Neobvyklý pohled na společenské stigma

Rozhovor s Fridou a Lassem Barkforsovými, autory dokumentu Raising a School Shooter (2021), který měl světovou premiéru na letošním ročníku festivalu CPH:DOX.

z filmu Raising a School Shooter. Foto CPH:DOX.

 

Dokumentární snímek Raising a School Shooter z dílny dánsko-švédské filmařské dvojice Fridy a Lasseho Barkforsových přináší příběh rodičů tří školních střelců a staví toto aktuální téma do nového světla. Spolu s dokumenty Pervert Park (2014) a Death of a Child (2017) tvoří filmovou trilogii, která se zabývá otázkami společenského stigmatu. Ve filmu Pervert Park režiséři navštívili odlehlý Palace Mobile Park na Floridě, do něhož bylo odsunuto přes sto sexuálních delikventů. Film sleduje jejich každodenní život a skrze rozhovory s delikventy nám odhaluje traumatizující události, které vedly až k jejich vlastním sexuálním přestupkům. Dokument Death of a Child se věnuje rodičům, kteří zapomněli svá nemluvňata v rozpáleném autě a zapříčinili tak jejich smrt. Režiséři se skrze rozhovory s rodiči snaží pochopit, jak je možné, že k takovým tragédiím vůbec dochází. Poslední titul této série měl premiéru na dánském festivalu dokumentárního filmu CPH:DOX, kde také získal nominaci na dvě ocenění – Nordic:Dox Award a Politiken Danish:Dox Award. V rozhovoru pro dok.revue filmařské duo poodhaluje svůj tvůrčí proces a pozadí nejen svého nejnovějšího filmu, ale celé dokumentární trilogie.


Festival CPH:DOX vybral váš dokument Raising a School Shooter pro projekci ve filmovém sále v Kodani, jež se uskutečnila 6. května. Co to pro vás znamená v době, kdy velká většina filmů neměla na uvedení v kině šanci?

Frida Barkforsová (FB): Je to samozřejmě skvělá příležitost a máme z ní velkou radost. Projekce navíc neměla žádná omezení ohledně sezení, tak jsme se dočkali promítání se vším všudy.

Lasse Barkfors (LB): Do přípravy filmu pro kinoprojekci jsme investovali spoustu energie, máme tedy opravdu radost, že se nám naskytla příležitost promítnout film na velkém plátně se skutečným ozvučením. Vážíme si příležitosti zhlédnout film společně s diváky.

Raising a School Shooter je třetí díl série, která by se dala nazvat „Barkforsovskou trilogií“. Ve svých filmech se snažíte ukázat stigmatizovaná témata z jiné perspektivy a dáváte hlas lidem, kteří obvykle nejsou slyšet. Proč jste si pro svůj nový film vybrali téma školních střelců – téma, které média neustále omílají?

LB: Myslím, že témata všech tří filmů jsou hodně bulvarizovaná. Vždycky nás zajímají různé úhly pohledu a u Raising a School Shooter jsme chtěli zjistit, kde udělali rodiče střelců chybu. Řekli byste si, že se u nich doma muselo dít něco hrozného, ale není to vždy pravda.

Frida a Lasse Barkforsovi. Foto Lasse Barkfors, Nordisk Film TV Fond

V dokumentu se v podstatě věnujete zdánlivě obyčejným lidem. Jak jste rodiče do filmu vybírali? Zkoušeli jste kromě tří rodin, které snímek zachycuje, oslovit i nějaké další?

FB: Ve filmu jde právě o to, že sledujeme obyčejné lidi. Jistě, dopustili se pár chyb, ale jinak je od ostatních rodičů nic zvláštního neodlišuje. Protagonisty pro takový film bylo samozřejmě velice složité najít – jen zjistit, kde žijí, a zkontaktovat je bylo velmi náročné. A i když se nám to podařilo, většina se nám neozvala nazpět nebo nás odmítli. Taky jsme tam chtěli mít rozmanité příběhy a to nás ještě víc zdrželo.

Kolik vám tahle příprava zabrala času?

FB: Protagonisty jsme hledali dva až tři roky. S natáčením jsme začali v srpnu 2018, ale realizace celého projektu trvala čtyři roky.

Je třeba dodat, že samotní školní střelci se v dokumentu neobjeví (nanejvýš jako hlas v telefonu). Byl to od začátku váš záměr, nebo jste pracovali i s jinými verzemi, ve kterých jste se zaměřili na více témat než jen na trápení rodičů?

LB: Původní námět nakonec nabral podobu, jakou vidíte ve filmu. Chtěli jsme zahrnout i rozhovory se samotnými střelci, protože nikdy nevíte, co by vám při setkání mohli říct. Bohužel nám je ale nedovolili natáčet na kameru.

FB: Chtěli jsme s nimi mluvit z několika důvodů – zajímalo nás, jestli by bylo možné jejich výpovědi zahrnout do dokumentu a jestli to pro film bude přínosné. Chtěli jsme také ověřit faktickou stránku příběhů, které jsme slyšeli od jejich rodičů. Ale nejsme novináři, takže pokud hledáte podrobnou reportáž o střelbě ve školách, v našem filmu ji nenajdete. Naším cílem bylo pouze zdůraznit z našeho pohledu důležitou perspektivu, na kterou je dobré myslet nejen v souvislosti s případy střelby na školách, ale při každé lidské tragédii.

Raising a School Shooter. Foto CPH:DOX.
 

Ve všech vašich filmech protagonisté sdělují své myšlenkové pochody a často i prožitky, které „ještě nikdy nikomu neřekli“. Jak jste toho docílili? Byl váš přístup u tohoto filmu jiný než u snímků Pervert Park a Death of a Child? Trvalo vám dlouho, než jste získali důvěru příbuzných školních střelců?

FB: Když už lidé s natáčením souhlasí, jde spíš o to si jejich důvěru udržet. Je třeba k nim přistupovat s otevřenou myslí a snažit se o to, aby se cítili komfortně. Vlastně je to svým způsobem snadné, protože jsou stejní jako my. Když si k vám někdo přisedne a řekne vám: „Prosím, povězte mi o svých starostech,“ tak se mu většinou otevřete. A tohle platí pro každého, všichni bychom měli chtít vzájemně si naslouchat.

LB: Myslím, že spousta lidí, která si prošla nějakou tragédii, chce upřímně pomoct ostatním, kteří zažívají podobnou bolest. To platí pro všechny tři naše filmy, a proto se chtějí tímto způsobem otevřít i jejich protagonisté.

Myslíte, že spolupráce na vašich filmech přinesla vašim protagonistům určitou katarzi?

FB: Obecně ano. Když jsme se vrátili do Pervert Parku na Floridě po premiéře našeho prvního filmu, vliv dokumentu byl očividný. Někteří místní nám přišli poděkovat, protože jsme se na ně podívali jinýma očima, než bývá obvyklé, což pro ně bylo ozdravné. Před tím se cítili jako vyvrhelové kdesi v zaplivané díře na okraji společnosti, ale zkušenost s naším filmem jim dala naději, že existují lidé, kteří jejich příběhům naslouchají. Po uvedení filmu Death of a Child se jedna z protagonistek začala svěřovat svému okolí a to pro ni byl taky pozitivní proces. Jsme rádi, že jsme jim dokázali takto pomoct.

Ve svých filmech nemáte na starost pouze režii (Frida je koproducentkou a zvukařkou a Lasse je kameramanem a střihačem). Máte k tomu nějaký konkrétní důvod? Pomáhá vám tento intimní přístup, kdy je na place jen minimum lidí, při natáčení osobních scén?

FB: Myslím, že jste to vystihl přesně. Navíc jako manželé se navzájem velmi dobře známe, a tak spolu někdy vlastně ani nemusíme mluvit nahlas. Kdyby s námi pracoval ještě někdo další, už bychom nebyli tak sehraní. Když pracujeme sami, nemusíme zohledňovat návrhy dalších členů štábu a to je o dost jednodušší. V určitém směru nám to situaci sice komplikuje, ale z hlediska tvůrčího procesu jsme takto svobodnější.

V celé trilogii používáte podobný styl – vyprávění protagonistů ve voice-overu doprovázejí scény z jejich každodenního života. Čím vám tenhle styl vyhovuje? Zkoušeli jste i jiný přístup, který neměl takový úspěch?

LB: Když jsme začali natáčet pilot pro Pervert Park, což bylo tři a půl roku před samotným natáčením filmu, měli jsme o filmu dost rozdílné představy. Nakonec jsme zjistili, že klíč je v tom, udržet všechno na minimu, zachovat co největší jednoduchost – zachovat lidskost. Naše filmy sledují obrovské tragédie, a tak se soustředíme primárně na příběh. Natáčet protagonisty při jejich rutinních aktivitách nám pomáhá zdůraznit, že jsou stejní jako všichni ostatní.


 

Vaše filmy mě zaujaly především svou autenticitou a upřímností. Ačkoli se jejich témata točí kolem traumatických a tragických událostí, nesnažíte se je uměle dramatizovat.

FB: Možná to řeknu hloupě, ale když jsem studovala na filmové škole, hodně jsme diskutovali o tom, že v úvodu filmu mezi vámi a vaším publikem vzniká určitá dohoda. Snažíme se naše filmy točit tak upřímně, jak jenom to jde, a všechno ostatní se tomu musí podřídit. Diváci nám musí věřit, že nemanipulujeme a nesnažíme se nic skrývat.

Jedním z hlavních témat trilogie je často dysfunkční a velice komplikovaný vztah mezi rodiči a jejich dítětem nebo dětmi. Je to pro vás osobní téma? Oslovují vás tyto příběhy, protože se něčeho podobného sami obáváte?

FB: Odpověď zní ano i ne – není to strach, se kterým bychom bojovali dennodenně, ale myslím, že takové obavy mají všichni rodiče.

LB: Až po natáčení nám došlo, že právě o tomhle naše filmy jsou, ale není to něco, na co bychom se primárně soustředili. Myslím, že se to taky odvíjí od našeho zaměření, tato témata nás zajímají a přináší nám silné a dojemné příběhy.

Plakát k filmu Raising a School Shooter
 

Vaši trilogii jste natáčeli přes deset let. Celou tu dlouhou dobu jste zkoumali hluboce traumatická a temná témata. Neměly i na vás všechny ty tragické příběhy traumatický dopad? Filmaři si totiž často berou svou práci domů…

FB: Ve skutečnosti je to naopak. Bylo to velice obohacující a myslím si, že to z nás udělalo lepší lidi. Když získáte jiný pohled na život, jste díky tomu moudřejší, více si uvědomujete mezilidské problémy a méně soudíte ostatní. Asi to pro nás bylo do určité míry těžké, ale je to typ bolesti, která ve vás nezanechá smutek. Točit filmy není snadné, ale je to jako mít děti – když dáváte svému dítěti lásku, možná se vám za to nikdy neodvděčí, ale když vidíte, jak je šťastné, tak to za to stojí. Myslím, že to samé platí i pro naše filmy. A pokud diváky naše dokumenty byť jen trochu obohatí, budu šťastná.

Co plánujete dál? Chtěli byste točit další dokumenty zkoumající společenská stigmata?

LBAsi bychom v tom mohli pokračovat dál, ale existuje důvod, proč jsme naše filmy nazvali trilogií. Naše tvorba by připomínala sériovou výrobu, kdybychom se nepustili i do jiných projektů.

Lákají vás hrané filmy? 

FB: Lidé často říkají, že ten točí dokumenty a onen zase hrané filmy, ale teď už mezi těmihle dvěma žánry nevidíme zas takový rozdíl. Dokument nás hodně naučil i o natáčení hraných filmů. Jestli bude náš další film krátký, nebo dlouhý či hraný, nebo dokumentární, to ještě nevíme. Myslím, že nám při realizaci filmů došlo, že hlavně chceme mít tvůrčí svobodu.



 

Překlad Viktor Heumann

---

Text vznikl v rámci workshopu Média a dokument 2.0 a ve spolupráci s časopisem Modern Times Review. Projekt Média a dokument 2.0 je financován z Fondů EHP a Norska 2021–2022.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

1.21Odcházel jsem s propocenou košilíO svém setkání s Karlem Vachkem a s jeho filmy pro dok.revue debatovali častí návštěvníci Vachkových proslulých otevřených seminářů – filozof Miroslav Petříček (MP) a malíř Vladimír Kokolia (VK), dále Vachkův kolega na Katedře dokumentární tvorby na FAMU, pedagog a programový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica (PK), producent Radim Procházka (RP), který u Vachka na FAMU studoval a jeho filmy posléze produkoval, a filmový publicista Vladimír Hendrich (VH), jenž s Vachkem natočil desítky pořadů pro Český rozhlas Vltava.Kamila Boháčková
6.20Hledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil Young
5.20Chci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaTvorba světoběžníka rakouského původu Huberta Saupera je známá i u nás. Před lety vzbudil ohlas jeho dokumentární esej Darwinova noční můra o Viktoriině jezeře v Tanzánii, kde se chová okoun říční na vývoz do Evropy, zatímco domorodí obyvatelé poblíž jezera živoří a trpí hlady. Letos mohou diváci MFDF Ji.hlava zhlédnout Sauperův nový snímek Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda. S Hubertem Sauperem jsme si povídali o jeho tvůrčí metodě, zatímco jsme se – virtuálně a se sluchátkem na uchu – společně procházeli po jeho farmě na francouzském venkově.Kamila Boháčková
4.20Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům. Snímek bude mít českou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila Boháčková
3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas

starší články

2.21DOK.REVUE
31. 05. 2021


z aktuálního čísla:

Situační recenzeTo, co zažíváme v politice, zažíváme i domaIntimní, a přitom politický snímek Rentgen rodiny íránské filmařky Fírúze Chosrováníové (Firouzeh Khosrovaniové) vypráví příběh režisérčiných rodičů, které spojilo manželství, ale posléze se následkem nepřekonatelných rozdílů mezi světskými a náboženskými hodnotami zcela odcizili. O filmu pro dok.revue debatují publicista, vysokoškolský pedagog a odborník na Blízký východ Břetislav Tureček (BT), dokumentaristka, básnířka a aktivistka Martina Malinová (MM) a studentka dokumentu Širín Nafariehová (ŠN).Kamila BoháčkováNový filmGlobální home esejJak vzniká film Jiříkovo vidění, v němž otec s dcerou bojují za snížení CO2, celosvětovou uhlíkovou daň a stoprocentní dividendy, které by se z uhlíkové daně rozdělovaly lidem. Domácí film na světové téma by měl jít do kin na podzim příštího roku.Marta KovářováTémaNormální autistické dokumentyO lidech s poruchou autistického spektra panují zejména v hrané a seriálové tvorbě určité stereotypy. Každý autista však není jako hrdina filmu Rain Man. Nemusí žít v ústavu, ani oplývat genialitou. Jak autismus zobrazují dokumenty, které mohou pracovat se skutečnými, tedy sociálními herci?Martin ŠrajerBáseňBásněJan KačenaGlosaNové trendy tchajwanského dokumentuNedávno skončený švýcarský festival Visions du Réel představil průřez tím nejzajímavějším ze současného tchajwanského dokumentu. Sedm vybraných děl od tradičního dokumentu přes animaci po experimenty reprezentuje různorodost aktuální východoasijské produkce. Jaká nabízí témata?Sara SimićNová knihaO řeholních sestrách a nasloucháníJak vnímají řeholnice současný svět? Je jejich víra pevná, nebo o ni musí stále bojovat? A lze porozumět bez naslouchání? Tyto a další otázky si klade literární dokumentaristka Kamila Hladká ve své nové knize Sestry, jež vychází 28. května v nakladatelství Dcera sestry. Rozhovory se čtyřmi generacemi řeholních sester přinášejí autentický vhled do jejich výjimečných osudů.Kamila HladkáÚvodníkKaždý je jinýdok.revue 2.21Kamila Boháčková