Osudy a dějiny


Krev válek (La sangre tibia del hombre, Ivan Garcia, 2007)

Jedinečná schopnost dokumentárních filmů zpřítomňovat minulý čas působí uklidňujícím dojmem: nezbytný odstup spojený s mapováním minulosti nám dovoluje vystoupit z mantinelu našich zašmodrchaných životů a zasadit je do přehledné mřížky neosobní historie. Bývá to často úlevný pocit – za vlastní selhání lze pak vinit ty druhé, lhostejno, zda jimi jsou vládci, sociální podmínky nebo boží mlýny. Méně často se však stává, že by samy dokumenty – ať už záměrně nebo nezáměrně – odhalovaly iluzívnost takového postoje a stavěly do popředí nesmiřitelnost osobní a dějinné perspektivy. V programu letošního festivalu lze takové snímky najít; velké historické příběhy v nich nefigurují jako organická rozšíření individuálních osudů, ale jako toporně schematické rastry, které osobní životy jednotlivých lidí bezohledně falšují.

Střihový dokument Ivana Garcii Krev válek je mezi nimi (i díky své jednoznačně tezovité povaze) zřejmě nejčitelnější. Historie dvou nejvýraznějších totalitních režimů 20. století je v něm prezentována prostřednictvím archivních materiálů, které se postupně staly součástí evropské kolektivní paměti. Film diváka bezpochyby přesvědčí, že osamělý lidský život nemůže neúprosnému tlaku dějin odolat. Nebude to však kvůli obrazům bezejmenných těl, organizovaných do geometrických obrazců, jež jsou vlastní jak nacistickým poémám Leni Riefenstahl, tak sovětským válečným týdeníkům, ale kvůli způsobu, jakým s nimi Garcia nakládá. Slouží mu jen jako ilustrace k výkladu převzatého z těch nejprostších učebnic – a ty nikdy nemají prostor zabývat se jednotlivci. Jediné, co mohou vystihnout a formovat, jsou masy.

Domácí filmy a fotografie, z nichž svůj snímek Jsem von Höfler sestavil Péter Forgács, mají úplně jinou povahu. Místo průzračně doslovných ilustrací připomínají hutný materiál, kterým je nemožné proniknout. Přes horu archiválií zůstane poloviční Žid se šlechtickým původem Tibor Höfler až do konce filmu zcela neprůhlednou figurou – ani ta nejintimnější odhalení neprozradí, kdo se skrývá za tváří, jejíž pozvolné stárnutí budeme na plátně po tři hodiny sledovat. Kdo by čekal, že se ve Forgácsově filmu protnou „velké“ a „malé“ dějiny, že na pozadí Höflerova bezmála stoletého života bude moci sledovat změny, kterými od konce světové války prošla střední Evropa, bude zklamán. Forgács místo toho ukazuje, že kategorie dějin nemá v případě individuálního osudu smysl. Každé dějiny sledují linii vyprávění – i ony řadí události do oblouku, v němž počátek a konec spojují motivace a smysluplné jednání. Všechny dějiny k něčemu směřují a něco je završuje. Höflerova blížící se smrt, která jeho život i Forgácsovo natáčení uzavírá, však žádným vrcholem není – a pokud ano, pak jenom v tom, že je až k nesnesení vybičovanou bolestí a zklamáním.

Krev válek i Forgácsův film přes svou rozdílnost vycházejí ze stejného východiska – pohybují se v perspektivě lineárně plynoucích dějin. Zatímco první z nich ve jménu dějin individuální život opomíjí, druhý si zaskočeně znovu a znovu potvrzuje, že s tím, co nazýváme dějinným vývojem, nelze hloubku lidského života poměřovat. Královská cesta Cachaça oproti nim působí jako ironický kometář. Tento hypnotický film, zpitý zpěvem a hektolitry brazilského rumu, totiž zobrazuje prostor, který do sebe lidské dějiny nikdy nevpustil. Slavná „cesta králů“, po níž se režisér Pedro Urano se svou kamerou vydal, stezka, po které byli od 17. století dopravováni afričtí otroci z brazilského pobřeží do stříbrných dolů ve vnitrozemí, je starší než města, která kolem ní vyrostla – místy, kudy vede, se vydávala stáda tapírů za vodou. Dějinám – té podivné fiktivní osnově, které se tak neodbytně držíme a vetkáváme do ní události svého života, aby se nerozpadly v chaotickém střídání radosti a utrpení, se v tom podobá. Je to jen nahodilá pěšina vinoucí se krajinou, která však k sobě stáhne kroky poutníků vždy – ať už byl směr, kterým se původně vydali, jakýkoli.




6.8DOK.REVUE
15. 12. 2008


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.