Natáčení ve skrytém městě

Tomáš Elšík o svém filmu Central Bus Station.

Nové centrální autobusové nádraží Tel Aviv vznikalo jako chlouba Izraele. Vytváří totiž dopravní uzel propojující letiště Ben Gurion a železniční síť skrze zastávku HaHagana. Budova měla být výstavním klenotem Tel Avivu, sloužícím jako portál pro vstup do města. Tyto vzletné myšlenky ale nakonec narazily na ega tvůrců, kterým nebylo nic dost, a tak autobusové nádraží stále rostlo a rostlo. Architekt Ram Karmi spolu s investorem Mordechajem Jonou přesto zcela nasytili svoje očekávání, protože dle světových měřítek vytvořili největší autobusové nádraží na planetě, které si své prvenství udrželo až do roku 2015. Stavba samotná trvala více než 25 let, rozkládá se na 4,4 hektarech půdy, má 7 pater, 230 tisíc metrů čtverečních prodejních ploch a kilometry chodeb. Obrovské rozměry autobusové stanice vytvořily z místa neprostupný labyrint plný slepých uliček a špinavých zákoutí. Lidé z okolí budovu (mírně řečeno) nemají rádi. Nechodí tam, protože nádraží svou velikostí a architektonickým řešením útočí na jejich psychickou integritu. Zažil jsem to na vlastní kůži. Tuny betonu kolem vás svírají a doslova se vysmívají vaší existenci, není divu, že se z místa postupně vytratil život. Místo pestrých výkladních skříní jsou vidět pouze vlnité plechy zakrývající výlohy. Odpočinková místa pro cestující jsou zamčená a plná mastného prachu. A tak nakonec samotný Izrael přestal mít o stanici zájem.

Postupně došlo k reinkarnaci Central Bus Station, kdy byla její prázdná kostra osídlena minoritami Izraele, Filipínci, Etiopany, Eritrejci, Nepálci a mnohými dalšími etniky, která hledala své útočiště. Přehlížený autobusák se tak stal útočištěm, kde se lidé různých vyznání i národností mohou svobodně projevovat bez zájmu většinové společnosti. Ram Karmi si asi nikdy nepomyslel, že v autobusové stanici bude porodnice, filipínský kostel, synagoga nebo školka pro děti emigrantů. V betonovém břiše stanice tak vyrostlo unikátní město se svými čtvrtěmi a ulicemi, které je naprosto jedinečné a zrcadlí v sobě obraz světa tam venku. Objevit jej a jeho vnitřní pravidla ale trvá delší dobu, protože se šikovně skrývá za zavřenými dveřmi původních obchodů a ožívá převážně ve večerních hodinách, kdy je stanice téměř prázdná. Vstup do města si vyžaduje aktivní zájem o prostor. Yonatan (hlavní postava filmu) zkoumá stanici už 17 let a stejně je neustále překvapován, jak se život uvnitř vyvíjí.

Mnohé z minorit obývajících autobusové nádraží žijí na hraně legality. V rámci migrační politiky Izraele, který se neustále snaží těchto lidí zbavit, se bojí o svou vlastní existenci. Proto jsou obyvatelé stanice nedůvěřiví. Ale stejná nedůvěra prýští i z místních rodáků, kteří žijí v nekonečném válečném konfliktu. Všudypřítomný strach ovlivňuje jejich chování a podezřívavým pohledům se nedá vyhnout. A právě nedůvěra je základní pocit, kterému se Yonatan během svého dospívání v Izraeli naučil a vůči kterému teď neustále bojuje. Útroby stanice mu přináší klid, který venku nemůže nalézt. Klid uvnitř je odpovědí na vykořeněnost, kterou místní v různých intenzitách prožívají. 

Když jsem náhodou objevil toto ignorované město, bojoval jsem v lůně stanice se stejným problémem. Získat si důvěru místních pro natáčení filmu trvalo čtyři roky, během nichž jsme s naším malým, ale statečným štábem do Izraele jezdili pravidelně, abychom se stali pevnou součástí života na stanici. V nádraží jsme prakticky bydleli, trávili jsme tam veškerý možný čas a stali se občany skrytého města. Pro jeho obyvatele jsme se stali zábavnou kuriozitou. Jednou z dalších legend stanice. Všichni věděli, že po stanici běhají blázni z Čech, kteří zde točí film, a nepřišlo jim to vůbec divné. Postupně jsme se tak dostávali blíž k nejrůznějším lidem, kteří nám s natáčením filmu začali sami pomáhat. Chtěli nám ukázat způsob, jakým zde žijí.


 

Zjistili jsme, že i tato utajená společnost má svoji hierarchii, která samovolně vykrystalizovala do rozdělení stanice podle jednotlivých etnik. Ta sídlí v různých patrech a částech stanice tak, aby spolu mohla vycházet. Při cestování po stanici za jednotlivými postavami filmu jsme během čtyř měsíců natáčení nachodili kolem tisíce kilometrů a mnohdy jsme na naše účinkující čekali ve špíně a tmě celé hodiny, než jsme mohli začít s natáčením. Systém domlouvání schůzky na čas zde jaksi ztratil svůj význam. Díky tomuto fyzicky náročnému prostoru i procesu natáčení jsme ale pocítili tíhu obyčejné existence ve stanici, i v Izraeli samotném. Válečné, náboženské ani politické otázky do útrob nádraží nedoznívají, rozbijí se o její mohutné zdi. Naopak se zde ale projevuje tíha těch nejběžnějších starostí a pocitů člověka. A tak nás začala sžírat otázka, proč zde Yonatan tráví téměř veškerý svůj volný čas už 17 let. Stanice samotná je určitě fascinující místo, ale ne na tak dlouhou dobu. Yonatan v nás vzbudil mnoho otázek, kterým jsme se rozhodli věnovat a využít tak jeho přítomnost jako průvodce celým filmem.

Zajímalo nás, proč je pro něj doba strávená ve stanici o tolik kvalitnější, než v prosluněném a nádherném Tel Avivu? Čím jsou mu uprchlíci z celého světa bližší než rodilí Izraelci? Prožívá zde společnou otázku spolu s ostatními uprchlíky? Našel v Central Bus Station domov i svoji identitu? A v čem jsou pro něho občané autobusové stanice ryzejší než společnost, do které se narodil? Na všechny tyto otázky jsem se ho nakonec zeptal a odpovědi pro mě osobně byly velmi niterné a zásadní. 

Yonatan ví o stanici úplně vše a neexistuje v ní místo, které by nenavštívil. A tak se stal i naším průvodcem. Doslova speleologickým způsobem jsme se společně dostávali do míst, kde dlouhé roky už nikdo nebyl. Napřímo jsme tak navštívili historii celé stanice. Funkční psací stroje, mrazáky nebo zapomenuté filmy v bývalém kině se jako artefakty všudypřítomně povalovaly v uzamčených částech stanice. Vypovídaly tak o minulosti nabubřené společnosti, která v tomto unikátním mikrokosmu nedokázala přežít, a tak byla nahrazena zcela jiným přirozeně živoucím organismem.

Central Bus Station stále funguje jako vstupní portál do Svaté země, ale její funkce se zcela změnila. Už totiž nepředává pozlátko doby, avšak když se jen trochu snažíte, objevíte v budově oázu autenticity Izraele, která zde ještě stále přežívá.   

Film Central Bus Station bude mít svoji světovou premiéru v soutěži Česká radost na MFDF Ji.hlava už na konci října. 





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

6.2014,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír Turner
dok.revueZ uší roste krasohled„Náš film je vlastně důkazem toho, že poblíž vždycky existuje něco tak jednoduše krásného. A že vnímání člověka je nesmírně ojedinělá a fascinující věc, kterou má smysl kultivovat,“ píšou Tereza Chudáčková a Klára Ondračková o vzniku svého snímku Krásně sviť a krásně hleď, z uší roste krasohled. Jejich film se zaměřuje na detail, čímž se podle autorek běžné objekty stávají abstraktními a přestávají být pojmenovatelné. Krátký snímek získal čestné uznání v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmtl.cz na letošním MFDF Ji.hlava a byl také součástí výstavy studentů CAS FAMU v Galerii města Pardubice. Tereza Chudáčková, Klára Ondračková
dok.revue15 x 15 x 5Jak a proč vznikal dokument o výstavě Minisalon, kterou v orwellovském roce 1984 plánovala uspořádat Jazzová sekce, ale nikdy se neuskutečnila? Román 1984 je alegorií politiky moci, která není omezená dobou. „Byla by škoda natočit film o Minisalonu jako pouhou vzpomínku na vzdálené časy, když můžeme včerejškem říct tolik o dnešku a naopak,“ přiznává režisér Janek Růžička záměr svého dokumentu, v němž se propojuje starší generace výtvarníků, střední generace filmařů a nejmladší generace hudebníků a animátorů.Janek Růžička
dok.revueCo nejdálUkrajinská dokumentaristka Ganna Jaroševič přibližuje svůj připravovaný film As Far As Possible (Co nejdál), který prezentovala na industry eventu East Silver Market, organizovaném Institutem dokumentárního filmu na ji.hlavském festivalu. Dokument je portrétem muže, který se rozhodl opustit civilizaci, odejít na Kavkaz a věnovat se chovu vzácných buvolů indických. „Náš film vypráví o alternativním způsobu pomalého žití v souladu s přírodou a zvířaty a člověka se sebou samým. Zdá se nám, že dnes je toto téma obzvlášť relevantní pro řadu lidí na celém světě,“ píše filmařka.Ganna Jaroševič
dok.revuePodle čarodějeVizuální umělkyně a teoretička Lea Petříková přibližuje koncepci a okolnosti vzniku jejího experimentálního filmu Podle čaroděje, jenž letos soutěží na MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace:Exprmntl.cz.Lea Petříková
5.20Jak jsem točil o KunderoviDokumentarista Miloslav Šmídmajer popisuje, jak vzniká jeho dokument o Milanu Kunderovi s pracovním názvem „Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti“. Snímek by se měl v kinech objevit v březnu příštího roku a posléze se plánuje uvedení na VOD platformách a v České televizi.Miloslav Šmídmajer
dok.revueJde o to vidět, že svět je spíše děravý než plnýFilmař, hudebník a výtvarník Ondřej Vavrečka popisuje proces vzniku své osobité audiovizuální eseje Osobní život díry, která se letos objevuje v soutěžní sekci Česká radost v rámci on-line ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Ji.hlavě. „Jde o to vidět prázdno, chybění, prostory mezi. Zkrátka díry. Protože svět ve skutečnosti je spíš děravý než plný, což ukazuje struktura hmoty,“ objasňuje svůj záměr Vavrečka.Ondřej Vavrečka
4.20Nebe nad současnou ČínouJak vznikal celovečerní dokument Nebe o čínském křesťanském sirotčinci, jenž je současně výpovědí o dnešní Číně? Režisér Tomáš Etzler film vnímá jako tečku za svým sedmiletým působením v roli zahraničního zpravodaje v říši středu. Ve druhém textu popisuje střihačka Adéla Špaljová, jak spolu s režisérem vytvářeli výslednou podobu dokumentu.Tomáš Etzler, Adéla Špaljová
1.20Slunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna Kryvenko
dok.revueVěčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduDokumentarista Jan Gogola ml. popisuje okolnosti vzniku svého nového filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu, situačního portrétu slovenského zpěváka Joža Ráže ze skupiny Elán. Gogola se v otevřených situacích pokouší zjistit, jestli otevřenosti písní Elánu a Rážova hlasu odpovídá jeho otevřenost mentální. Texty Elánu se zároveň stávají kurzivou psaným rámcem tohoto hravého a přitom metafyzického setkání dokumentaristy se slovenským zpěvákem. „Mám za to, že ‚proti‘ může být cestou k ‚pro‘,“ zakončuje příběh svého filmu Gogola.Jan Gogola ml.

starší články

4.18DOK.REVUE
15. 10. 2018


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.