Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací
DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Normální autistické dokumentyZ filmu The Horse Boy. Foto Globetrotting.com

Téma

Normální autistické dokumenty

31. 5. 2021 / AUTOR: Martin Šrajer

O lidech s poruchou autistického spektra panují zejména v hrané a seriálové tvorbě určité stereotypy. Každý autista však není jako hrdina filmu Rain Man. Nemusí žít v ústavu, ani oplývat genialitou. Jak autismus zobrazují dokumenty, které mohou pracovat se skutečnými, tedy sociálními herci?

„Autismus jako takový byl tabu. Nikdo o tom nic moc nevěděl a všichni jsme znali jenom film Rain Man s Dustinem Hoffmanem,“1) vzpomíná matka dcery s poruchou autistického spektra (dále PAS) v knize Malování se slečnou K. Její představa o autismu byla v době, ke které odkazuje, tedy na počátku tohoto milénia, založena na oscarovém hollywoodském dramatu. Vzpomínka dokládá jednak nízkou informovanost veřejnosti, jednak významný vliv popkultury při formování povědomí o duševních nemocech. Vzhledem k tomu, pro jak velkou část společnosti jsou referenčním rámcem filmová a televizní díla, je na místě tyto reprezentace podrobit kritickému zkoumání.

Autismus jako první v roce 1943 popsal rakousko-americký psychiatr Leo Kanner. Symptomy se mohou výrazně lišit člověk od člověka: „Existují lidé na spektru, kteří potřebují vysokou míru podpory při naplňování i těch nejzákladnějších potřeb. Potřebují asistenci na toaletě, při jídle a na ochranu před sebezraňováním musí nosit helmu. Jiní fungují zcela nezávisle. Mohou mít vysokoškolské vzdělání, dobrou práci i spokojenou rodinu.“2) Rozlišuje se proto například Kannerův syndrom, klasický autismus, atypický autismus, vysokofunkční autismus nebo Aspergerův syndrom. V obecnosti se jedná o pervazivní, tzn. celou osobností prostupující, vývojovou poruchu, která postihuje zejména komunikační a sociální dovednosti a představivost jedince.

Autisté (někteří preferují označení „lidé s autismem“) mívají potíže s vyhodnocováním sociálního kontextu a emocí, vyznačují se mimo jiné zvýšenou citlivostí na senzorické informace nebo repetitivním chováním. Možnosti léčby PAS jsou limitované. Neexistují například léky určené primárně k léčbě autismu. Ke zlepšení komunikace a sociální interakce je využíváno různých terapeutických přístupů.

Dnes, po desetiletích výzkumů, jsou diagnostické nástroje mnohem jemnější a zřejmě i proto narůstá počet lidí, kterým byla PAS diagnostikována. Pomalu se rozšiřuje i spektrum mediálních obrazů autismu ve filmové a seriálové tvorbě. Jejich utváření navíc stále významněji ovlivňují samotní autisté, čímž narušují vžitou představu, že sami za sebe mluvit nedokážou a nejsou ani schopni sebereflexe a empatie.3) Už nejde pouze o zamlklé traumatizované děti s nízkou inteligencí, jako tomu bylo ve starších filmech, nebo o emocionálně chladné učence s mimořádným nadáním, jak začali být autisté ve zvýšené míře prezentováni po úspěchu Rain Mana.4)

Z filmu <b><i>Animovaný život</i></b>. Foto The Orchard.

Stereotypní vykreslování autismu buď jako hrozivého prokletí, nebo jako jedinečného daru se sice nadále objevuje, ale stále častější jsou portréty, které dlouho budované mýty bourají. Tento posun je patrnější v dokumentární tvorbě. Typickým fikčním autistou zůstává vysoce funkční mladý bílý heterosexuální muž, bystrý, ale sociálně neohrabaný a netaktní (viz například seriály Atypický, Dobrý doktor, SherlockTeorie velkého třesku). Na možné zkreslení představy o autismu na základě fikce upozorňuje František Špoutil, kterému byla po třicítce stanovena diagnóza autismu:

„Každý se směje tomu, že Sheldon [jeden z hrdinů sitcomu Teorie velkého třesku, pozn. autora] musí mít svoje křeslo, ale už tam není, že když si někdo jeho křeslo vezme, on stráví dvě hodiny potmě v koupelně se sebevražednými myšlenkami. To už tam prostě není, protože do komedie to nepatří. Veřejnost si pak ale neuvědomí, že autismus má i těžké úrovně, které nejsou jen úsměvné.“5)

Dokumenty z posledních let oproti tomu více zohledňují, že autistická komunita je ve skutečnosti tvořena rozmanitou sociální skupinou starších i mladších mužů a žen s nesčetným množstvím charakterových rysů, z nichž každý/každá má jiné schopnosti a potýká se s jinými výzvami. Přestože ale dokumenty zachycují reálné lidi v reálných situacích, jejich perspektiva je stále limitována určitými narativními vzorci nebo tím, jak PAS chápou konkrétní tvůrci. Ani dokumenty tedy nemusejí nutně a bezezbytku respektovat individualitu natáčených osob. Jednotlivé osobní příběhy mohou být pro větší srozumitelnost stejně jako v hrané tvorbě uzpůsobovány potřebám vyprávění či filtrovány výlučně skrze stanovenou diagnózu.

Níže popsané dokumenty o autismu, natočené v rozmezí let 2009–2020, lze zhruba rozdělit do dvou kategorií. Vedle přehledových a vysvětlujících filmů s větším množstvím sociálních herců to bývá vyprávění zaměřené na individuální osud jednoho člověka nebo menšího počtu osob.

Úvodní zasvěcení

Edukační charakter mají například epizody pořadu Diagnóza z produkce České televize věnované autismu (2009) a Aspergerovu syndromu (2010) nebo speciál Jaká je v ČR péče o postižené děti? (2021). Jeho vznik vyprovokovala kontroverzní epizoda investigativního cyklu Infiltrace o jednom ze spolků nabízejících ABA terapii. Příznaky nemoci a uplatňované terapeutické postupy v uvedených dílech popisují primárně lékaři.

Hodinový dokument Too Sane for This World (2011) je oproti tomu tvořen výpověďmi dvanácti dospělých s autismem. Každý z nich se představuje, vzpomíná, kdy se dozvěděl o své diagnóze a jak ta ovlivňuje jeho vnímání, chování, prožívání nebo místo ve společnosti. Experti v tomto případě divákům nic nevysvětlují. Autisté představují vlastními slovy sami sebe, aby je neurotypická majorita lépe přijímala. Stejný postup byl zvolen u výkladového dokumentu Are You Autistic? (2018), který odvysílala britská televizní stanice Channel 4.

<b><i>Are You Autistic?</i></b> Foto Channel4.com

Moderátorkami třičtvrtěhodinového filmu jsou dvě ženy na spektru. Jejich neurodiverzní hledisko se střídá s pohledem neurotypické ženy, která se autismu snaží lépe porozumět kvůli svému synovci. Spolu s profesory a doktory osvětlují jak autismus, tak stávající diagnostické postupy. Dokumentem se vine myšlenka o „ztracené generaci“ lidí, kteří o sobě možná nevědí, že jsou autisty, a kvůli svým nezvyklým reakcím na některé běžné sociální situace dennodenně zažívají úzkostné stavy.

Podle dřívějších zjištění je autismus až čtyřikrát častěji diagnostikován mužům. Pravděpodobně i v důsledku toho, že diagnostická kritéria byla uzpůsobena chlapcům. Britský dokument si všímá, jakou roli v tomto poměru sehrává tzv. sociální maskování, tedy schopnost napodobit chování okolí a tím s ním splynout. Také z toho důvodu byl pod záštitou univerzity v Cambridge spuštěn online výzkum snažící se zjistit, jak vysoké je zastoupení autistických znaků u Britů obou pohlaví. Are You Autistic? kromě samotného výzkumu sleduje jednoho muže a jednu ženu, kteří mají delší dobu podezření, že by mohli být na spektru.

Diagnostika autismu tak ve filmu nepředstavuje něco obávaného. Naopak. Oběma účastníkům testu, kteří si připadali nepochopeni a ztraceni, přináší úlevu. Podobně pozitivní konotování autismu je ovšem v dokumentech z posledních let stále poměrně vzácné.

Autismus jako prokletí

Když se otec autistického chlapce z amerického dokumentu The Horse Boy (2009) dozvěděl o synově autismu, připadal si podle svých slov, jako kdyby jej někdo praštil baseballovou pálkou do hlavy. Rowan je nízkofunkční autista, který má několikrát za den záchvat nezvladatelného vzteku. Jeho narozením se přitom otci konečně splnil sen o rodině, po které toužil. Pak se ale všechno rozpadlo, což ve filmu vyjadřuje ostrý střih z rodinné idyly s novorozencem na hystericky křičícího syna v předškolním věku.

Rowanův autismus je představen sestřihem jeho záchvatů jako stav v podstatě neslučitelný se šťastným rodinným životem. Každý den proměňuje ve vysilující zápas. Oba rodiče ve spojitosti s autismem používají opakovaně slova jako „utrpení“, „trauma“ nebo „prokletí“. Rozhodli se proto najít řešení. Když viděli, že syn bývá klidnější v přítomnosti koní, odcestovali s ním do Mongolska. Jednak kvůli tamější nomádské kultuře, jednak kvůli šamanům. Věří, že jejich léčitelské schopnostmi by synovi mohly pomoct.

Z filmu <b><i>The Horse Boy</i></b>. Foto Globetrotting.com.

Pobyt v nehostinné krajině, která Rowana zjevně rozrušuje, stejně jako blízkost neznámých lidí, je završen absolvováním šamanského rituálu. Po něm už film žádný záchvat neukazuje. Zřejmě bychom měli věřit, že došlo k Rowanovu vyléčení, jakkoliv něco takového odporuje závěrům psychologů. Vidíme pouze harmonické momenty, podkreslené nadějeplnou hudbou. Chlapec dokázal poprvé sám od sebe vykonat velkou potřebu, usmívá se a hraje si s vrstevníky. 

PAS je snímkem The Horse Boy představena jako disruptivní element, který je potřeba překonat a odstranit, k čemuž ve filmu s parametry dojemného hollywoodského melodramatu skutečně dochází. Jak v závěru shrnují rodiče, jejichž hledisko a způsob prožívání celé situace jsou určující, „do Mongolska jsme odjeli trpící, ale našli jsme tam způsob, jak toto utrpení prolomit“.

Obdobný příběh, naplňující diváckou touhu po pozitivním završení, vypráví Animovaný život (2016), vycházející z nonfikční knihy novináře Rona Suskinda. Ten popsal, jak se jeho syn Owen vypořádává s autismem díky animovaným pohádkám od Disneyho. Owena vidíme již jako dospělého muže, ale film se prostřednictvím domácích videí vrací do jeho dětství. Když rodiče vzpomínají, jak se dozvěděli o synově autismu, jejich slova doprovází tragická hudba. Podle plačící matky to bylo „naprosto zdrcující“. Synův stav se nelepšil, jak doufali, a oba začali ztrácet naději. Z toho, co otec nazývá „autistickým vězením“, ale Owenovi pomohly uniknout disneyovky. Jedna z prvních scén ukazuje, že během jejich sledování vypadá šťastně a živě reaguje gesty a zvuky. Díky filmům začal údajně víc mluvit a osvojovat si základní sociální návyky.

Také Owenův příběh končí nepravděpodobným happy endem, což zřejmě přispělo k jeho nominaci na Oscara v roce 2017. Dokument protagonistův zprvu obávaný a v ponurých tónech vykreslovaný autismus v závěru ukazuje jako něco „vyřešeného“. Mladý muž úspěšně dostudoval střední školu, našel si práci v multikině a začal žít samostatně.

Z filmu <b><i>The Horse Boy</i></b>. Foto Globetrotting.com.

Jak The Horse Boy, tak Animovaný život přistupují k autismu ne jako ke způsobu bytí a vnímání světa „smysly, které mají jinak nastavený filtr“,6) ale jako k nespravedlivé kletbě, která zejména rodičům autistů, jejichž perspektiva je v obou filmech dominantní, způsobila velké trápení. Rozbila jejich vizi toho, jaké by jejich dítě mělo být a jak budou jako rodina fungovat. Stejně je autismus rámován v českém dokumentu Děti úplňku (2017), ovšem s jednou významnou změnou – beznaděj prostupuje celým filmem až do finále. Scény nejsou vybírány a poskládány tak, aby vytvořily iluzi vývoje směřujícího ke šťastnému konci.

Tak daleko, tak blízko

Režisérka Veronika Stehlíková se zaměřila na nejtěžší formu autismu, jak se s ní potýkají čtyři rodiny s různě starými dětmi. Dokument vznikl z iniciativy manželů Petry a Petra Třešňákových. Jako rodiče autistické dcery Doroty chtěli mimo jiné poukázat na selhání státu, který nepřispívá na účinné formy terapie a většinu péče nechává na rodičích. Film se proto logicky zaměřuje především na psychicky a fyzicky náročné situace, které rodiny vystavují těžkým zkouškám.

Autistické děti, natáčené se svolením rodičů, vidíme hlavně během záchvatů, kdy si ubližují nebo napadají své okolí. Rodiče celou dobu mluví o nezvladatelném vzteku potomků, vlastní únavě a frustraci. Petra Třešňáková vzpomíná, jak dva měsíce v kuse nespala, vyčerpaný otec staršího autisty se svěřuje, že před dvěma lety psychicky zkolaboval a od té doby bere antidepresiva.

Děti úplňku navzdory svému názvu přibližují především pocity frustrovaných a vysílených rodičů a jako takové vyznívají bezútěšně. Matky a otcové si uvědomují, že jejich děti nebudou jiné. Řešení nehledají u šamanů nebo v animovaných filmech. Doufají především ve zlepšení systému institucionální péče. Film je tak víc ukotvený v konkrétní sociální realitě, nesnaží se nás dojímat hezky vyklenutým dějovým obloukem. Primárně se snaží zvýšit veřejné povědomí o výzvách, jimž rodiče autistických potomků dennodenně čelí.

Z filmu <b><i>Kostka na čas</i></b>. Foto Netflix. 

Nedostatečná odborná pomoc lidem s autismem a jejich rodinám je zmiňována také ve slovenském dokumentu Tak daleko, tak blízko (2014), v němž režisér Jaroslav Vojtek sleduje každodennost čtyř protagonistů. Silvia a Marek patří k vysokofunkčním mladým lidem s autismem, Jakub a Andrej se svým okolím komunikují jenom minimálně a potřebují pomoct se základními úkony a ideálně také stálou institucionální péči. Film, natáčený sedm let ve spolupráci s organizací Autistické centrum Andreas, vedle sebe staví různé typy PAS, aby vytvořil co nejplastičtější obraz nemoci. Podobně jako Děti úplňku se pohybuje na pomezí vzdělávacího videa majícího za cíl destigmatizovat PAS a intimního vyprávění o individuálních dramatech.

Hledání výjimečnosti

Animovaný život by pravděpodobně nevznikl, nebýt Owenovy fascinace disneyovkami. Bez své dokonalé orientace v pohádkovém univerzu a schopnosti odříkávat zpaměti repliky oblíbených postav by mladý muž pro film zřejmě nebyl dostatečně atraktivní figurou. Také další dokumentaristy stejně jako hollywoodské filmaře víc zajímají autisté, kteří jsou něčím výjimeční.

Středometrážní film Kostka na čas (2020) z produkce Netflixu sleduje přátelství mistra ve skládání Rubikovy kostky Felikse Zemdegse a nastupujícího šampióna ve stejné disciplíně Maxe Parkera, mladého muže s autismem. Autismus jako takový je také zde pro blízké okolí dotyčného tragédií a přítěží, jak je zřejmé i ze skličující hudby. V případě Maxe je ovšem tragičnost navenek kompenzována tím, jak rychle dokáže skládat barevnou kostku.

Divákům je předkládán model, podle něhož dochází k přijetí autisty společností až na základě jeho mimořádného nadání. Chová se sice „jinak“, ale přijmeme jej mezi sebe, protože navzdory svému stavu v něčem exceluje. Navíc může sloužit jako motivační vzor pro ty, kdo PAS nemají, pouze se málo snaží. Max je nám přiblížen jen skrze svůj autismus a skládání kostky. Téměř při žádné jiné činnosti jej nevidíme. Také mluvící hlavy rodičů a přátel o něm hovoří výhradně ve vztahu k jeho diagnóze a nejoblíbenější kratochvíli.

Z filmu <b><i>Animovaný život</i></b>. Foto The Orchard.

Chlapcův vlastní názor zohledněn není. Film žádný rozhovor s ním neobsahuje. O jeho úspěších, radostech a zklamáních hovoří pouze ostatní. Vyzdvihovány jsou pak situace, kdy se přiblížil tomu, co je považováno za „normální“ – například dokázal přijmout prohru, stanovit si cíl, zúčastnit se něčí svatby… Zemdegs se na druhou stranu dostává ke slovu opakovaně a je představen v řadě různých situací. Obdiv si pohledem tvůrců dokumentu nezaslouží pro rychlost, s jakou dokáže skládat kostku – jako kdyby to v jeho případě ani nebylo nic neobyčejného –, ale pro své přátelství s postiženým chlapcem, kterého přijal jako mladšího bratra.

„Obyčejnými“ autisty nejsou ani čtyři kamarádi z filmu Asperger’s Are Us (2016), na něž se později zaměřil také dokumentární seriál Na turné s Asperger’s Are Us (2019). Noah, Ethan, Jack a New Michael ve volném čase společně vymýšlejí vtipy a pak pořádají komediální vystoupení. Jsou tak zřejmě prvním komediálním souborem tvořeným výlučně lidmi s Aspergerovým syndromem. Na rozdíl od Maxe ale nejsou definováni pouze svým autismem a nahlíženi jen z pohledu ostatních. Jejich rodiče se v dokumentu vyskytují jen okrajově.

Většinu času trávíme ve společnosti samotných komiků, vymýšlejících skeče nebo zamýšlejících se nad svými životy. Navzdory rozšířené domněnce, že lidé s Aspergerovým syndromem nemají smysl pro humor a nechápou ironii, aktéři Asperger’s Are Us své identity zakládají právě na vtipech, často velmi sarkastických, které jim zároveň usnadňují navazování kontaktu s okolím. Jejich cílem ale není vzdělávat společnost, jak v jedné scéně vysvětlují. Prostě dělají to, co je baví.

Obyčejný autismus

Jiný mýtus vyvrací film Autism in Love (2015). Autisté prý netouží po vztazích, kontaktu s lidmi a sociální interakci a tělesné doteky jsou jim nepříjemné. Sedmdesátiminutový americký dokument, který prokázal o něco větší vnímavost než australská dating show Láska ve spektru (2020), demonstruje, že to neplatí plošně. Film, natočený pro cyklus Independent Lens americké stanice PBS, sleduje autisty, kteří by se chtěli seznámit, případně už žijí v páru.

Teenager Lenny bydlí se svou svobodnou matkou, trápí ho, že není jako ostatní a že si nedokáže najít přítelkyni. Třicátníci Lindsey a Dave již osm let překonávají partnerské krize a směřují ke svatbě. Čtyřicátník Stephen je sice již přes dvacet let ženatý, ale jeho manželka Gita vážně onemocněla. Stále proto bydlí se svými rodiči důchodového věku.

Jednotliví sociální herci dostávají díky menšímu množství postav poměrně velký prostor k artikulaci svých emocí, přání a potřeb. Slova rodičů je opět pouze doplňují. Vážné i dojemné situace vznikající při překonávání překážek spjatých s jejich komunikační neobratností jsou nevtíravou observační kamerou sledovány s empatií a bez výraznějších vnějších zásahů. Film přesouvá důraz ze samotného autismu na vztahy a seznamování. Nehledá to, co je mimořádné, ale naopak vyzdvihuje všední.

Podobný přístup zvolil Miroslav Janek v Normálním autistickém filmu (2016). Sleduje pětici vysokofunkčních autistických dětí, které nechává vyjádřit jejich emoce prostředky, jaké jsou každému z nich vlastní. Pro Lukáše jde o kresbu a filmy, pro Majdu o rapování. Denis je nadaný klavírista. Marjam a Ahmed si vymýšlejí vlastní fikční vesmíry, do nichž unikají. Režisér všechny poznal jako klienty Adventoru, organizace pomáhající autistům a jejich rodičům.

Adventor funguje na principu společenské inkluze, který Janek uplatnil také při natáčení. Není pro něj určující, jestli někdo je, nebo není autista, ale jaké má přednosti a nedostatky. Na neurodiverzní děti nepohlíží s lítostí a soucitem jako na duševně nemocné. Fascinují jej jejich tajemství a světy, v nichž žijí. Nesnaží se je ale vysvětlovat. Společně s dětmi je prozkoumává. Bez vlastního komentáře nebo mluvících hlav odborníků. Využil toho, že mladí autisté „vůbec neměnili své chování v přítomnosti kamery“.7) Děti svými spontánními akcemi a výroky určují tempo a pravidla a vymezují hranice. Janek je následuje.

V Normálním autistickém filmu tak došlo k převrácení obvyklého postupu, kdy jsou lidé na spektru vměstnáni do určitého narativního schématu nebo podřízeni předem zvolenému tematickému rámci: podobně jako je reálný svět uzpůsoben neurotypickým osobám a autisté se v něm proto cítí nesví. V Jankově dokumentu je tomu naopak. Neurotypický režisér se přizpůsobil atypickým sociálním hercům, čímž zároveň upozornil na relativitu hranice mezi „normálním“ a „odlišným“.

Filmem sladěným s projevy jednotlivých autistů je také lyrický dokument A proto skáču (2020). Vychází ze stejnojmenné knihy, v níž třináctiletý Naoki Higašida popsal, jak zakouší svět coby neverbální autista. Jerry Rothwell se chtěl původně zaměřit na samotného Higašidu. Ten si ale nepřál být natáčen. Britský dokumentarista proto použil slova mladého muže jako komentář doprovázející scény ze života pěti jiných neverbálních autistů ze čtyř různých zemí světa. Spolu se zvukovým designerem a kameramanem se pokusil o simulaci jejich smyslové zkušenosti.

Z filmu <b><i>Dům</i></b>. Foto MDFD Ji.hlava

Blízkými záběry a evokativními zvuky je navozován dojem přemíry vjemů, zvýšená citlivost k detailům, rozbíhavé myšlení… Podobně jako Normální autistický film také A proto skáču nás seznamuje se situací neurodiverzního člověka nikoliv prostřednictvím slov rodičů a expertů, zastoupených zde jen minimálně, ale skrze postupy filmového vyprávění a díky schopnosti filmaře přiblížit se lidem, kteří přemýšlejí a komunikují jinak než většina společnosti.

Postupů hraného filmu ještě důsledněji využívá intimní charakterová studie Dina (2017). Promyšlenými kompozicemi, kontrastujícími záběry, opakováním určitých situací nebo paralelním střihem připomíná snímek Dana Sicklese a Antonia Santiniho americká nezávislá dramata. Osmačtyřicetiletá autistická titulní hrdinka a její partner Scott s Aspergerovým syndromem jsou sledováni jako dva dospělí lidé, kteří řeší problémy s komunikací a odlišnými vztahovými potřebami.

Film nemá edukativní charakter, ani se nás nesnaží dojmout nebo povznést. Autisty neinfantilizuje, jejich stav neukazuje v negativním světle, ani nezveličuje význam jejich všednodenních úkonů. Pozorně, převážně v dlouhých statických záběrech sleduje jejich upřímné rozhovory, přípravu na líbánky a svatbu. Emocionálně syrový film je zachycuje tak, jak sami sebe vnímají – jako obyčejný pár. Přijetí lidí s PAS se v Dině projevuje tím, že z autismu nedělá hlavní téma, ale pouze jeden z osobnostních znaků, jak svůj autismus vnímá i Josef Schovanec:

„Zkrátka věřím tomu, že lidský tvor je velmi složitý. Že ho nikdy nelze popsat na základě jednoho kritéria. Proto se nemohu vymezit prostřednictvím autismu; autismus je jednou z mých zvláštností, jako například skutečnost, že měřím 1,95 metru.“8)

Na maximálně nezaujatém pozorování je založen také francouzský dokument Dům (Une maison, 2019). Judith Auffrayová se stala jednou z obyvatelek domu, kde se sedm mladých lidí s autismem učí samostatnosti a osvojuje si sociální dovednosti. Zblízka, ale zároveň bez přímého kontaktu sleduje jejich každodenní úkony: přípravu snídaně, úklid, oblékání… Trpělivá observace bez mimoobrazového komentáře (a dlouho také bez dialogů), připomínající videa určená spíše pro lékařské účely než širší veřejnosti, je narušena nejprve ukázkami z deníků Ferdinanda Delignyho, který dům založil, a v závěru také svědectvími rodičů.

Většina zmíněných filmů s větší či menší citlivostí zviditelňuje zkušenost autistů, případně alespoň rodičů autistických potomků, a rozšiřuje zúženou a nepřesnou představu o tom, jak se PAS projevuje a co znamená čelit každý den světu, se kterým se navzájem nechápete. A proto skáču, DinaNormální autistický film nejlépe pomáhají pochopit, že při změně úhlu pohledu nebudou těmi „divnými“ a obávanými autisté, ale neurotypická majorita, které oni nerozumějí nebo rozumějí jenom zčásti.

Společně bychom se měli snažit vytvářet a rozšiřovat prostor, v němž si autisté nepatřičně a nepříjemně připadat nebudou, šířit osvětu a zasazovat se o zavedení kvalitní, zdravotními pojišťovnami hrazené institucionální podpory, aby ani rodiče nemluvili jen o vyčerpání, prokletí a tragédii. Setkání s konkrétními osobami a jejich osudy, ať v reálném světě, nebo alespoň prostřednictvím vnímavých dokumentů (a časem snad i hraných filmů), může přispět nejen k zaměření se na to, co lidé na spektru skutečně hledají a potřebují, ale také zvýšit stupeň empatie napříč společností.

---

Poznámky

1) Kšajt, František. Malování se slečnou K. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2018, s. 196–197.

2) Klinická psycholožka Kateřina Thorová in Pasz, Jiří; Plechatá, Adéla. Normální šílenství. Rozhovory o duševním zdraví, léčbě a přístupu k lidem s psychickým onemocněním. Brno: Host, 2020, s. 58.

3) Větší účast autistů na jejich reprezentaci může souviset s tím, že děti, kterým byl autismus diagnostikován na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy se nemoc i díky Rain Manovi dostala více do popředí zájmu, nyní již dospěly a začaly vytvářet vlastní mediální obsah.

4) Jako „syndrom učence“ je označován stav, kdy člověk s mentálním postižením zároveň v některých oblastech vykazuje výjimečné schopnosti. Postava matematického génia Raymonda Babbitta z Rain Mana vytvořila stereotyp, podle kterého jsou geniálními vlohami obdařeni všichni autisté. Ve skutečnosti jde asi o desetinu z nich.

5) Pasz, Jiří; Plechatá, Adéla, Normální šílenství. Rozhovory o duševním zdraví, léčbě a přístupu k lidem s psychickým onemocněním. Brno: Host, 2020, s. 54.

6) Tak jej popisuje ABA terapeutka Lucie Vaculíková. Třešňák, Petr. Jako by bušily na dveře. In Respekt, r. 25, č. 37 (8. 9.), 2014, s. 46.

7) Zrno, Matyáš. Někdy se těžko pozná, kdo je z jaké planety. Psychologie dnes, r. 23, č. 5 (28. 4.), 2017, s. 12.

8) Schovanec, Josef. O kolečko míň, můj život s autismem. Litomyšl: Paseka, 2014, s. 189.