Normální surrealistický film

David Jařab o svém dokumentu Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka

Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka - Živé kino 2018

Divadelní a filmový režisér a scenárista David Jařab, člen surrealistické skupiny, připravil dokument Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka o ikoně české intelektuální scény. Snímek se snaží být jasnou výpovědí „splácející dluh“ veřejností ne zcela doceněné osobnosti, ale zároveň hledá způsoby, jak se nevzdat filmařské hravosti – právě o tomto tvůrčím konfliktu se David Jařab rozmluvil.

Jste vystudovaný divadelní režisér. Jak jste se tedy dostal k dokumentaristice?

Vzdělání je relativní věc – i když mám vystudované divadlo a věnuju se mu, k filmu jsem byl puzený vždy, především hranému. Co se týče dokumentaristiky, mám už za sebou sérii Česká fotka, kterou jsem připravil pro Českou televizi. Vymyslel jsem koncept, sám jsem režíroval dvě epizody a vybral režiséry těch ostatních. Šlo o poměrně ambiciózní projekt, kde jsme měli možnost hledat jiné cesty prezentace českých fotografů, než jsou obvyklé výčty historických dat. Chtěl jsem reflektovat různá období, odlišné styly i podmínky, v nichž naši fotografové pracovali, což mě vedlo k úvahám o možnostech dokumentu jako formy – mohl jsem zjistit, jaké přístupy jde používat a co přesně budou v divákovi evokovat. Určitě to bylo užitečné i coby pomyslná průprava na Effenbergera. Právě proto, že jsem měl u České fotky možnost přemýšlet, jaké formy dokumentu kdy použít, mohl jsem pak snáz dojít k závěru, že pro tento námět bude nejlepší kombinace dokumentu s hranými pasážemi Effenbergerových nerealizovaných scénářů.

Což vlastně není zvlášť nezvyklý postup. Na váš film jsem byl přitom lákán jako na snad až subverzivní dokument – přičemž po zhlédnutí nevím, jestli ho tak lze vnímat.

To jsou ta přehnaná očekávání. Mým cílem nebylo natočit kryptickou báseň, ale film, který efektivně sdělí divákovi, kdo byl Effenberger, jak pracoval, částečně i jak žil, a předně jaký měl význam pro poválečnou českou kulturu – proto jsem si sám určil, že musí být ve své základní podstatě „pochopitelný“. Přišlo by mi nesmyslné dělat něčí biografii tak, že by byla pro diváka nečitelná. Proto jestli někdo čeká, že dokument o předním českém surrealistovi bude surrealisticky neuchopitelný nebo plný Effenbergerových teoretických úvah, bude asi zklamaný – tuto cestu jsme zavrhli celkem brzy. Veškeré experimenty film ozvláštňují a dodávají jeho formě hravost, ale snímek má především splatit dluh vůči Effenbergerovi tím, že na něj šířeji upozorní.

Co vás motivovalo natočit film zrovna o něm zrovna teď?

Byl jsem osloven Petrem Kubicou a Lucií Královou, jestli nechci v rámci České televize něco realizovat, a chystaný projekt nakonec přerostl televizní médium – byl potřeba vyšší rozpočet a méně tradiční uchopení.
Konkrétně Effenbergera jsem si vybral, protože jsem si uvědomil, že generace lidí, která s ním přišla do styku, pomalu odchází, a pokud chceme zachytit bezprostřední vzpomínku na něj, musíme to udělat právě nyní – i proto jsem volil dokument a ne třeba fikční film, u nějž podobná naléhavost není.
Nutno ale podotknout, byť tady nejde o záměr, že jsem rád, že snímek vzniká až teď a ne třeba hned po revoluci. Uplynulo dost času, aby se lidem vše v klidu usadilo v hlavě a mohli se na minulost dívat věcněji – dá se tedy říct, že teď byla možná nejlepší chvíle, kdy tento námět realizovat. Některé rozměry Effenbergerova díla navíc vyznívají v dnešním kontextu svým způsobem i aktuálněji. 


Na druhou stranu mohou lidé s odstupem času propadat nostalgii a idealizovat si vzpomínky na Effenbergera.

Vzpomínky na něj si lidé idealizovali vždy, někdy až militantně. Jako protiváha vůči adoraci jeho postavy se vyprofiloval především jeho syn Jakub, sám člen současné surrealistické skupiny, jenž má na svého otce celkem upřímný názor nebránící mu vidět ho i velmi kriticky. Toto narušení nostalgie jsem částečně vyhledával, ale jediný, skrze koho se podařilo jej dosáhnout s nějakou konzistencí a artikulovaností, byl právě Jakub, díky dvojakosti svého vztahu k otci. Dokázal přidat Effenbergerovi rozměr a ukázat víc než jen tu tvář, kterou obdivovali členové skupiny. Nejpříznačnější byla kontroverzní kombinace autoritářského, až německy systematického člověka jen těžce projevujícího svým nejbližším upřímné city s představitelem avantgardní revoluční svobodomyslnosti francouzského typu.

I přes náznak nejednoznačnosti ale pro mě Effenberger zůstává nesmírně inspirativní osobností, s níž jsem se setkal poprvé v osmnácti letech skrze jeho texty a od té doby mě nepřestal svým způsobem přitahovat– a přitahuje mě tím víc díky všem konfliktům, které lze v jeho tvorbě a osobě najít. Film pravděpodobně vyznívá víc oslavně než kriticky, to ale neznamená, že jsem se kritickou stránkou nezabýval a že ji nevnímám.

Svůj vztah možná opravdu popisujete trochu konfliktněji, než bych očekával podle filmu.

Mnoho ze sebraného materiálu s kritickým vyzněním působilo nekoncepčně, ve filmu by šlo o jakési výkřiky odnikud postrádající přirozenost či tematickou návaznost. U mnoha lidí navíc chyběla ochota některé věci pojmenovávat konkrétně. Effenberger byl a stále je vnímaný jako „surrealistický guru“, jeho přátelé a následovníci považují za důležitější mluvit o jeho schopnostech a významu než jeho negativních stránkách. Zvlášť když doposud nezaznělo téměř nic. A vzhledem k tomu, o jak izolovaném a uzavřeném seskupení mluvíme, zde není zrovna velký zástup respondentů, kteří by se mohli k jeho osobě smysluplně vyjádřit.

Určitě je zajímavá situace, kdy vy jako dokumentarista máte na Effenbergera nějaký názor, ale respondenti vám nevygenerují materiál, jímž jde v plné míře tento názor artikulovat.

Přesto jsem se snažil, co se dalo, aby nedošlo jen k nostalgickému zbožštění. Pokusil jsem se otevřít i motivy určité osobní omezenosti a rigidity, u tak svébytného člověka možná neočekávané. Chtěl jsem přiblížit způsob, jakým Effenberger často neviděl pro své „surrealistické úkoly“ některé osobní aspekty a jinakosti jak u svých spolupracovníků, tak u nejbližších rodinných příslušníků. 

Lidé mají tendenci na „génie“ nahlížet v tomto ohledu smířlivě. Jako by jejich přínos „velkému“ světu byl vykoupením za selhání na osobní rovině.

A s tím nejde souhlasit. Jde určitě o stereotypní způsob, jakým se často přistupuje ke genialitě. U velkých osobností přijímáme chování, jaké bychom v našem okolí nestrpěli – ale já nevidím důvod, proč by tyto dva aspekty měly být propojeny a přínos lidstvu mohl být omluvou za neochotu být k lidem okolo sebe vnímavý a tolerantní. Naštěstí u Effenbergera nejde přímo o tento extrém, ale spíš o přílišnou oddanost surrealistické myšlence, která mohla být někdy přehlíživá nebo netolerantní vůči jiným rozměrům života, ale v zásadě nevrhá na jeho dílo nějaké fatální stíny.  


Bylo těžké sehnat všechny respondenty včetně Jana Švankmajera?

Pomohlo mi, že jsem sám členem surrealistické skupiny, takže jsem je neoslovoval z pozice někoho zvenčí. Přesto se našli tací, kteří odmítli vystoupit – předně ti, kteří už skupinu opustili. Nešlo o jejich vztah vůči Effenbergerovi, ten je paradoxně často ještě pozitivnější než u stávajících členů, ale o nedůvěru vůči našemu projektu či současné skupině.
Domluvený jsem byl i s Karlem Vachkem, který ho sice velmi respektoval, ale byl k jeho osobě i kritický. Ale i on nakonec odřekl. Vachka a několik dalších jsem oslovil, aby dodali právě rozměr pohledu zvenčí, ale z jejich reakcí jsem vycítil, že si právě proto nejsou svým příspěvkem jistí – snad proto, že Effenberger je pro širokou veřejnost poměrně neznámá osoba, takže ještě než se začne problematizovat, měl by tu být nejdříve film, jenž představí jedinečnost jeho tvorby a jeho postavení. Právě Karel Vachek mi vysvětlil, že jeho úhel pohledu by neměl být ten, jehož prostřednictvím bude Effenberger lidem zcela představen.

To koresponduje s vaší snahou udělat v důsledku normální film.

Je těžké točit dokument o někom v širším slova smyslu neznámém, kdy divák nemůže zasazovat informace do obecně známého rámce – takový snímek musí mít hodně pevnou páteř a hierarchii předávaných dat. Co je oním jádrem, které si má divák uchovat v paměti, a co jsou jen kontroverzní podružnosti? Chceme udělat film reprezentující surrealistickou skupinu, nebo zdůrazníme spíš celospolečenské aspekty? Podobné otázky musejí být jasně zodpovězeny na samotném začátku a já zvolil otevřenější, univerzálnější cestu. Abych představil Effenbergera především jako pronikavého intelektuála a hravého tvůrce své doby.  Jeho scénáře socialismus a normalizaci nedémonizují, nebagatelizují ani úsměvně neparodizují a v tom jsou jiné než většina dnešních filmových ohlédnutí do oné doby. Subverzně svou dobu podrobují absurdnímu humoru a tím se mnohdy dotýkají i současnosti, která z této doby vyrůstá více, než si uvědomujeme.

Přesto jste se nevzdal ani některých vypravěčských a stylistických hříček – třeba když nejprve prezentujete situaci jako sešlost přátel v jejich domácím prostředí, ale později se ukáže, že jsou vlastně ve filmovém studiu. Nakonec se mezi nimi dokonce začnou objevovat diváci.

Nechtěl jsem jen, aby byly hrané pasáže střídány dokumentárními – takový je sice základní koncept, ale ve výsledku si s ním hraju a snažím se stírat hranice inscenace a autenticity, například narušovat divákova očekávání ohledně toho, jakou úroveň reality sleduje. Pracuju například se záznamy Effenbergerova hlasu, protože sám nahrál několik svých textů, ale používám je ne vždy v kontextu díla, ale často aby vznikl dojem, že mluví s námi a k nám právě teď a tady. 

Jaký byl vlastně váš postup při pořizování oné „dokumentární“ části, když se nakonec ukáže, že víceméně vše je inscenováno?

Platí, že z dokumentaristického hlediska je můj film velmi pod kontrolou a inscenováno je toho hodně. S každým respondentem jsem pořídil několik hodin zvukového záznamu a následně vybíral témata a pasáže, kterým se bude dobré při samotném natáčení věnovat. Samozřejmě jsem nepsal do scénáře, co má kdo a kdy říkat. Výpovědi jsou autentické, instaloval jsem situace, společné cesty a setkání předurčující vývoj především u hromadných scén. Ve filmu jsou ale také zcela náhodná místa a improvizace, rozmluvy herců s dokumentárními postavami, úvahy nad tím, jak Effenbergera inscenovat, jak hrát jeho figury, dokumentární respondenti se vyskytují v hraných částech a naopak... To vše je navíc propojováno záběry z 8mm kamery, která spíše než dokumentárně či iluzivně archivně slouží jako záznam konkrétní iracionality, nalezených objektů či vhledů do situací z poněkud obskurních úhlů. Máte pravdu, že film nelze vnímat jako experimentální, na to má příliš jasnou linku výpovědi, ale já sám ho nepovažuji ani za dokument v tradičním slova smyslu. 





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková

starší články

3.18DOK.REVUE
19. 09. 2018


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue