Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací
DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Nejsem typ animátorky, co má ráda samotuMilý tati

Rozhovor, Nový film

Nejsem typ animátorky, co má ráda samotu

11. 8. 2021 / AUTOR: Kamila Boháčková

Nový anidok talentované režisérky Diany Cam Van Nguyen s názvem Milý tati měl právě svou světovou premiéru na festivalu v Locarnu. Jak se projekt vyvíjel a proč režisérce vyhovuje forma, v níž animuje a upravuje natočený materiál?

Pokud vím, původně měl tento film vypadat trochu jinak. Jak a proč se to proměnilo?

Ano. Původně měl tenhle film pojednávat jen o období, kdy byl můj táta ve vězení, vlastně to bylo jen o mém dětství a našich dopisech s tátou. Jeli jsme tehdy s producentkou Karolínou Davidovou na workshop CEE Animation Forum, kde můj námět lektoři začali rozebírat hodně do hloubky. Jde o půlroční workshopu, který je rozdělený na tři turnusy: týden s Lublani, týden v Tallinu a týden v Liberci. Měli jsme štěstí, že jsme v Lublani byli fyzicky, pak to bohužel bylo jen online. Lektoři se vyptávali i na můj vztah s tátou a navrhli mi, že bych měla mluvit spíš o tom, jaký vztah mám k otci teď. Byla jsem z toho skleslá a nebyla jsem si jistá, jestli se chci tolik otevírat. Pojala jsem film nakonec jako dopis pro svého otce. Posléze se do toho vmísil i vietnamský kontext příběhu, což nebyl původní záměr. Nechci být totiž režisérka, která dělá jen filmy s vietnamskou tematikou.

Také forma filmu byla původně jiná…

Byl to víc takový dětský film, dopisy se skládaly do postav. Už jsem měla i animační testy, se kterými jsme na ten workshop s Karolínou jely, po diskuzích s lektory jsem dala na jejich podněty a celý film předělala. Ale jsem ráda, tahle cesta je rozhodně lepší, je to hlubší ponor. I když vývoj filmu byl zdlouhavější než samotná výroba a bylo to hodně bolestné.

Milý tati: making of

Jak tvorbu filmu ovlivnila pandemie? Natáčeli jste v reálu, se štábem…

Měli jsme strašné štěstí, natáčeli jsme hlavně loňské léto, kdy byla mezi dvěma lockdowny pauza. Bylo skvělé, že jsme pak na podzim během dalšího lockdownu měli na čem pracovat. Poslední část natáčení, white room s dospělou hrdinkou, jsme natáčeli letos v lednu, kdy nebyly podmínky pro natáčení už tak přísné. I teď mám štěstí, že se festivaly konají fyzicky, mohu být v Locarnu.

Jaké to vlastně bylo natáčet s velkým štábem? Pro animátora, který bývá spíš introvert a pracuje rád o samotě a je zvyklý na vše dohlídnout sám, je to velký rozdíl.

Už jsem měla s natáčením v reálu menší zkušenost díky filmu Spolu sami. Nejsem ale typ animátorky, co má ráda samotu. Měla jsem pár zkušeností z jiných placů a vždycky mě to bavilo. To, že bylo tolik lidí na place, pro mě bylo naopak pozitivní. Je to jiný druh stresu, než když člověk sám animuje, něco třeba nevyjde podle představ. Ale výhoda byla, že jsem věděla, že do natočeného materiálu budu stejně zasahovat, že si s tím poradím. Tahle forma filmu, založená na rotoskopii a dalších úpravách natočeného materiálu, byla výhodná v obou směrech: člověk není sám při natáčení a když něco nevyjde podle plánů, lze to upravit.

Proč jste se rozhodla pracovat se záznamem reality, které si pak upravujete animací? Podobný přístup byl ve Spolu sami, ale váš debut Malá byl zcela jiný, kreslený.

Nejsem animátorka, která by měla svůj vyhraněný výtvarný styl. Vždy ho přizpůsobuji tématu filmu. A tady jsem věděla, že chci vyjít z dopisů, které jsme si s tátou psali. Z toho jsem vyšla a hledala jsem, co se k tomu bude nejvíc hodit. Dospěla jsem k formě koláže, která znamená  vzpomínky složené dohromady. Byl riskantní, že jsme nevěděla, zda to bude fungovat, třeba scéna v bazénu. Žádný podobný film jsem neviděla. Museli jsme na to přijít sami.

Je neskutečné, jak je současná komunita animátorů a animátorek u nás soudržná. Catering dělali lidé z katedry animace na FAMU, scéna s rybařením se natáčela na místě, kde bydlí vedoucí katedry Michaela Pavlátová. Animaci a stop-motion dělali spolužáci.

Je to tak. Oni pomohli mně a já jim zase dala práci. Navíc mám radši, když spolupracuji s lidmi, které znám a které mám ráda. Catering byla náhoda, Bára Halířová má ráda jídlo a dobře vaří, tak jsme to zkusili. Byl to zkrátka plac s dobrou náladou.

Když vás natáčení tak bavilo, neuvažujete o hraném filmu?

Je to čerstvé, ale uvažuju. Cítím se na to víc než na další animovaný film. Jsem animací teď trošku vyčerpaná, za pět let jsem udělala tři krátké filmy a každý byl jiný, dlouho jsem vyvíjela techniku. Hraný film je pro mě další výzva, ale je to jiná disciplína. 

No teda! Nora Štrbová odešla z animace k dokumentu, vy míříte k hranému filmu. Vypadá to, že točit anidoky je riskantní, protože talentovaní animátoři zběhnou jinam. Čeští animátoři se poslední dobou hodně uchylují k formě anidoku. Čím myslíte, že to je?

Myslím, že to je hodně dané tím, že se anidok nedávno zařadil jako povinné cvičení při studiu animace na FAMU, na UMPRUM a v Plzni. Moje situace to tedy nebyla, já jsem Malou dělala ještě předtím, než byl animovaný dokument na FAMU povinným cvičením. Myslím, že ale po škole už to tak běžné není, to se anidoku věnuje málokdo.

Hrdince jste propůjčila hlas, ale ne tělo či tvář. Proč?

Od začátku jsem věděla, že nechci sama ve filmu vystupovat. I když mě k tomu hodně přemlouvali, například na zmíněném workshopu. Tenhle film je už tak osobní, ještě už by bylo příliš, kdybych v něm ještě vystupovala. Jsem ráda, že jsem se takhle rozhodla. Ten hlas je kompromis, ale to je podle mě správné rozhodnutí. Můj part jsme ale natočili snad až na pošesté, protože v určitých polohách to prostě nešlo, nechtěla jsem dávat najevo emoce a bylo to tudíž monotónní. Nakonec jsem se snažila to zahrát, dala jsem tomu poslední šanci. Kdyby to nevyšlo, uvažovala jsem o herečce. Stejně tak jsem potřebovala spoluscenáristu k psaní scénáře, právě proto, abych měla od tak osobního tématu odstup. Spolupracovala jsem na něm s Lukášem Janičíkem, který film i stříhal.

<b><i>Milý tati</i></b> <a  data-cke-saved-href='https://www.dokrevue.cz/' href='https://www.dokrevue.cz/'>dokrevue</a><b><i>Milý tati</i></b>

Bylo těžké sdělovat tak osobní věci ve filmu?

Měla jsem s tím problém a vidím, jakou cestu jsem ušla od první verze scénáře, tam je v dopisech otci ještě patrný vztek a nevyrovnanost. Ne, že by terapie spočívala v samotné animaci, spíš jsem se s tím uvnitř dokázala i díky práci na filmu vyrovnat. Navíc jsem cíleně chodila sama na terapie, kvůli filmu, abych měla odborný vhled do toho, že zpracovávám toto téma. Nyní jsem za to ráda a přistupuji k filmu jako k cizímu materiálu, už mě to nedojímá. Měla jsem během práce na filmu celkem oddělenou roli osobní a režijní. Vím, že jde v mých filmech o obecnější téma, tentokrát o kulturní rozkol a o to, jak odlišně vnímá svět vietnamská a česká kultura.

Už film viděl váš táta?

Viděl to jako první, aby si o tom dřív nepřečetl v novinách. Dopadlo to dobře, spíš komentoval film obecně, než téma a jeho pocity. Myslím, že ještě nějaký čas potrvá, než to sám zpracuje.

Třeba přijde od něj nějaká odpověď…

To právě ani není třeba. Cítím zevnitř, že se to změnilo.

„Díky filmu jsem navíc zjistila, že řada mých kamarádů má problémy se svým otcem.“

Porovnala sem si váš příběh s příběhem hrdinky filmu Malá, který jsem považovala za váš osobní příběh a hrdinku Rong za vaše alter ego. U Malé ale oba rodiče i s mladší sestrou odjíždějí na konci filmu zpět do Vietnamu, jen hrdinka Rong zůstává v Česku. Ve filmu Milý tati ale otec odchází od rodiny v momentě, kdy zjistí, že matka čeká další dceru. Jde tedy v některém filmu o stylizaci?

Malá je hodně osobní příběh, až na ten konec. Ve skutečnosti odjela matka se sestrou do Vietnamu a otec zůstal v Česku. Stejně jako já. A obě odjely proto, že se rodiče rozváděli, protože si otec našel novou rodinu. Přál si syna.. U Malé jsem příběh chtěla zjednodušit, protože tohle by bylo už trochu jiné téma, nevešlo by se do krátkého filmu a navíc jsem se na něj tehdy úplně necítila. Ale oba filmy jsou hodně propojené a osobní.

Opravdu dodnes ve Vietnamu přetrvává stereotyp, že syn je pokračovatelem rodu, jak se to stalo vašemu otci?

Já se necítím jako odbornice na Vietnam. Záměrně jsme kvůli filmu měli rozhovor s vietnamistkou, s níž jsme to probírali, a ona nám potvrdila, že to pořád tak funguje. Rozhodně ve Vietnamu dívky neusmrcují jako tenkrát v Číně, ale je tam velký tlak na to, aby se rodičům narodil syn. Když se totiž dcera vdá, stane se součástí rodiny manžela, a rodiče pak zůstanou bez opory, protože ve Vietnamu není důchod. Neměl by se o ně kdo postarat a je to spjaté i s historií té země a s konfuciánstvím, navíc ve Vietnamu donedávna platila polygamie. Ale popravdě řečeno i tady donedávna byli v rodinách preferováni spíš synové, všichni to tak trochu znají. Díky filmu jsem navíc zjistila, že řada mých kamarádů má problémy se svým otcem. Je to zkrátka univerzálnější téma.