Novoroční projev Miloše Zemana by měl zazpívat Daniel Hůlka

Rozhovor s režisérem Janem Gogolou ml. o jeho filmu Kateřina Šedá: Jak se dělá mýtus, který zaznamenává projekty oceňované české umělkyně.

V projektech K. Šedé, stejně jako ve vašich filmech, často hraje velkou roli všednost a banální životní události. Byl to hlavní důvod, proč jste se o Šedé rozhodl natočit film?

Určitě jeden z hlavních. Myslím si, že principiálně vzato máme společnou snahu nalézt něco tam, kde to na první pohled není.  Ve filmu se Kateřina snaží navázat na tradici fenoménů jako je mýtus, svátek či zázrak. Jde vlastně o pokus založit Vánoce či Velikonoce svého druhu, jak to ve filmu komentuje jedna protagonistka. Kateřina má navíc všechno umocněno tím, že své akce řeší v souvislosti s vesnicí. Tedy v prostředí, které je vzdálené soudobému umění a soudobému myšlení. S lidmi, kteří žijí v jiném duchovním prostoru.

Přijde vám tedy, že spojování takovýchto odlišných světů a prostředí je směr, jímž by se současné umění mělo ubírat?

Mám dojem, že většina toho, co považujeme za umění, má více méně popisnou povahu. Většina umělců se především vymezuje a umění je často založeno na nějakém odhalení, reflexi či mapování reality. Je  velmi málo výkonů, které nabízí jinou možnost jak vnímat svět, jak přistupovat k sobě samým. A Kateřina patří k menšině umělců, která se ve veřejném prostoru snaží lidem nabídnout jinou verzi toho, jak být. Vyvezení 80 obyvatel Bedřichovic do Londýna nabízí mimo jiné možnost uvědomit si, zdali dokážu být doma i ve světě. Nejde o analýzu, ale o syntézu.

Role současného umění by se tedy podle vás měla soustředit podobným směrem? Nabízet jiné možnosti existence?

Jazyk politického a společenského diskurzu se bez prolnutí s principy umění neobejde. Stávající diskurs je projevem odcizení či odosobnění elit. Myslím si proto, že by bylo žádoucí, aby tiskovými mluvčími vlády byli například básníci, esejisté či zpěváci. Novoroční projev Miloše Zemana by mohl zazpívat Daniel Hůlka. Ze summitu Evropské unie by mohl vzniknout balet nebo nějaká etuda o tom, jaké drama se na jednání odehrálo. V průběhu řecko-evropské krize byla například příležitost, aby politici vedli tiskovou konferenci v duchu platónských dialogů a hned by bylo zřejmé, že by nás nemuselo spojovat jenom Euro. 

Takže i v projektech Šedé, i když jsou z její strany otevřeně odpolitizované, vidíte nějaký politický podtext?

Vše, co osvobozuje, je politické, protože to problematizuje společenský status quo. A jeden z průvodních jevů akcí Kateřiny je, že rozvolňuje vazby lidí na zavedené tradice a autority. Politická moc totiž nesouvisí jen s chodem stran, vlády, parlamentu, ale se situací elit jako takových a toho, jaká témata a způsoby myšlení nastolují, respektive recyklují. Dílo Kateřiny je tak politické už v tom, že vnáší do veřejného prostoru jinakost, a to v podobě sociologické poezie. Ona či její dílo může být inspirací k tomu, že člověku už nebude stačit situace v níž víme předem, co nám určitý politik či jiné médium sdělí. 

Proč jste, na rozdíl od ostatních svých snímků, žádným způsobem nezasahoval do dění před kamerou?

Před každým filmem se snažím přemýšlet o tom, jaké tělo má daný snímek mít. Aby vyplývalo z tématu. Vzhledem k tomu, že Kateřině se jedná o tak vznešené fenomény, jako je mýtus či svátek, rozhodl jsem se zůstat při zemi. Jakoby se o něčem nenormálním natočil normální film, že něco podivného a ojedinělého může mít samozřejmý, všední průběh. A jelikož sledujeme zrození díla, stal se z filmu manuál na výrobu nadosobní zkušenosti.

Je to také důvod, proč jste se soustředil pouze na konkrétní události a úzký kolektiv přímých aktérů? Ve filmu chybí jakýkoliv impuls zvenčí. 

V každém filmu se snažím vytvořit model světa. Bedřichovice i Líšeň takové modely světa jsou, a proto jsem nepovažoval za nutné vystupovat z nich ven. Také jsem se chtěl pokusit zpřítomnit situaci, v níž se divák pouze neocitne u dění, ale přímo v jeho centru. Jako kdyby si člověk na divadelním představení mohl sednout na jeviště mezi herce. Nikdo, ani Kateřina, nemohl v žádném momentě vědět, jak budou oslovení lidé reagovat. Jestli pojedou nebo nepojedou, jestli se zúčastní další akce a bude-li ta akce úspěšná nebo ne. Takže tím „zvenčí“ tady byla otevřená situace, nejistota, co se stane.

V několika svých snímcích jste se různým způsobem věnoval tématu národní identity. Máte pocit, že se váš aktuální film k této otázce také vyjadřuje? Přeci jenom, v případě projektu Od nevidím do nevidím jde o setkání dvou zcela odlišných světů a svět moravské vesnice je velmi specifický.

Považujeme se za Evropany či kosmopolity a národ nám připadá jako něco zpozdilého či nebezpečného. Ale nikdo mi uspokojivě neodpověděl, zda-li člověk může vnímat něco obecnějšího, když si přitom neuvědomuje, že odněkud je. Já jsem si až díky hranému eseji Národ sobě aneb České moře v 18 přílivech uvědomil, že vedle fyzické Národní třídy, kde se film odehrává, existuje i Národní třída mentální. A tu tvoří třeba Smetana či Vltava neboli fenomény, které se v různých podobách převtělují. 

I u Kateřiny se česká identita projevuje v hratosu, symbióze hravosti a patosu. Vztaženo k Bedřichovicím: V Londýně si na něco hrají. Ale zároveň jejich zodpovědnost, vytrvalost a nasazení, s nímž do akce šli, odpovídá hratosu. Všichni vědí, že jsou v Londýně a ne v Bedřichovicích,  což jim ale nebrání vzít tu chvíli vážně.

Přemýšlíte o tom, že byste se do Bedřichovic a Líšně v budoucnu vrátil? Abyste zjistil, zda akce, jichž se obyvatelé zúčastnili, zanechaly nějaké výraznější stopy nebo zaznamenal další happeningy?

Kateřina s týmem spolupracovníků dostala dotaci na revitalizaci centra Bedřichovic v rámci projektu Bedřichovice nad Temží. Tím dojde ke zviditelnění nějakých mentálních pohybů uvnitř vesnice i uvnitř jejích obyvatel. A co se bude dít s vesnicí po tom, co přestane být Kateřina hybatelkou dění, mne samozřejmě zajímá, ale nedokážu říct, jestli bude možné to i filmovat. U Líšně je to něco jiného. Akce Líšenský profil skončila, a jestli to bude začátek mýtu či legendy, se pozná až v průběhu dekád.

Ve filmu se často mluví o proměně, Kateřina Šedá chce proměnit lidi okolo sebe. Cítíte nějakou proměnu i sám na sobě? V jednu chvíli jste se přeci i vy stal součástí happeningu.

Ano, přemýšlím nad tím, ale zatím je to spíš takové mentální trávení. A to na základě zkušenosti, kterou ještě nedovedu zformulovat jinak, než že svět může vypadat jinak. Když vidíte, jak jsou lidé v Bedřichovicích a Líšni schopni udělat něco tak nečekaného a zvláštního, nabíjí vás to odhodláním, že věci se dají měnit. Člověk se narodí, i když přečte důležitou knihu, potká důležitého člověka či vycestuje do míst, v nichž pozná sám sebe jinak. 

foto: fdb.cz

Jan Gogola ml. je český režisér, dramaturg, scénárista a pedagog FAMU a JAMU. Předmětem jeho často výrazně stylizovaných snímků bývá všednost, banalita a proměna každodenního života. Gogolova variace na rodinnou kroniku Mám ráda nudný život si odnesla vítěznou cenu za sekci Česká radost na MFDF Jihlava v roce 2009, za snímek České Velenice Evropské získal dvě ceny z MFF v Lipsku a dvě ceny z MFF Syracuse.

 

Je autorem snímků jako Národ sobě aneb České moře v 18 přílivech, Deník babičky Němcové a volného pokračování Mám ráda nudný život, dokumentu o frontmanu skupiny Katapult Rock života nebo stylizovaného portréru Antonína Panenky Panenka proti zbytku světa.

Jako dramaturg se podílel například na snímcích Český sen (Vít Klusák, Filip Remunda), Český mír (Vít  Klusák, Filip Remunda), Jak se vaří dějiny (Peter Kerekes) či Pátrání po Ester (Věra Chytilová).


Kateřina Šedá je významná česká umělkyně. Ve svých sociálně pojatých projektech se většinou zabývá proměnou běžného života, často ve vesnickém prostředí. V projektu Od nevidím do nevidím přivezla obyvatele moravských Bedřichovic do Londýna, aby zde strávili jeden obyčejný den jako ve své vesnici. V Líšeňském profilu se zase snažila zpřítomnit obraz vesnice v konkrétním člověku, který v Líšni žije. Spolupracuje s galeriemi v Londýně, Sheffieldu či Berlíně.
 




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.21Dobrý film je vždycky o něčem jiném, než o tom, co je vidětS režisérkou Erikou Hníkovou o jejím novém filmu Každá minuta života, intimním portrétu jedné žilinské rodiny, která vychovává tříletého syna podle metody Kamevéda, aby z něj vyrostl šampion. Kamila Boháčková
1.21Odcházel jsem s propocenou košilíO svém setkání s Karlem Vachkem a s jeho filmy pro dok.revue debatovali častí návštěvníci Vachkových proslulých otevřených seminářů – filozof Miroslav Petříček (MP) a malíř Vladimír Kokolia (VK), dále Vachkův kolega na Katedře dokumentární tvorby na FAMU, pedagog a programový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica (PK), producent Radim Procházka (RP), který u Vachka na FAMU studoval a jeho filmy posléze produkoval, a filmový publicista Vladimír Hendrich (VH), jenž s Vachkem natočil desítky pořadů pro Český rozhlas Vltava.Kamila Boháčková
6.20Hledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil Young
5.20Chci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaTvorba světoběžníka rakouského původu Huberta Saupera je známá i u nás. Před lety vzbudil ohlas jeho dokumentární esej Darwinova noční můra o Viktoriině jezeře v Tanzánii, kde se chová okoun říční na vývoz do Evropy, zatímco domorodí obyvatelé poblíž jezera živoří a trpí hlady. Letos mohou diváci MFDF Ji.hlava zhlédnout Sauperův nový snímek Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda. S Hubertem Sauperem jsme si povídali o jeho tvůrčí metodě, zatímco jsme se – virtuálně a se sluchátkem na uchu – společně procházeli po jeho farmě na francouzském venkově.Kamila Boháčková
4.20Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům. Snímek bude mít českou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila Boháčková
3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková

starší články

f1.13DOK.REVUE
16. 10. 2013


z aktuálního čísla:

Situační recenzeHongkongské protesty očima Aj Wej-weje O celovečerním dokumentu Šváb (Cockroach) čínského umělce a režiséra Aj Wej-weje, zachycujícím nepokoje v Hongkongu v roce 2019, debatují pro dok.revue sinoložka a překladatelka z čínštiny Olga Lomová, dokumentaristka Haruna Honcoop a antropolog a sinolog Jan Karlach, který v době protestních akcí v roce 2019 pobýval na Polytechnické univerzitě v Hongkongu.Kamila BoháčkováNový filmJak jsem se stala partyzánkouSlovenská dokumentaristka Vera Lacková přibližuje svůj nový film Jak jsem se stala partyzánkou, který měl letos v dubnu světovou premiéru na německém festivalu Go East, kde získal Award of the Federal Foreign Office for Cultural Diversity.Vera LackováTémaKino, nebo internet? Mají kina budoucnost, když si lidé během lockdownu navykli sledovat filmy na síti? Proměnily se skutečně divácké návyky a dochází ke změnám filmové distribuce, nebo jde spíš o promo světových streamovacích portálů?Martin SvobodaSportExperimenty i hledání vlastních kořenůKteré loňské filmy považují přední evropské dokumentární festivaly za nejzajímavější? Sedm filmových přehlídek sdružených pod hlavičkou Doc Alliance nominovalo do letošní soutěže Doc Alliance Selection Award celkem 14 filmů. V čem jsou výrazné a co je spojuje?Pavel SladkýBáseňZa sklemPavel NovotnýRozhovorDobrý film je vždycky o něčem jiném, než o tom, co je vidětS režisérkou Erikou Hníkovou o jejím novém filmu Každá minuta života, intimním portrétu jedné žilinské rodiny, která vychovává tříletého syna podle metody Kamevéda, aby z něj vyrostl šampion. Kamila BoháčkováNová knihaCo je „na obzoru“ české vizuální kulturyPlatforma pro studium vizuální kultury Fresh Eye vydává interaktivní publikaci Na obzoru. Nové tváře a hlasy ve vizuální kultuře. Nový e-book představuje vybrané práce studentů a studentek i čerstvých absolventů a absolventek vizuálně-teoretických či tvůrčích oborů. Jeho editorka Pavla Rousková popisuje, jak projekt vznikal i čeho je příslibem.Pavla RouskováÚvodníkDůležitost svobodydok.revue 3.21Kamila Boháčková