Neschovávat se za iPhonem. Pepa Lubojacki o Kdyby se holubi proměnili ve zlato.

V dokumentu sledujete svého bratra, ale také dva bratrance, kteří se rovněž potýkají se závislostmi. Co bylo prvním impulsem k natáčení vlastní rodiny?

Impulsů bylo víc, nešlo o jednu věc. V první řadě jsem nebyla schopná fungovat v tom, co se kolem mě dělo, aniž bych s tím něco udělala. Zároveň jsem měla vztek na systém.

V jakém smyslu?

Vnímala jsem nesmyslné násilí vůči lidem, kteří mají zkušenost se životem na ulici. Brácha byl několikrát zmlácený, dokonce i policií. Můj bratranec zase přišel o obě nohy. Předtím ho sedmkrát odmítli v nemocnici, jednoduše mu nebyla poskytnuta adekvátní zdravotní péče. Chápu, že panuje nedostatek lékařů a lůžek, ale výsledkem nemůže být to, že lidi v ohrožení života nedostanou péči. I když člověk žije se závislostí a má zkušenost se životem na ulici, tak je to stále člověk. A každý má nějaký příběh.

Impulsem tedy byl vztek i potřeba vyrovnat se s vlastními pocity a studem. Původně jsem točila magisterský film na katedře dokumentární tvorby na FAMU. Nikdy mě nenapadlo, že se výsledek rozroste do takových rozměrů.

Zmiňujete, že jste cítila stud. A přetavila jste ho do něčeho velmi veřejného.

Postupně zjišťuji, že mluvit o věcech, za které se stydíme, je vlastně léčivé. Stud může být paralyzující a dokáže člověka silně izolovat. Sdílení pomáhá prolomit iluzi, že se závislost týká jen nás a že je to něco, za co bychom se měli stydět.

Jak reagovali vaši blízcí, když jste jim řekla, že byste je chtěla zachytit touto formou?

Všichni byli hned pro, což mě mile překvapilo. S bráchou jsem začala natáčet už někdy v roce 2018, ještě na starý Samsung. Tehdy šlo spíš o něco mezi námi a vznikalo to úplně přirozeně.

Kromě několika dnů, kdy jsme natáčeli se štábem, jsem celých pět let pracovala jen s iPhonem. Všichni si na něj postupně zvykli a kamera se stala přirozenou součástí našeho rodinného prostředí. V tom je podle mě největší rozdíl oproti klasickému natáčení s celým štábem. Například pro bráchu nebylo natáčení se štábem příliš komfortní, takže by takový způsob práce pravděpodobně ani nefungoval.

Byly chvíle, kdy jste telefon odložila, protože jste měla pocit, že existuje nějaká hranice, za kterou ani jako dokumentaristka jít nemůžete?

Právě naopak. Musela jsem si nastavit pravidlo, že během natáčení nebudu uplatňovat autocenzuru. Když jsem totiž začala natáčet, měla jsem pocit, že je všechno příliš citlivé, a nevěděla jsem, jak to uchopit. Tento pocit jsem musela vědomě vypnout, abych dokázala věrně zachytit naši každodenní zkušenost.

Zároveň jsem věděla, že film budu stříhat sama. Veškerý materiál jsem nejdřív viděla a mohla jsem si rozmyslet, co je pro příběh důležité a co už by sklouzávalo k misery porn, kterému jsem se chtěla vyhnout. Pro někoho mohou být situace ve filmu drsné, ale pro nás byly běžnou součástí života. Dlouho jsem si dokonce myslela, že jsem vlastně skoro nic nenatočila, protože jsem na všechno byla zvyklá. Měla jsem zcela posunutou hranici toho, co považuji za běžné.

Určité hranice navíc vycházejí z lidské přirozenosti. Když měl brácha epileptický záchvat, můj první instinkt rozhodně nebylo vzít do ruky telefon. Ukázala jsem ale, jak to vypadá po záchvatu. Stejně tak jsem neměla potřebu ukazovat bráchu ve chvílích, kdy byl skutečně hodně opilý. Pro vykreslení reality není potřeba zacházet do extrémů.

“Měla bych pocit, že se schovávám za iPhonem a odhaluji životy ostatních, zatímco sama zůstávám v bezpečí.”

Kde leží hranice etiky během natáčení člověka, který je pod vlivem návykové látky? Může v takové situaci vůbec dát informovaný souhlas?

Je to v mnohém podobné práci s vlastním nebo cizím traumatem. Souhlas by nikdy neměl být jednorázový, nestačí, aby člověk na začátku podepsal formulář. Brácha také od začátku věděl, že má absolutní právo veta. Pokud by se mu ve finálním střihu cokoliv nelíbilo, jednoduše by to šlo pryč. Zároveň jsem vnímala, že je nutné pečovat o lidi, se kterými pracujeme. Pro mě například začalo být velmi důležité dostat bráchu z ulice, protože jsem za něj cítila větší zodpovědnost.

I kvůli etice celého díla jsem se nakonec rozhodla do filmu zahrnout také mnoho věcí o sobě. Došlo mi, že pokud to neudělám, nebude to pro mě čisté. Měla bych pocit, že se schovávám za iPhonem a odhaluji životy ostatních, zatímco sama zůstávám v bezpečí.

Byla pro vás práce na filmu v něčem terapeutická?

Ano, i když jsem ten film nevnímala jako terapii. Moje původní představa byla, že během natáčení přijdu na to, jak bráchu zachránit, takže jsem hodně studovala. Obsesivně jsem četla literaturu o moderní psychologii, závislosti, traumainformovaném přístupu i neurovědě. Jenže když člověk porozumí tomu, že závislost skutečně mění fungování mozku, začne celou situaci vnímat jinak. Pochopila jsem, že nic není tak jednoduché. A odešel ze mě vztek.

Když se mi tenhle pohled podařilo změnit, náš vztah se výrazně pročistil, naučili jsme se jeden druhému omlouvat. Brácha ví, že jsem tady pro něj. Kdykoliv a jestli někdy bude připravený pracovat se svou závislostí, budu tu pro něj. Zároveň ale vím, že je pro mě dostatečný i takový, jaký je teď. A pokud by to jednou mělo dopadnout špatně, budu vědět, že jsme spolu trávili čas a já jsem ho neodmítla.

Proč jste si jako symbol filmu vybrala právě holuba?

Mám holuby moc ráda. Jsou to neuvěřitelně inteligentní ptáci, kteří nám po dlouhou dobu pomáhali, během druhé světové války za svou službu dokonce dostávali medaile. Domestikovali jsme je a když jsme je přestali potřebovat, tak jsme je nechali napospas. A nyní se divíme, že se zdržují okolo nás, když jsme je k tomu vyšlechtili a že jedí odpadky, když jim neposkytujeme lepší potravu.

A kdyby holubi byli ze zlata, měli bychom je najednou mnohem raději. Podobně je to i s lidmi, kteří žijí na ulici. Kdyby byli pro společnost vnímaní jako cennější, možná bychom k nim přistupovali jinak. Přijde mi, že často nestačí být jen člověkem. Pořád máme pocit, že musíme být ještě něčím víc, být úspěšní, mít dobrou práci, nosit značkové oblečení. Neustále za něčím směřujeme a zapomínáme, že samotná lidskost by měla stačit k tomu, aby si člověk zasloužil základní respekt a empatii.

Schválně používám formulace jako „člověk se zkušeností se životem na ulici“ nebo „člověk se závislostí“. Je to součást person-first language, která vychází z traumainformovaného přístupu. Když někdo řekne „závislý“ nebo „bezdomovec“, může to působit, jako by jedna část života definovala celou identitu člověka. Když ale řeknu „člověk se závislostí“, pořád je v první řadě člověk.

Ve filmu pracujete s termínem „brutální upřímnost“. Co pro vás znamená?

Původně šlo hlavně o způsob, jak se vyrovnat s tím, že se mi vůbec nechtělo sdílet osobní věci. Když už jsem se ale rozhodla natočit film, ve kterém odhaluji svého bráchu a bratrance, došlo mi, že když to budu dělat napůl, může to dopadnout špatně. Výsledek může být trapný právě proto, že pořádně neřeknu nic o sobě.

A už mě nebavilo pořád si na něco hrát. Pokud mě někdo nebude mít rád kvůli tomu, odkud pocházím, nebo proto, že mám bráchu, který žije se závislostí, tak takové lidi ani nechci mít kolem sebe. A jednou umřeme, takže to nakonec bude všem jedno. Říkala jsem si: „Tak se trochu znemožním, no. Co nejhoršího se může stát? Aspoň se pokusím udělat něco dobrého.“ A ono to opravdu funguje. Ta otevřenost v lidech něco otevírá.

Samozřejmě, když s tímhle filmem jdu na pódium, tak mám pocit, že tam lezu úplně nahá. Nebo minimálně v hodně malých plavkách. Pokaždé je to strašně těžké, hrozně jsem se bála odsouzení a studu. Před Berlínem to bylo opravdu těžké, protože jsem vůbec nevěděla, jak lidé film přijmou. To, že tam nakonec získal ocenění, mě trochu uklidnilo.

To je pro mě brutální upřímnost: sdílet věci, být upřímní a nestydět se za to, kým jsme. Akorát pro některé lidi budu trochu více messy. Ale upřímně, asi mi to nevadí.

Jak jste uvažovala nad tím, jak materiál poskládat dohromady?

Původně jsem studovala scénáristiku a hodně mi pomohlo přemýšlet nad filmem jako nad textem. Můj primární jazyk je psaný, možná i proto je ve filmu tolik textů.

Zároveň jsem nechtěla, aby film stál primárně na voiceoveru. Myslím, že by toho bylo neúnosně moc a mohlo by to působit pateticky. Hledala jsem tedy jiný jazyk vyprávění. Lidé mají obecně větší schopnost cítit empatii k dětem, i když například vyrůstají v násilném prostředí. A tak vznikl nápad vyprávět příběh skrze dětské fotografie mě, bráchy a také táty.

“Předstírat, že AI neexistuje, nebo ji úplně ignorovat, není dobrá cesta.”

V jaké fázi se do filmu dostala umělá inteligence, které rozpohybovala vaše fotografie z dětství?

Původní nápad vznikl díky webové stránce MyHeritage. Je to platforma, na které si lidé si vytvářejí rodokmeny. Nabízí také funkci, kdy můžete nahrát fotografii a ta se na několik sekund rozpohybuje.

Když mi zemřel táta, neměla jsem žádné jeho video. Nahrála jsem tam proto jeho fotografii a najednou se na pár sekund pohnul. Zasáhlo mě to, strašně jsem plakala, protože jsem ho viděla hýbat se, i když byl dávno mrtvý.

Když jsem potom hledala způsob, jak s tímto motivem pracovat, začala jsem víc zkoumat MyHeritage a dostala jsem se k umělé inteligenci. Bylo to v době, kdy o ní vědělo jen málo lidí a ve veřejném prostoru se neřešila její etika, environmentální dopady nebo obavy z toho, že nám vezme práci a zasáhne do kreativního procesu. Vůbec jsem ale netušila, že v době, kdy film půjde ven, bude umělá inteligence tak rozšířená a že s ní budou spojené i negativní reakce.

Většina kritiky, kterou jsem ohledně filmu zaznamenala, cílí právě na využití AI.

Mrzí mě, že kvůli umělé inteligenci může film schytávat negativní reakce typu „na to se nikdy nepodívám, protože je to AI slop“. Na filmu jsem pracovala dlouhá léta, měla jsem desítky hodin materiálu, dva roky jsem strávila ve střižně.

Zároveň si ale myslím, že předstírat, že AI neexistuje, nebo ji úplně ignorovat, není dobrá cesta. Platí tu pravidlo „dobrý sluha, špatný pán“. Důležité je přemýšlet o tom, jakým způsobem ji používáme, a především dokázat rozeznat, co je realita a co ne. AI, která se snaží tvářit jako realita, je problematická. Sama nejsem velký fanoušek umělé inteligence, ale snažím se k ní přistupovat kriticky a přemýšlet o tom, jak s ní pracovat smysluplně.

V mém filmu je navíc od začátku zcela jasné, že AI používám. Využila jsem úplně základní model, který existuje už dlouho: rozpohybovaná pusa, která něco vypráví. Není tam snaha vytvořit dokonalou iluzi reality. Naopak jsem záměrně použila první model, je rozpixelovaný, nedokonalý, má v sobě určitou messy estetiku. Chtěla jsem, aby bylo divákovi jasné, že tohle není realita.

U každé postavy také používám několik různých hlasů, abych ještě víc narušila představu, že sledujeme skutečnou osobu. Představují pro mě možnost udělat krok zpátky a nechat promlouvat podivného vypravěče. Zároveň tak vyvažuji syrovost záběrů na telefon. Vypravěč vytváří prostor, ve kterém si člověk může na chvíli vydechnout.

A co obrázek holuba, který má vaše oči a pusu? Ve filmu vystupuje jako jakýsi průvodce.

Holub vznikl původně jako vtípek. Když jsem se hrabala v materiálu, začala jsem ho používat sama pro sebe jako takový deník, do kterého jsem si zaznamenávala svoje myšlenky. V první verzi střihu jsem ho pak použila a už tam nějak zůstal.

Pro mě ale funguje i z jiného důvodu. Nikdy jsem nechtěla natočit depresivní film, vždycky měl být především o lásce. A můj mozek je prostě trochu takový, mám v něm divné holuby a další zvláštní asociace. Chtěla jsem tento způsob přemýšlení nějak dostat i do filmu.

Co pro vás jako českou dokumentaristku znamená vítězství filmu na Berlinale?

Dává mi platformu mluvit o věcech, na které je třeba upozornit, ego mi nijak zvlášť nehladí. Spíš je pro mě zvláštní sledovat, že film má takový úspěch, píše mi tolik lidí a jezdím na festivaly, zatímco můj brácha pořád žije v ubytovně ve stejných podmínkách jako předtím.

Je to pro mě spíše složitý než radostný pocit. Lidé mi říkají: „To je skvělé, užíváš si úspěch.“ Mám ale spíše hořkosladký pocit. Jedním z důvodů, proč jsem film chtěla udělat, byla skutečnost, že jsem si myslela, že by mohl něco změnit pro mého bráchu. A teď vidím, že to je do velké míry mimo moje možnosti.

Berlinale pro mě díky finanční odměně znamená i praktickou možnost pomoct. Problém ale není jen v tom, že chybí peníze, jednoduše mu nikdo nechce dát šanci. Když jsem v Berlíně získala cenu, začala jsem obvolávat garsonky a zjistila jsem, že ho nikde nechtějí ubytovat.

Cena je pro mě ale krásná i v tom, že ukazuje, že film nemusí vzniknout s obrovským rozpočtem, velkým štábem a drahou technikou, aby měl sílu. Když vyhraje film, který vznikal z velké části jako školní projekt natočený hlavně na telefon, tak se otevírají dveře i experimentálnějším a alternativnějším formám. V neposlední řadě ocenění ukazuje, že záleží i na příbězích lidí, kteří mají zkušenost se závislostí nebo životem na ulici. Že i takoví lidé mají hodnotu.

Brácha měl z ceny velkou radost. Často mu říkám, co mu lidé vzkazují nebo jak o něm mluví. A on se strašně směje, opravdu se mi hystericky směje do telefonu. Nepamatuji si žádnou jinou situaci, kdy bych ho slyšela se takhle smát.