Nepohřbený Lenin

Rozhovor s Tomášem Glancem, dramaturgem festivalové sekce Ikona Lenin.

Dobytí Zimního paláce (Vzyatiye zimnego dvortsa, 1920)

Tomáš Glanc, odborník na literární vědu, ruskou kulturu a umění, dramaturgoval jednu z letošních ji.hlavských festivalových sekcí, která byla připravena ke 100. výročí bolševické Říjnové revoluce. Sekce Ikona Lenin v několika projekcích představí jak filmy soustředěné na kultovní osobnost Lenina, tak filmové zpracování útoku bolševiků na Zimní palác. Rozhovor odhalí, jaké vzácné filmy čekají na ji.hlavské publikum a nabídne zamyšlení nad interpretačním vývojem postavy Lenina a jeho rolí v současné ruské kultuře.

Jak vznikla myšlenka zařadit do letošního ročníku ji.hlavského festivalu sekci filmů o Leninovi? Stál jste u zrodu tohoto nápadu, nebo jste byl osloven až později jako odborník na ruskou kulturu?

Měl jsem už dříve tu čest s ji.hlavským festivalem spolupracovat, ačkoliv šlo jen o drobnosti. Před několika lety jsem moderoval večer s ruskou básnířkou a disidentkou Natálií Gorbaněvskou a prezentaci českého překladu její slavné knihy V poledne. Popsala v ní, jak a proč v srpnu 1968 osm sovětských občanů zaplatilo za několikaminutovou deklaraci občanské solidarity s okupovaným Československem mnohaletými perzekucemi. Josef Pazderka z České televize o tom natočil materiál, který se tehdy na festivalu promítal. Podruhé jsem do Jihlavy přijel loni s úvodním slovem ke dvěma filmům ruských avantgardistů. Hned poté se začala rodit idea připravit pro letošek sekci ke stému výročí bolševické revoluce.

Jak je sekce Ikona Lenin koncipována, jaká je její skladba?

Revoluční program je rozdělen do čtyř projekcí. Na dvou se budou promítat celé filmy. Bude to Ejzenštejnův Říjen. Deset dní, které otřásly světem z roku 1927, kanonický skvost, který navzdory ideologické zakázce představuje spoustu nadčasových uměleckých výzev, které se v kinematografii řeší dodnes. Druhá celovečerní projekce je Sokurovův Býk. Je to film z roku 2001 o bezmocném, paralyzovaném, umírajícím Leninovi z režisérovy tetralogie o moci a vládcích. Nepochybně jeden z nejsugestivnějších obrazů Lenina, jaký kdy vznikl. Jedna projekce bude věnovaná obrazu Lenina v proměnách času a bude v ní spousta ukázek z různých dob — z vrcholného stalinismu, ale i z uvolněných 60. let, kdy Říjnovou revoluci natočil Sergej Bondarčuk tak trochu jako kinetickou světelnou show ve svém snímku Rudé zvony.

Bude se některá z projekcí věnovat i Leninovi v Československu?

Ještě v 80. letech vzniklo několik pozoruhodných a dnes zapomenutých inscenací s Leninem v podání Václava Švorce. Jednu režíroval zasloužilý Evžen Sokolovský, hráli v nich třeba Menšík, Postránecký, Veškrnová… Nejsou to pochopitelně zrovna vrcholy světové kinematografie, ale ukázky rozhodně stojí za připomenutí — hlavně v souvislosti s jednou z hlavních otázek, které celá sekce klade: Co autoři do Lenina promítali, jak ho modelovali, co měl Lenin vlastně zosobňovat?

Z jakého období pochází nejstarší filmové záznamy a co na nich uvidíme?

Bolševickou revoluci nikdo nefilmoval. Existují nějaké záznamy z demonstrací roku 1917, vláda Alexandra Kerenského, která se ujala moci po únorové revoluci, je také zaznamenaná, pár Leninových vystoupení je částečně natočeno. Ale ten hlavní obraz revoluce, kdy dav běží dobývat Zimní palác, dokumentuje nikoliv skutečnost, nýbrž masový spektákl z roku 1920. Ke třetímu výročí revoluce připravil tým dvanácti režisérů pod vedením avantgardního divadelníka Nikolaje Jevreinova největší představení všech dob. Performance líčící zánik buržoazie, porážku bílé armády a prozatímní vlády a vítězné převzetí moci bolševiky se účastnilo asi osm tisíc herců a statistů, orchestr sestával z pěti set muzikantů. Tato show byla také nafilmovaná a tento vzácný snímek ji.hlavskému publiku samozřejmě nabídneme. Fotografie „dobývání“ z této show byla později vyretušovaná, po odstranění režijních věží a publika se stala mystifikačním dokumentem a nejznámějším vizuálním „svědectvím“ o Říjnové revoluci.

Říjen. Deset dní, které otřásly světem (Oktyabr, Sergei Eisenstein, 1927)

Jaká jste měl kritéria a které faktory hrály zásadní roli při výběru filmů? Co na vybraných filmech považujete za důležité a atraktivní?

Od začátku bylo jasné, že i při velké vstřícnosti vedení festivalu nezbývá než vybrat pouze několik výrazných ukázek, protože to téma je tak rozsáhlé, že by vystačilo na celý festival, a my máme na všechno jen pár hodin. Bylo jasné, že musíme ukázat filmy z roku 1927, tehdy byla sovětská filmová avantgarda v plném proudu a nedošlo ještě k její decimaci stalinismem. Samozřejmě že filmy k desátému výročí revoluce vznikaly na ideologickou objednávku a nebylo vůbec myslitelné, aby převrat nějak obsahově zpochybňovaly nebo ukazovaly jeho stinné a katastrofální stránky. Ale na úrovni výrazových prostředků je v těch dílech hodně nápadů, které jsou i z dnešního hlediska neuvěřitelně odvážné a revoluční. Ejzenštejn i Pudovkin byli nejen přední režiséři, ale zároveň intelektuálně zdatní teoretici, kteří ve své tvorbě zjišťovali, co je vlastně film a jaké jsou jeho možnosti. Také Esfir Iljinična Šubová byla vzdělaná dáma a nadaná střihačka. V době občanské války pracovala jako osobní sekretářka divadelního mága Vsevoloda Mejercholda, který tehdy zastával vysoké funkce v kulturní politice. Její film Pád dynastie Romanovců z roku 1927 je dokumentární montáží, která kromě jiného ukazuje, jak se z nevinného dokumentu dělá propaganda. 

Z jakých zdrojů filmy pocházejí a jak obtížné bylo je získat?

Touto stránkou se zabývala s obdivuhodným nasazením produkce festivalu a já jsem byl jen v některých případech konzultantem. Ne vždy byl nejnadějnějším zdrojem ruského filmu ruský archiv, ačkoliv Gosfilmofond si počínal velmi profesionálně, nakolik mohu soudit. Za významný čin považuji digitalizaci československých filmů o Leninovi z období normalizace. Řekl bych, že je od té doby v podstatě nikdo neviděl.

Název sekci dala postava Lenina. Jak se v průběhu doby proměnil způsob filmového ztvárnění této osobnosti?

Každá historická postava prochází v průběhu doby nějakým interpretačním vývojem, ať v literatuře, ve filmu nebo koneckonců i v historiografii. Lenin je v tomto ohledu zajímavý, protože se z něj stala supermodla a brand sovětského státu a komunistické ideologie vůbec. Ačkoliv na přelomu 10. a 20. let nebyla jeho role tak absolutně výjimečná, ostatní bolševici byli také vlivní, hlavně ti, které pak Stalin nechal povraždit — Trockij, Bucharin, Kameněv, Zinovjev. Nebo Sverdlov, jeden z nejmocnějších revolucionářů, který ale zemřel v roce 1919 ve svých 33 letech. Lenin také zemřel dost brzy, šest let po revoluci, a bylo mu teprve 53 let. Kanonizaci v režii Stalina, kterého nesnášel, se proto nemohl bránit. Navíc byl ohledně mediální sebeprezentace dost zdrženlivý. Takže možnosti projektovat do něj nejrůznější ideály byly hodně široké. Ve 20. letech ještě vystupuje jako nervní intelektuál, ponořený do svých vizí. Ve 30. letech se už stává důstojným a moudrým předchůdcem i partnerem imperiálního budovatele Stalina, začíná se víc podobat svým pomníkům. Po druhé světové válce začínají převládat různé strategie zdůrazňující Leninovu lidskost, dobrotu, skromnost, laskavost, ohleduplnost a podobně. Z žánrového hlediska tak často dochází k jakési nechtěné parodii a burlesce, kdy je cynický ideolog teroru líčen jako láskyplný kamarád každého z nás.

Jakou má Lenin pozici v současné ruské kultuře? Je stále významným a pevným symbolem?

Tisíce Leninových památníků zůstávají v Rusku na svých místech a nikdo se zatím nechystá ani jej pohřbít, leží dál ve své skleněné krabici v mauzoleu. Je na tom vidět, jakým zvláštním slepencem je současná ruská státní ideologie. Lenin nenáviděl duchovenstvo, církev chtěl zničit a víru v boha vyvrátit, ale dnešní elita pravoslavné církve, papouškující názory zformulované v administrativě prezidenta, k jeho přítomnosti na každém kroku mlčí. Lenin už není živější než všichni živí, jak napsal po jeho smrti Majakovskij, je naopak spolehlivě mrtvý — ale nepohřbený. K diskuzi o totalitní podstatě sovětského projektu a roli Lenina a jeho spolupracovníků ruská společnost ještě nedozrála, ačkoliv jednotliví historici, politologové a esejisté se už nesčetněkrát k jednotlivým tématům vyjádřili. Ale přesto zůstává Lenin jakýmsi patronem, kterého nikdo nevzývá, ale ani neodstraňuje. I protagonisté moci mlčky přecházejí do očí bijící rozpor: Lenin zosobňuje v mnoha ohledech pravý opak dnešní ideové orientace ruského vedení. Byl to (západo)evropsky vzdělaný kosmopolita, národem ve smyslu etnické, nebo dokonce duchovní identity opovrhoval. A ruský státní kapitalismus dnešního typu určitě nemá nic společného s jeho učením. Lenin se ale stal jakousi neodmyslitelnou součástí ruského veřejného prostoru, něco jako vodka nebo rudá hvězda. I jeho kulturní impakt je obrovský. Lenin jako téma současného umění by byl námět pro rozsáhlou monografii nebo poutavou výstavu. A bude samozřejmě zajímavé, jakou roli ještě sehraje v budoucnosti kinematografie…





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.20Hledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil Young
5.20Chci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaTvorba světoběžníka rakouského původu Huberta Saupera je známá i u nás. Před lety vzbudil ohlas jeho dokumentární esej Darwinova noční můra o Viktoriině jezeře v Tanzánii, kde se chová okoun říční na vývoz do Evropy, zatímco domorodí obyvatelé poblíž jezera živoří a trpí hlady. Letos mohou diváci MFDF Ji.hlava zhlédnout Sauperův nový snímek Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda. S Hubertem Sauperem jsme si povídali o jeho tvůrčí metodě, zatímco jsme se – virtuálně a se sluchátkem na uchu – společně procházeli po jeho farmě na francouzském venkově.Kamila Boháčková
4.20Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům. Snímek bude mít českou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila Boháčková
3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková

starší články

F3.17DOK.REVUE
27. 10. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty o přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.