O nevěře jako o zrcadle nás samých

Vizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Snímek bude promítnut dnes ve 22:30 v DKO I.

Hovory o nevěře

O nevěře jako o zrcadle nás samých 

Před sedmi lety jsem začala pracovat na filmu Hovory o nevěře (Talking About Adultery). Podnětů bylo několik. Zásadní byl můj krátký vztah s ženatým mužem. Dalším podnětem byla zkušenost z prvního manželství, které před patnácti lety bohužel ukončilo úmrtí manžela, a také má osobní historie a okolnosti, v nichž jsem vyrůstala – neměla jsem příliš zkušeností s tím, jak vypadá harmonický vztah dvou lidí. Film byl ze začátku mým osobním pátráním po tom, jestli vůbec existuje plnohodnotné manželství, ve kterém i po letech zůstane láska, důvěra, respekt, a ne zakyslost, hněv a zklamání. V mých očích bylo manželství hlavně sociálním konstruktem, povinností a nuceným zlem, kterému je potřeba se vyhnout. Došlo mi, že skrze rozhovory pro film jsem se nejprve podvědomě snažila potvrdit si předsudky, a až s odstupem času jsem si uvědomila, že film je vlastně o něčem mnohem zajímavějším.

Žiji už sedmnáct let v Americe, kde jsou z mého hlediska vztahy vnímány trochu jinak než u nás. Jedním z příkladů je svatba, která je v Americe mnohdy chápána jako životní cíl, kterého je třeba dosáhnout. Často to ale doprovází skoro až infantilní názor na to, co to znamená být v dlouholetém vztahu. Nevěra je tabu a překvapil mě způsob, jakým se lidé k tomuto tématu vyjadřovali, nebo naopak odmítali vyjadřovat. V Americe se nevěra velmi odsuzuje. Podle průzkumu, který jsem nedávno četla, jí opovrhuje asi osmdesát devět procent Američanů. Zároveň je ale všude dost častá, což naznačuje určité pokrytectví v podstatě dost puritánsky založené společnosti. V západní Evropě nebo v Česku toto téma nemá takovou váhu. Asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že nevěra je tu chápána také tak, že má určitou funkci v manželství. V Evropě je pohled na nevěru myslím otevřenější. 

Navazovat s protagonisty dokumentu kontakt skrze téma manželství a nevěry bylo překvapivě jednoduché. Lidé mi důvěřovali asi kvůli mé nefalšované zvědavosti a asi také proto, že jsem je neodsuzovala. Nevěra, manželství, nevydařené vztahy, absence sexu, málo porozumění, únava a zklamání jsou témata, o kterých se lidem těžko mluví a často se i stydí, že něco nemají úplně ideální. Kolikrát jsem sloužila jako neplacený terapeut. Některým lidem se prý ulevilo, když s někým mohli mluvit o svých pocitech.

Hovory o nevěře 

Rozhovory jsem dělala nejen v USA, ale i ve Velké Británii, Itálii, Německu či Holandsku. A myslím, že dalším důvodem, proč se mi lidé snáze svěřovali, byla skutečnost, že i po těch mnoha letech v USA mám silný český přízvuk, nevyrůstala jsem v americké kultuře, tudíž si mě lidé často nemohli jednoduše zařadit do známého kontextu, a bylo asi jednodušší odhodit zábrany. Snažila jsem se naslouchat, neprovokovat a nesoudit. Zajímali mě lidé, kteří nevidí černobíle a jsou schopni zamyslet se nad situací, do níž se dostali. Lidé emocionálně inteligentní, dobří vypravěči se zajímavým, originálním pohledem na svět. Naopak jsem nedělala rozhovory s lidmi, kteří fungují na nějakém autopilotovi. Ze začátku jsem hledala jakési zobecnění, ale po mnoha rozhovorech jsem zjistila, že příběh každého člověka je individuální a nevěra možná slouží jako zrcadlo toho, co často nechceme vidět. Asi nejvíce mě překvapilo, jak často lidé opouštějí partnery a rodiny nikoliv kvůli nespokojenosti s manželstvím, ale se sebou samotnými.

Film je spíše esejí než tradičním dokumentem. Nesnažím se férově obsáhnout všechny socioekonomické vrstvy, rasové původy, náboženská založení a tak podobně. Určitě by to mohlo být zajímavé a třeba někdo takový film jednou udělá. 

Po strukturální stránce byla práce na filmu celkem komplikovaná. Od začátku projektu neexistoval scénář či nějaký jasnější koncept. Film jsem začala dělat z velké části sama. Několik let jsem sbírala rozhovory a natáčela obrazový materiál, vše se začalo pomalu rýsovat. Mnohdy i samotné rozhovory začaly ovlivňovat sběr mého obrazového materiálu.Výslednou podobu jsme z velké části začali koncipovat ve střižně. Od roku 2007 pracuji v New Yorku na dokumentech převážně jako střihačka, tudíž jsem jej začala dávat dohromady sama, až poslední rok jsem přizvala dva geniální střihače ke spolupráci – Davida Barkera a Alyce Ardell Spiegel. Sestříhat vlastní materiál je totiž šílené a téměř nemožné. 

Hovory o nevěře

Dát celý film dohromady byl komplikovaný proces. Rozhodla jsem se skrýt identitu lidí. Dotazované neuvidíme, pouze uslyšíme. Tím jsem chtěla dosáhnout větší identifikace diváků s příběhy a snazšího opuštění předsudků. Bylo velmi lákavé vymyslet, jak obrazově pojmout 72 minut filmu, aby byl po kreativní stránce zajímavý, srozumitelný a aby obrazy nesloužily jen jako ilustrace. 

Ve snímku se mísí různé žánry a styly: audio rozhovory se odehrávají v interiérech bytů, kde díky zvukovému designu, jenž zpracoval talentovaný Jun Mizumachi, pouze tušíme přítomnost lidí, ale nikdy nikoho nevidíme. Tyto rozhovory jsou protkané abstraktními obrazovými pasážemi, které zčásti poukazují na konkrétní myšlenky v daných rozhovorech, ale také umožňují divákovi vytvořit si své vlastní souvislosti. Další části filmu jsou koláže, které jsou vytvořené pod kamerou. Na plátně sledujeme ruce, jež vytvářejí příběhy z archivních fotografií mé rodiny a mého dětství. Tato technika mi umožnila vytvořit příběhy, které korespondují přímo s rozhovorem o filozofii zahrad s profesorem Marcellou Di Paolla, který ve filmu zaznívá. Koláže vznikaly až poté, co byl rozhovor sestříhán ve své finální podobě.

Hovory o nevěře

Tyto pasáže vytvářejí vzpomínky a poukazují na element času. Jak sami vnímáme čas, jak vnímáme svůj vlastní příběh, který je samozřejmě ovlivněn historií a místem, kde se odehrává? Jak se náš osobní příběh mění během našeho života a jak si náš příběh zpětně převyprávíme? Technika koláže, kterou divák sleduje, by měla nastínit všechny tyto otázky. Další důležitou roli hraje korespondence mezi dvěma charaktery B a R. První žije v Česku a druhý v New Yorku a z jejich korespondence se dozvídáme více o vzniku a pozadí filmu. Celý snímek vlastně vznikal jako koláž. 2D kolážím se věnuji posledních patnáct let své tvorby. Formování filmu pomohla i spolupráce se skladatelem Brianem Patrickem Saiou, který složil hudbu k celému snímku. Často jsme mluvili o tom, že by měla hudba také něco vyjádřit, ne pouze podbarvovat emoce. Hudebně se podílela také česká skupina Ba:zel a mým poradcem, co se týče konceptuálního ztvárnění, byl český umělec a brilantní myslitel Matěj Smetana.

Doufám, že můj první celovečerní film Hovory o nevěře přesahuje téma nevěry a manželství a poskytne lidem prostor k rozhovoru o morálce a hodnotách. O tom, co jim v životě přijde důležité, nad co jsou schopni se povznést, jak se chovají jeden k druhému, o čem přemýšlejí a čeho se bojí. Pohled na humanitu skrze téma, které zajímá všechny. 


Barbora Jíchová Tyson (1977) pochází z Českých Budějovic. V roce 2002 se odstěhovala do USA. Její první celovečerní dokumentární film Hovory o nevěře měl světovou premiéru na mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii a byl nominován v tomtéž roce na Doc/Fest New Talent Award.

Autorka je střihačkou řady krátkých hraných i celovečerních dokumentárních filmů. V roce 2018 se střihem a dramaturgií podílela například na celovečerním filmu Organ Player režírovaném umělkyní Narcissister. Barbora Jíchová Tyson byla také střihačkou celovečerního dokumentu Instructions on Partying, jenž režíroval Amy Jenkins a který byl promítán v MOMA jako součást newyorského festivalu 2018 Doc Fortnight. Její autorský krátký film The Hatch House byl vybrán na festival Architecture and Design Film Festival v New Yorku a Los Angeles 2016 a na festival dokumentárních filmů AmDocs v Palm Springs 2016. 

Vedle filmové tvorby vytváří vlastní volné animace, koláže, kresby a fotografie. Poslední samostatnou výstavu měla před dvěma roky v Salon Ciel v New Yorku. V současné době dokončuje koláže pro galerii Municipal Bonds, které vznikaly paralelně při práci na jejím prvním celovečerním filmu Hovory o nevěře. Bára Jíchová Tyson žije a pracuje v New Yorku.





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

1.21O spojitých nádobách továrny a státuDokumentarista a sociolog Ivo Bystřičan představuje hlavní myšlenky své připravované dvanáctidílné dokumentární série Industrie o průmyslových a sociálních dějinách českých zemí, kterou by měla Česká televize vysílat letos na podzim.Ivo Bystřičan
dok.revueStřet hodnotCelovečerní snímek íránské režisérky Firouzeh Khosrovaniové Rentgen rodiny zahájil letošní jarní Ozvěny 24. ročníku MFDF Ji.hlava. Režisérka, která za snímek získala hlavní cenu na loňském ročníku festivalu IDFA, ve filmu vypráví velmi osobní příběh své rodiny, jenž divákům nabídne jasnou představu o politických událostech vedoucích v roce 1979 až k íránské revoluci. Text přejímáme z časopisu Modern Times Review. Bianca-Olivia Nita
6.2014,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír Turner
dok.revueZ uší roste krasohled„Náš film je vlastně důkazem toho, že poblíž vždycky existuje něco tak jednoduše krásného. A že vnímání člověka je nesmírně ojedinělá a fascinující věc, kterou má smysl kultivovat,“ píšou Tereza Chudáčková a Klára Ondračková o vzniku svého snímku Krásně sviť a krásně hleď, z uší roste krasohled. Jejich film se zaměřuje na detail, čímž se podle autorek běžné objekty stávají abstraktními a přestávají být pojmenovatelné. Krátký snímek získal čestné uznání v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmtl.cz na letošním MFDF Ji.hlava a byl také součástí výstavy studentů CAS FAMU v Galerii města Pardubice. Tereza Chudáčková, Klára Ondračková
dok.revue15 x 15 x 5Jak a proč vznikal dokument o výstavě Minisalon, kterou v orwellovském roce 1984 plánovala uspořádat Jazzová sekce, ale nikdy se neuskutečnila? Román 1984 je alegorií politiky moci, která není omezená dobou. „Byla by škoda natočit film o Minisalonu jako pouhou vzpomínku na vzdálené časy, když můžeme včerejškem říct tolik o dnešku a naopak,“ přiznává režisér Janek Růžička záměr svého dokumentu, v němž se propojuje starší generace výtvarníků, střední generace filmařů a nejmladší generace hudebníků a animátorů.Janek Růžička
dok.revueCo nejdálUkrajinská dokumentaristka Ganna Jaroševič přibližuje svůj připravovaný film As Far As Possible (Co nejdál), který prezentovala na industry eventu East Silver Market, organizovaném Institutem dokumentárního filmu na ji.hlavském festivalu. Dokument je portrétem muže, který se rozhodl opustit civilizaci, odejít na Kavkaz a věnovat se chovu vzácných buvolů indických. „Náš film vypráví o alternativním způsobu pomalého žití v souladu s přírodou a zvířaty a člověka se sebou samým. Zdá se nám, že dnes je toto téma obzvlášť relevantní pro řadu lidí na celém světě,“ píše filmařka.Ganna Jaroševič
dok.revuePodle čarodějeVizuální umělkyně a teoretička Lea Petříková přibližuje koncepci a okolnosti vzniku jejího experimentálního filmu Podle čaroděje, jenž letos soutěží na MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace:Exprmntl.cz.Lea Petříková
5.20Jak jsem točil o KunderoviDokumentarista Miloslav Šmídmajer popisuje, jak vzniká jeho dokument o Milanu Kunderovi s pracovním názvem „Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti“. Snímek by se měl v kinech objevit v březnu příštího roku a posléze se plánuje uvedení na VOD platformách a v České televizi.Miloslav Šmídmajer
dok.revueJde o to vidět, že svět je spíše děravý než plnýFilmař, hudebník a výtvarník Ondřej Vavrečka popisuje proces vzniku své osobité audiovizuální eseje Osobní život díry, která se letos objevuje v soutěžní sekci Česká radost v rámci on-line ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Ji.hlavě. „Jde o to vidět prázdno, chybění, prostory mezi. Zkrátka díry. Protože svět ve skutečnosti je spíš děravý než plný, což ukazuje struktura hmoty,“ objasňuje svůj záměr Vavrečka.Ondřej Vavrečka
4.20Nebe nad současnou ČínouJak vznikal celovečerní dokument Nebe o čínském křesťanském sirotčinci, jenž je současně výpovědí o dnešní Číně? Režisér Tomáš Etzler film vnímá jako tečku za svým sedmiletým působením v roli zahraničního zpravodaje v říši středu. Ve druhém textu popisuje střihačka Adéla Špaljová, jak spolu s režisérem vytvářeli výslednou podobu dokumentu.Tomáš Etzler, Adéla Špaljová

starší články

2.19DOK.REVUE
24. 06. 2019


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJak na Johna Wilsona?Sérii HBO Jak na… s Johnem Wilsonem označili někteří filmoví kritici za nejlepší dokumentární počin loňského roku.Kamila BoháčkováNový filmO spojitých nádobách továrny a státuDokumentarista a sociolog Ivo Bystřičan představuje hlavní myšlenky své připravované dvanáctidílné dokumentární série Industrie o průmyslových a sociálních dějinách českých zemí, kterou by měla Česká televize vysílat letos na podzim.Ivo BystřičanTémaHnízdo v ložniciRenomovaný anglický filmový historik a profesor na univerzitě ve Staffordshiru Peter Hames, autor v zahraničí klíčové knihy o československé nové vlně The Czechoslovak New Wave z roku 1985, zaslal dok.revue svou vzpomínku na Karla Vachka.Peter HamesTémaKaždá lidská bytost má právo nosit boty, které nikde netlačíKarel Vachek byl v roce 2009 předsedou poroty na japonském Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jamagatě. Spolupracovnice festivalu a jeho bývalá ředitelka Asako Fudžioková pro dok.revue vzpomíná, jak festival málem smetl tajfun, Vachek si skoro zapálil dýmku na pódiu a posléze s japonským básníkem Gózóem Jošimasuem natáčel v horách film.Asako FudžiokováTémaJako ten pes na pláži...Americká historička Alice Lovejoyová o setkání s Karlem VachkemAlice LovejoyováTémaA hle, vzedme-li se řeka, neustoupíDo mozaiky zahraničních pohledů na osobnost a tvorbu Karla Vachka, kterou představujeme v tomto čísle dok.revue, přispěl i respektovaný filmový vědec Olaf Möller, spolupracující s řadou světových filmových časopisů (například Film Comment či Sight & Sound), filmových muzeí a světových festivalů – například Il Cinema Ritrovato či International Film Festival Rotterdam. Möller přednáší filmovou teorii a historii na Aalto University v Helsinkách a je spoluautorem několika knih o filmu.Olaf MöllerTémaSmát se tomu...Na setkání s Karlem Vachkem zavzpomínal pro dok.revue i italský producent a zakladatel nezávislé filmové společnosti Okta Film Paolo Benzi. Od roku 2012 je také hlavním tutorem projektu EMERGING PRODUCERS v rámci MFDF Ji.hlava.Paolo BenziSportJak si vloni vedly dokumenty v anketách a žebříčcích?Uzavření kinodistribuce do karantény pomohlo vloni zviditelnit menší, lokální i dokumentární filmy. Právě dokumenty tak mohly vloni hypoteticky konečně zazářit. Zda k tomu skutečně došlo, zjišťuje filmový kritik Martin Šrajer pomocí žebříčků nejlepších filmů dle profesionálních i amatérských diváků a divaček.Báseň19. března 1967, neděleKarel VachekRozhovorOdcházel jsem s propocenou košilíO svém setkání s Karlem Vachkem a s jeho filmy pro dok.revue debatovali častí návštěvníci Vachkových proslulých otevřených seminářů – filozof Miroslav Petříček (MP) a malíř Vladimír Kokolia (VK), dále Vachkův kolega na Katedře dokumentární tvorby na FAMU, pedagog a programový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica (PK), producent Radim Procházka (RP), který u Vachka na FAMU studoval a jeho filmy posléze produkoval, a filmový publicista Vladimír Hendrich (VH), jenž s Vachkem natočil desítky pořadů pro Český rozhlas Vltava.Kamila BoháčkováNová knihaJak vznikla knížka 5 ½ scénáře Ester KrumbachovéEditor, historik a pedagog Jan Bernard popisuje vznik publikace dosud neznámých scénářů Ester Krumbachové. Kniha vychází i s autorovou studií v březnu v Nakladatelství AMU.Jan BernardEsejCo dělat po pětadvaceti letechSvým čtením každý text vždy přepisujeme. Režisér, dramaturg a pedagog Jan Gogola ml. se ve svém hravém eseji pokouší po pětadvaceti letech přepsat dialog, který tehdy vedl se svým učitelem Karlem Vachkem (1940–2020) nad jeho filmem Co dělat?. Lze vést živou disputaci s mrtvými? A lze odejít i zůstat zároveň?Jan Gogola ml.ÚvodníkČlověk odjinudO novém čísle dok.revue věnovaném osobnosti Karla VachkaKamila Boháčková