité bude umět tento vývoj předjímat. Což je problém i u točení filmů, jako je můj. Aby člověk zůstal relevantní, musí točit o věcech, které budou relevantní za dva roky, až bude jeho film hotový.

Jak byste chtěl stávající podobu filmu obohatit pro celovečerní verzi?

Rozšíření filmu je mým magisterským projektem na FAMU. Teď se snažím vymyslet další argumenty, vizuální teze, které by film měl mít. Zajímají mě i věci, které nejsou deterministické. Do jaké míry jsme pod vlivem nejen technologického determinismu, ale také přírody. Vycházím z toho, že když člověk točí film, který reflektuje technologii, mohl by se pokusit reflektovat i přírodu. Britský autor Robert Macfarlane nedávno vydal knihu s názvem Lost Words, ve které řeší ztrátu naší schopnosti pojmenovávat přírodu. Neznáme jména stromů, ptáků, mnohem víc nás fascinují syntetické bytosti, jako třeba pokémoni. Když člověk žije ve společnosti, tak je jeho život podle Macfarlanea výslednicí syntetických rozhodnutí jiných lidí. Zatímco v přírodě existuje víc sám za sebe. Tento pocit bych chtěl v celovečerním filmu reflektovat. Zároveň chci, aby rozšířený film byl mnohem víc interdisciplinární, ukázat téma z více perspektiv. To je další způsob, jak může být umění platné. Dokáže tmelit a propojovat různé obory. Když použiju ohranou frázi, umění může být mostem. Doufám, že mi tento most pomůže téma vnímat například z ekonomického, filozofického, právního i technického pohledu. Se současnou podobou filmu totiž nejsem úplně spokojený kvůli nedostatečné odbornosti. Chtěl jsem natočit něco odbornějšího, ale zjistil jsem, že je těžké odborné poznatky artikulovat divákům. Člověk může tematice sám rozumět, ale komunikovat ji jiným skrze film je úplně jiná úroveň.


Petr Salaba

Petr Salaba je absolventem bakalářského studia katedry dokumentu na pražské FAMU. Narodil se 20. února 1990 v Jindřichově Hradci, momentálněkvůli studiu bydlí v Praze. Předtím strávil rok a půl na stipendijním programu na umělecké fakultě Univerzity Simona Frasera (nynější Goldcorp Centre for the Arts) ve Vancouveru, kde studoval film. Jeho nejvýraznějším filmovým projektem je středometrážní dokument Moje země nikoho o založení Liberlandu, takzvaného „daňového ráje na břehu Dunaje“. Jeho absolventský film se specifickým názvem llllllIIIIl bude v sekci Česká radost uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmůJi.hlava, přičemž Petr Salaba tento projekt v rámci navazujícího magisterského studia na FAMU plánuje rozšířit na celovečerní stopáž.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková

starší články

F1.17DOK.REVUE
25. 10. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue