Opravdu jsme unikli utonutí? Rozhovor se syrským režisérem Raaedem Al Kourem

Jak jste se seznámil s protagonisty filmu? Mluvil jste s nimi o motivaci, s níž do natáčení vstupovali?

Ještě před začátkem natáčení, v rané fázi vývoje, jsem cestoval po několika německých městech, abych se setkal s lidmi, kteří přepluli Středozemní moře ve snaze uprchnout před válkou a vyhnout se nebezpečí, které jim hrozilo v rodné zemi. Vyslechl jsem tehdy množství příběhů, které mne hluboce zasáhly. Během cesty jsem se setkal také s Amarem a Bilalem, protagonisty filmu. Rozhodl jsem se s nimi spolupracovat nejen kvůli jejich příběhům a autenticitě, s jakou své zkušenosti sdíleli, ale také kvůli silné motivaci a odvaze přispět ke vzniku filmu. Jejich účast vycházela z pocitu povinnosti přeživších, kteří chtěli sdílením svých příběhů upozornit na přetrvávající tragédii žadatelů o azyl a vrhnout světlo na úmrtí, k nimž na migračních trasách přes moře dochází.

Část filmu je natočena přímo v uprchlickém táboře. Co nám záběry z něj prozrazují o zkušenosti s exilem?

Myslím si, že uprchlický tábor byl pro film darem – ukázal nám, co život v takovém místě obnáší. Od snahy adaptovat se v pracovním prostředí bez znalosti jazyka po zoufalé hledání bydlení, které mnohdy končí permanentním odmítáním. Lidé jsou nuceni nelegálně platit tisíce eur prostředníkům, aby se vůbec mohli setkat s nějakým pronajímatelem a být zařazeni mezi zájemce. K tomu se přidává fakt, že vaše manželka nebo rodina nemůže přijet, dokud nemáte zařízené bydlení mimo tábor. Je to neuvěřitelně izolující.

S Bilalem jsem byl v kontaktu už asi tři měsíce před tím, než jsem vůbec začal natáčet. Prvních pět dní, které jsem s ním a s Amarem strávil přímo v táboře, jsme vůbec nic netočili. Jen jsme spolu trávili čas, snažili se „prolomit ledy“ a vybudovat důvěru. S oběma jsem však byl velmi opatrný ohledně toho, do jaké hloubky se jich mohu na něco ptát. Nechtěl jsem vyvolávat retraumatizaci.

Přestože jsou hledání bydlení, práce a samotné azylové řízení nesmírně osamělé aktivity a probíhají především individuálně, vám se podařilo zachytit i kolektivní stránku života v exilu. Proč pro vás bylo důležité ukazovat také tuto dimenzi?

Chtěl jsem ukázat, že člověk, který přijde do exilu přes Středozemní moře, žije po svém příjezdu ve dvou světech najednou. Na jedné straně máte okolní svět, který je ve spoustě rovin děsivý: neznáte jazyk, kulturu ani pravidla. Na druhé straně je ale vnitřní svět uprchlického tábora, který je svým způsobem krásný: spolu s ostatními vaříte, hrajete na hudební nástroje, tvoříte. Chtěl jsem, aby tam zaznívaly všechny tyhle elementy.

„Herce, pro něž bylo celé natáčení velmi emočně i mentálně náročné, bylo nutné pečlivě připravit na nadcházející role. Příběh, který skrze jejich postavy do filmu pronikl, byl emocionálně náročný.“

Váš film kombinuje tři přístupy: dokumentární vrstvu, dialog protagonistů s herci a performativní rekonstrukci příběhů rodin migrantů, kteří se vydali přes Středozemní moře do Evropy. Co vás vedlo k rozhodnutí využít také tyto performativní prvky?

Záměrem filmu je snaha co nejvíce se přiblížit reálným podmínkám, emocím a utrpení, které protagonisté prožívají, a přenést jejich zkušenost na filmové plátno. Právě proto mají všechny zmíněné přístupy svou nezastupitelnou roli. První rovina sleduje protagonisty v jejich každodenním životě, což nám umožňuje nahlédnout do prostředí exilu a reflektovat otázku, zda pro ně tato forma bytí skutečně znamená záchranu. 

Druhou část vnímám především jako vytváření podmínek pro vznik následující sekvence. Herce, pro něž bylo celé natáčení velmi emočně i mentálně náročné, bylo nutné pečlivě připravit na nadcházející role. Příběh, který skrze jejich postavy do filmu pronikl, nesl emocionální tíhu: ztvárňovali rodiče čekající na svého syna, který se jim naposledy ozval těsně předtím, než nastoupil na jednu z „lodí smrti“ vyplouvajících z Libye do Evropy. Bylo proto nezbytné, aby herci slyšeli přímé zkušenosti lidí, kteří takovou plavbu prožili, dokázali s nimi soucítit a mohli si klást otázky, které jim pomohou lépe porozumět vnitřnímu stavu jejich vlastních postav. 

Divadelní část filmu vychází z vícero skutečných příběhů shromážděných v průběhu let. Jejím hlavním cílem je zachytit emoce, jež prožívají rodiny čekající na své blízké bez jistoty, zda ti, na které čekají, vůbec dorazí.
Myslíte si, že právě divadelní forma zvládla předat něco, na co by dokument nestačil?

Ano, záměrně jsem se rozhodl část pojednávající o rodině, která čeká na svého syna, nenatáčet dokumentárním přístupem – z uměleckých i morálních důvodů. Kdybych kameru postavil před skutečné rodiče čekající na děti migrující přes moře, došlo by k určitému potlačení emocí. Zejména proto, že jsou paralyzováni strachem, očekáváním nebo nejistotami, a kamera by byla spíše rušivým prvkem. Se vším, co zobrazení situace rodiny obnášelo, mi divadelní forma připadala bližší. Scéna mohla být vykreslena autentičtěji, soustředěna do jednoho prostoru s jednotným osvětlením, aby bylo zamezeno rozptylování různými lokacemi, a přesto byla ponechána intenzita emočního prožitku. Spoléhal jsem také na divadelní prvky, jako byla okolní černá clona, která měla odrážet psychologický stav rodičů, jejich pocit bezmoci.

Stávalo se, že vám rozhovory s protagonisty posouvaly koncept filmu? 

To se dělo neustále. Naplánujete si některé věci předem, například základní příběh a koncepci, ale jakmile přijedete na plac a žijete s protagonisty, objevujete další témata, která patří k jejich životům. A to film obohatí.

Narazil jste během natáčení na momenty, které se ve filmu nakonec neobjevily, protože byly pro protagonisty příliš náročné?

Snažil jsem se od emoční roviny odstoupit. Samozřejmě je to vzhledem k tématu těžké. S výraznějšími emocemi jsem cíleně pracoval až ve fikční části. Tam jsem se snažil zachycovat situace, k nimž může dojít v životě těch, kteří hledají ztracené příbuzné. Například jedna scéna používá skutečné televizní záběry z události, při níž se potopila loď s uprchlíky z Libye do Itálie. V této scéně však muž lže své manželce, že potopená loď plula z Turecka do Řecka, aby ji nevyděsil, neboť na té lodi, která se potopila, mohl být jejich syn. V následující scéně však vidíme, že tuto lež nedokáže unést.

„A tak se znovu vrací otázka: Stačí opravdu přežít tu cestu přes moře?“

Změnilo natáčení váš pohled na Evropu jako „útočiště pro uprchlíky“?

Původně jsem chtěl film nazvat „Opravdu jsme unikli utonutí?“ Protože přesně to je hlavní otázka filmu. Znamená zvládnout tu nebezpečnou plavbu přes Středozemní moře opravdu přežít? Nebo je to jen jedna zastávka, po které nás čeká další cesta? Stačí dostat se do Berlína? Je to vykoupení, nebo jen další začátek? Ta otázka ale nesměřuje jen k přímé zkušenosti uprchlíků. Týká se i těch, kteří teprve dorazí, kteří jsou stále na cestě a čeká se na ně. Pro mě osobně Bilal a Amar ještě nedorazili. Amar už deset let hledá svého bratra. A Bilal také nikdy nedorazil. Zůstal v místě, které se shodou okolností jmenuje Berlín – na stanici, odkud se stále snaží odejít, stále se snaží setkat se svou manželkou. A tak se znovu vrací otázka: Stačí opravdu přežít tu cestu přes moře?

Film zdůrazňuje, že ačkoli všichni obyvatelé Berlína žijí ve stejném městě, Berlín, který zažívají uprchlíci, je úplně jiným místem. Myslíte, že má váš film sílu ovlivnit vnímání imigrační zkušenosti u diváků? 

Možná film změní pohled jen jednoho člověka – ale i to by pro mě bylo dost. Třeba to jednou bude někdo, kdo bude mít možnost něco ovlivnit. Věřím, že hodně lidí v Evropě má radikální názory jen proto, že se s uprchlíky nikdy osobně nesetkali. A film může být tím prvním setkáním, které lidem pomůže více komunikovat a pochopit, že někdo nepřijel kvůli lepšímu ekonomickému zázemí. Přijel, protože musel zemi opustit kvůli válce. Všichni protagonisté filmu pracují, snaží se aktivně zapojovat do společnosti, procházejí jazykovými kurzy, posouvají se.

Co podle vás hraje největší roli v tom, že jsou ty světy stále tolik oddělené? 

Velkou roli v tom hrají samozřejmě média. Měla by o migraci podávat nezkreslený obraz, který není senzací ani výstrahou. Nemluvit o uprchlících jako o skupinách nebo číslech a ukazovat, že jsou to konkrétní lidé: rodiče, partneři, sousedi. Média často informují stylem „Pět tisíc uprchlíků míří do Německa“, ale nikdy nenapíšou o Bilalovi, Amarovi, o lékaři nebo právníkovi. Z těch pěti tisíc jsou v mém filmu dva konkrétní lidé se svými příběhy, snahami a sny. Věřím, že film může pomoci tu číselnou představu přepsat. Dává prostor protagonistům, aby reprezentovali sami sebe – ne nějaký prototyp migranta.

Snímek nakonec nese název Chuť soli, proč jste zvolil tento titul?

Byla to pro mě trochu filozofická otázka, jaký název zvolit. Název „Opravdu jsme neutonuli?” v sobě nese obrovskou sílu. Opuštění země, v níž zuří válka, zároveň přináší pocit konečně nalezeného klidu. Pro mnohé migranty je plavba po moři jejich prvním skutečným setkáním s tímto elementem. Snažil jsem se proto zastavit a vcítit do jejich situace. Přemýšlel jsem o vůních, které cítili kolem, o teplém vzduchu, o kapkách vody dopadajících na kůži a později, když se voda vypařila, o malých bublinkách zůstávajících na těle. Tyto obrazy mi přivolaly vzpomínky z dětství, kdy jsem ty malé krystalky olizoval. V těch chvílích jsem skutečně cítil přítomný okamžik. Proto Chuť soli.