O nevěře jako o zrcadle nás samých

Vizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Snímek bude promítnut dnes ve 22:30 v DKO I.

Hovory o nevěře

O nevěře jako o zrcadle nás samých 

Před sedmi lety jsem začala pracovat na filmu Hovory o nevěře (Talking About Adultery). Podnětů bylo několik. Zásadní byl můj krátký vztah s ženatým mužem. Dalším podnětem byla zkušenost z prvního manželství, které před patnácti lety bohužel ukončilo úmrtí manžela, a také má osobní historie a okolnosti, v nichž jsem vyrůstala – neměla jsem příliš zkušeností s tím, jak vypadá harmonický vztah dvou lidí. Film byl ze začátku mým osobním pátráním po tom, jestli vůbec existuje plnohodnotné manželství, ve kterém i po letech zůstane láska, důvěra, respekt, a ne zakyslost, hněv a zklamání. V mých očích bylo manželství hlavně sociálním konstruktem, povinností a nuceným zlem, kterému je potřeba se vyhnout. Došlo mi, že skrze rozhovory pro film jsem se nejprve podvědomě snažila potvrdit si předsudky, a až s odstupem času jsem si uvědomila, že film je vlastně o něčem mnohem zajímavějším.

Žiji už sedmnáct let v Americe, kde jsou z mého hlediska vztahy vnímány trochu jinak než u nás. Jedním z příkladů je svatba, která je v Americe mnohdy chápána jako životní cíl, kterého je třeba dosáhnout. Často to ale doprovází skoro až infantilní názor na to, co to znamená být v dlouholetém vztahu. Nevěra je tabu a překvapil mě způsob, jakým se lidé k tomuto tématu vyjadřovali, nebo naopak odmítali vyjadřovat. V Americe se nevěra velmi odsuzuje. Podle průzkumu, který jsem nedávno četla, jí opovrhuje asi osmdesát devět procent Američanů. Zároveň je ale všude dost častá, což naznačuje určité pokrytectví v podstatě dost puritánsky založené společnosti. V západní Evropě nebo v Česku toto téma nemá takovou váhu. Asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že nevěra je tu chápána také tak, že má určitou funkci v manželství. V Evropě je pohled na nevěru myslím otevřenější. 

Navazovat s protagonisty dokumentu kontakt skrze téma manželství a nevěry bylo překvapivě jednoduché. Lidé mi důvěřovali asi kvůli mé nefalšované zvědavosti a asi také proto, že jsem je neodsuzovala. Nevěra, manželství, nevydařené vztahy, absence sexu, málo porozumění, únava a zklamání jsou témata, o kterých se lidem těžko mluví a často se i stydí, že něco nemají úplně ideální. Kolikrát jsem sloužila jako neplacený terapeut. Některým lidem se prý ulevilo, když s někým mohli mluvit o svých pocitech.

Hovory o nevěře 

Rozhovory jsem dělala nejen v USA, ale i ve Velké Británii, Itálii, Německu či Holandsku. A myslím, že dalším důvodem, proč se mi lidé snáze svěřovali, byla skutečnost, že i po těch mnoha letech v USA mám silný český přízvuk, nevyrůstala jsem v americké kultuře, tudíž si mě lidé často nemohli jednoduše zařadit do známého kontextu, a bylo asi jednodušší odhodit zábrany. Snažila jsem se naslouchat, neprovokovat a nesoudit. Zajímali mě lidé, kteří nevidí černobíle a jsou schopni zamyslet se nad situací, do níž se dostali. Lidé emocionálně inteligentní, dobří vypravěči se zajímavým, originálním pohledem na svět. Naopak jsem nedělala rozhovory s lidmi, kteří fungují na nějakém autopilotovi. Ze začátku jsem hledala jakési zobecnění, ale po mnoha rozhovorech jsem zjistila, že příběh každého člověka je individuální a nevěra možná slouží jako zrcadlo toho, co často nechceme vidět. Asi nejvíce mě překvapilo, jak často lidé opouštějí partnery a rodiny nikoliv kvůli nespokojenosti s manželstvím, ale se sebou samotnými.

Film je spíše esejí než tradičním dokumentem. Nesnažím se férově obsáhnout všechny socioekonomické vrstvy, rasové původy, náboženská založení a tak podobně. Určitě by to mohlo být zajímavé a třeba někdo takový film jednou udělá. 

Po strukturální stránce byla práce na filmu celkem komplikovaná. Od začátku projektu neexistoval scénář či nějaký jasnější koncept. Film jsem začala dělat z velké části sama. Několik let jsem sbírala rozhovory a natáčela obrazový materiál, vše se začalo pomalu rýsovat. Mnohdy i samotné rozhovory začaly ovlivňovat sběr mého obrazového materiálu.Výslednou podobu jsme z velké části začali koncipovat ve střižně. Od roku 2007 pracuji v New Yorku na dokumentech převážně jako střihačka, tudíž jsem jej začala dávat dohromady sama, až poslední rok jsem přizvala dva geniální střihače ke spolupráci – Davida Barkera a Alyce Ardell Spiegel. Sestříhat vlastní materiál je totiž šílené a téměř nemožné. 

Hovory o nevěře

Dát celý film dohromady byl komplikovaný proces. Rozhodla jsem se skrýt identitu lidí. Dotazované neuvidíme, pouze uslyšíme. Tím jsem chtěla dosáhnout větší identifikace diváků s příběhy a snazšího opuštění předsudků. Bylo velmi lákavé vymyslet, jak obrazově pojmout 72 minut filmu, aby byl po kreativní stránce zajímavý, srozumitelný a aby obrazy nesloužily jen jako ilustrace. 

Ve snímku se mísí různé žánry a styly: audio rozhovory se odehrávají v interiérech bytů, kde díky zvukovému designu, jenž zpracoval talentovaný Jun Mizumachi, pouze tušíme přítomnost lidí, ale nikdy nikoho nevidíme. Tyto rozhovory jsou protkané abstraktními obrazovými pasážemi, které zčásti poukazují na konkrétní myšlenky v daných rozhovorech, ale také umožňují divákovi vytvořit si své vlastní souvislosti. Další části filmu jsou koláže, které jsou vytvořené pod kamerou. Na plátně sledujeme ruce, jež vytvářejí příběhy z archivních fotografií mé rodiny a mého dětství. Tato technika mi umožnila vytvořit příběhy, které korespondují přímo s rozhovorem o filozofii zahrad s profesorem Marcellou Di Paolla, který ve filmu zaznívá. Koláže vznikaly až poté, co byl rozhovor sestříhán ve své finální podobě.

Hovory o nevěře

Tyto pasáže vytvářejí vzpomínky a poukazují na element času. Jak sami vnímáme čas, jak vnímáme svůj vlastní příběh, který je samozřejmě ovlivněn historií a místem, kde se odehrává? Jak se náš osobní příběh mění během našeho života a jak si náš příběh zpětně převyprávíme? Technika koláže, kterou divák sleduje, by měla nastínit všechny tyto otázky. Další důležitou roli hraje korespondence mezi dvěma charaktery B a R. První žije v Česku a druhý v New Yorku a z jejich korespondence se dozvídáme více o vzniku a pozadí filmu. Celý snímek vlastně vznikal jako koláž. 2D kolážím se věnuji posledních patnáct let své tvorby. Formování filmu pomohla i spolupráce se skladatelem Brianem Patrickem Saiou, který složil hudbu k celému snímku. Často jsme mluvili o tom, že by měla hudba také něco vyjádřit, ne pouze podbarvovat emoce. Hudebně se podílela také česká skupina Ba:zel a mým poradcem, co se týče konceptuálního ztvárnění, byl český umělec a brilantní myslitel Matěj Smetana.

Doufám, že můj první celovečerní film Hovory o nevěře přesahuje téma nevěry a manželství a poskytne lidem prostor k rozhovoru o morálce a hodnotách. O tom, co jim v životě přijde důležité, nad co jsou schopni se povznést, jak se chovají jeden k druhému, o čem přemýšlejí a čeho se bojí. Pohled na humanitu skrze téma, které zajímá všechny. 


Barbora Jíchová Tyson (1977) pochází z Českých Budějovic. V roce 2002 se odstěhovala do USA. Její první celovečerní dokumentární film Hovory o nevěře měl světovou premiéru na mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii a byl nominován v tomtéž roce na Doc/Fest New Talent Award.

Autorka je střihačkou řady krátkých hraných i celovečerních dokumentárních filmů. V roce 2018 se střihem a dramaturgií podílela například na celovečerním filmu Organ Player režírovaném umělkyní Narcissister. Barbora Jíchová Tyson byla také střihačkou celovečerního dokumentu Instructions on Partying, jenž režíroval Amy Jenkins a který byl promítán v MOMA jako součást newyorského festivalu 2018 Doc Fortnight. Její autorský krátký film The Hatch House byl vybrán na festival Architecture and Design Film Festival v New Yorku a Los Angeles 2016 a na festival dokumentárních filmů AmDocs v Palm Springs 2016. 

Vedle filmové tvorby vytváří vlastní volné animace, koláže, kresby a fotografie. Poslední samostatnou výstavu měla před dvěma roky v Salon Ciel v New Yorku. V současné době dokončuje koláže pro galerii Municipal Bonds, které vznikaly paralelně při práci na jejím prvním celovečerním filmu Hovory o nevěře. Bára Jíchová Tyson žije a pracuje v New Yorku.





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

3.20Jednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla Komrzý
2.20Příběh provinčního městečkaZačínající ruský režisér Dmitrij Bogoljubov popisuje pro dok.revue okolnosti vzniku svého nového filmu Provinční městečko E, který natočil v koprodukci s českou společností Hypermarket Film a Českou televizí. Film odhaluje mentalitu provinčního ruského města Jelňa, které patří k nejdepresivnějším v zemi a kde stále přetrvává odkaz velké vlastenecké války. Toho putinovská garnitura zdařile zneužívá, aby získala podporu zdejších obyvatel. Film byl v březnu krátce k vidění na portále DAFilms v rámci Jednoho světa online, na podzim se chystá jeho uvedení v České televizi.Dmitrij Bogoljubov
dok.revueVěci mohou být i jinakJak se natáčel vnitřní portrét Jaroslava Duška s názvem Zrcadlení tmy?Viliam Poltikovič
dok.revueKrajina poslů smrti i taškářůDokumentaristka Květa Přibylová přibližuje práci na svém experimentálním snímku Země havrana z archy, který vybrali organizátoři nyonské přehlídky Visions du Réel do své online mediatéky, jež je pro filmové profesionály přístupná do 2. května na webu festivalu.Květa Přibylová
dok.revueM E Z E R Y PAMĚTINora Štrbová přibližuje svůj nový animovaný dokument M E Z E R Y (S P A C E S), ve kterém zpracovává osobní zkušenost se ztrátou paměti svého bratra. Snímek do 24. dubna uvádí online letošní ročník festivalu Visions du Réel.Nora Štrbová
dok.revueStopy Jedličkovy krajinyDokumentarista Petr Záruba přibližuje svůj nový film Jan Jedlička: Stopy krajiny o malíři Janu Jedličkovi. Snímek bude uveden na letošním ročníku festivalu Visions du Réel.Petr Záruba
dok.revueKlavír je příliš těžkýEliška Cílková přibližuje svůj nový dokument Pripjať Piano, v němž pátrala po opuštěných klavírech i vzpomínkách v uzavřené zóně dávné černobylské tragédie. Snímek je od 17. do 24. dubna k vidění online v rámci letošního ročníku festivalu Visions du Réel.Eliška Cílková
dok.revueVlci jako hrozba, nebo přirozenost?Dokumentarista Martin Páv představuje svůj nový film Vlci na hranicích o vztahu lidí na Broumovsku k vlkům, vracejícím se na toto území. Film klade zásadní otázky o vztahu člověka a přírody – do jaké míry máme potřebu mít život pod kontrolou a do jaké míry jsme ochotni zahrnout do svých životů nepředvídatelnost ve světě, který nepatří jenom nám? Snímek bude 1. května k vidění online v rámci letošního ročníku festivalu Visions du Réel, a to v sekci Grand Angle.Martin Páv
1.20Slunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna Kryvenko
dok.revueJak nemluvit jazykem apokalypsy?Dokumentaristka a publicistka Apolena Rychlíková přibližuje svůj dokument Češi jsou výborní houbaři, jehož název odkazuje na známou báseň Milana Kozelky. Nový film Apoleny Rychlíkové bude součástí šesté série Českého žurnálu a jeho premiéra proběhne na festivalu Jeden svět.Apolena Rychlíková

starší články

2.19DOK.REVUE
24. 06. 2019


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue