Nůž: Pokus o vraždu Salmana Rushdieho

Gibneyho nový dokumentární snímek zachycuje brutální útok na svobodu slova a následný boj o přežití. V srpnu 2022 byl britsko-indický spisovatel Salman Rushdie přímo na pódiu v americkém městečku Chautauqua pobodán náboženským fanatikem. Film detailně mapuje samotný atentát, během něhož autor přišel o zrak v pravém oku, i jeho vyčerpávající fyzickou a duševní rekonvalescenci a návrat k životu i tvorbě. „Není to žádný zábavný film, je to horor,“ shrnul podstatu díla sám Rushdie.

Absurdita slepé nenávisti

Snímek má sice blízko k biografii, ale jeho těžištěm zůstává osudný srpnový den a události, které mu předcházely. Dokument nás vrací na konec osmdesátých let, kdy vyšel autorův čtvrtý román Satanské verše. Kniha byla kvůli údajnému znevažování islámu zakázána v Indii a vyvolala masové násilné protesty. Sledujeme dobové záběry, na nichž davy pálí knihy a trhají figurínu s Rushdieho tváří. Íránský ájatolláh Chomejní vydal fatvu odsuzující spisovatele k smrti.

Zatímco Rushdie žil roky pod ochranou britské vlády a neustále měnil místa pobytu, násilí dopadalo i na ty, kteří se podíleli na šíření jeho díla. Dokument připomíná mimo jiné zavražděného japonského překladatele. I kvůli podobným hrozbám vyšlo první české vydání knihy bez jména překladatele a ve druhém byl použit pseudonym. Dobové záběry se prolínají s úryvky ze samotného románu.

Láska je tím, co ho zachránilo

Režisér Alex Gibney si vybudoval jméno investigativními dokumenty o scientologii nebo mučení používaném americkými vojáky v Afghánistánu. V Noži se vydává jinou cestou. Jeho novinka zpočátku působí jako intimní hraný film, který citlivě zkoumá lidskou bytost.

Výrazný podíl na tom má způsob, jakým dílo vzniklo. Zhruba pátý den pobytu v nemocnici si Rushdie uvědomil, že celou rekonvalescenci musí zaznamenat. Kameru tak vzala do ruky jeho manželka, básnířka a fotografka Rachel Eliza Griffiths.

Její osobní záběry tvoří vizuální základ snímku a ona sama se na plátně objevuje hned po Rushdiem. Gibney opakovaně říká, že i když je východiskem teroristický útok a boj o holý život, jádrem filmu je pro něj překvapivě milostný příběh. „Nakonec je to film o lásce. Láska je tím, co ho zachránilo – fyzicky i psychicky,“ uvádí. Jako režisér zvyklý mít vše pevně v rukou přiznává, že materiály od Griffiths pro něj byly darem, jehož přijetí vyžadovalo obrovskou pokoru.

Ukázat, jak teroristický útok skutečně vypadá

Film sleduje průběh rekonvalescence chronologicky, v závěru se však zlověstnou smyčkou vrací k samotnému útoku. Začíná Rushdiem na nemocničním lůžku a počítá dny jeho zotavování. Vyprávěním diváka provází spisovatelův vyrovnaný hlas v komentáři mimo obraz. Z pozice oběti hovoří o traumatu s takovým klidem, jako by se nic zásadního nestalo.

Gibneyho fascinuje způsob, jakým se Rushdie s útokem vypořádal. Namísto toho, aby se stáhl do ústraní, využil svůj talent k tomu, aby nad situací znovu získal kontrolu. Režisér k tomu dodává, že útočník měl nůž, ale Rushdie má k dispozici jazyk, který je mnohem trvalejší. Film vnímá jako oslavu svobody slova a ukázku toho, že umělec může přetvořit i tu nejtemnější zkušenost ve zbraň.

Nůž se stává leitmotivem celého příběhu a Rushdie se k němu ve svém komentáři často vrací. Vede imaginární rozhovor s mužem, který se ho pokusil zavraždit, a snaží se proniknout do jeho myšlení. Zároveň nahlas pochybuje o vlastním rozhodnutí znovu po letech skrývání veřejně vystupovat.

„Neměl jsem být opatrnější, méně otevřený, více si vědomý nebezpečí číhajícího ve stínech? Nenabídl jsem se tomu noži sám?“

Filmové odkazy v Rushdieho vzpomínkách

Film pracuje s kulturními odkazy a ukázkami z klasických snímků. Hned v úvodu Rushdie popisuje, že během prvních čtyřiadvaceti hodin, kdy bojoval o život, se mu v mysli promítala slavná scéna z Bergmanovy Sedmé pečeti, v níž rytíř hraje se smrtí šachovou partii, aby svůj konec co nejvíc oddálil. Podobně uvažuje i ve chvíli, kdy mu lékaři sdělí, že mu mohou oko vyjmout a nahradit protézou. Takový zákrok se mu i kvůli scéně z Andaluského psa Luise Buñuela zdá jako nejhorší možná varianta.

Kruh se uzavírá

Gibney a Griffiths diváka nešetří. Sledování se tak může stát obtížně snesitelným zážitkem. Na plátně se objevují nejen jizvy a stehy, ale i detailní záběry probodnutého oka. Ve chvíli, kdy počítadlo ukáže 401. den, se vyprávění prudce vrátí na začátek a my vidíme zpomalené záběry samotného napadení, při němž nůž bodá do těla a teče krev. „Má to morální hodnotu, nechat diváky vidět, jak teroristický útok skutečně vypadá. Takhle to prostě je a takhle to probíhá,“ vysvětlil svůj záměr Rushdie.

Spisovatel se vrací na místo činu, kráčí ve stopách svého útočníka a podle vlastních slov tak symbolicky uzavírá kruh. Velmi otevřeně mluví o tom, jak se s celou situací vyrovnává. „Když jsem si ho představil ve vězeňské uniformě, cítil jsem se absurdně šťastný a chtělo se mi tancovat. Neodpustil jsem ti, jsi pro mě jednoduše nepodstatný. Jsem rád, že mám svůj život a ne tvůj.“ Z brutálního aktu násilí tak Gibney s Rushdiem vytvořili manifest lidské nezlomnosti a umění, které žádná čepel nedokáže umlčet.