Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházíme

Rozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři

Film Mykaely Plotkin Očima cizince je osobní esejí o hledání vlastní identity. Proces vzniku filmu byl poměrně trnitý a režisérka se nakonec odklonila od původního konceptu, který využíval výhradně záběry natočené lidmi žijícími v zahraničí. Ve spolupráci s kameramankou a střihačkou Cecilií Almeidou Saquieres nakonec vytvořila dílo, které je mnohem osobnější. 

Když jsem film Očima cizince sledoval, uvědomil jsem si, že jen velice zřídka vidíme tváře lidí, kteří právě hovoří. Proč jste se rozhodla neukázat jejich tváře?
Na začátku jsem požádala mé spolupracovníky, kteří pocházeli z mého rodného města v Brazílii, ale žili v zahraničí, aby mi poslali záběry svého okolí. Celý film totiž začíná básní: „Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházíme.” Takže jsem je požádala, aby mi ukázali cizí prostředí vlastníma očima. Rovněž pro mě bylo důležité, aby nepoužívali zoom, jelikož mě zajímalo, jak se může člověk v cizí zemi sblížit s ostatními. Další důležitý fakt bylo to, že má babička, matka a sestra nechtěly ve filmu být. Ve filmu tedy žádné postavy nejsou, jelikož jsem neměla žádné, které bych mohla ukázat. 

Zmiňujete, že proces jeho vzniku byl poměrně dlouhý. Jak těžké bylo ho dokončit?
Poté, co jsem obdržela záběry od mých spolupracovníků, pokusila jsem se film poprvé sestříhat. Mým cílem bylo vytvořit poetický dokument, ale tento první sestřih se mi zdál moc akademický a studený. Uvědomila jsem si, že jsem se snažila vkládat lidem do úst má slova. Dotlačit je k tomu, co jsem chtěla říct o mé vlastní identitě, o objevování mého původu. Po tomto uvědomění jsem projekt na čtyři roky odložila. Teprve když jsem potkala Cecilii Saquieres, kameramanku a střihačku filmu, s níž jsme přemýšlely, že bychom získáné záběry mohly použít jako found footage.

Jako by celý proces vzniku filmu byl cestou sebeobjevení.
Ano. Byla jsem zrovna v Argentině, když jsme se Cecilií potkaly. V té době jsem měla špatný pocit, že jsem všude cizí – v Argentině i v Brazílii. Bylo to něco, co mě velice trápilo ve chvíli, kdy jsme se rozhodly projekt oživit. Myslím, že Cecília to pojmenovala jako „zdravotní film”. Bylo to prostě něco, co jsem potřebovala vytvořit, abych ten pocit překonala.


Když jste si uvědomila, že by váš film měl být více osobní, ulehčilo vám to práci? 
Cecilie se mě nejdřív zeptala, proč chci ten film dělat. Tak jsem jí napsala průvodní dopis. Původně jsem ji chtěla poslat natočené materiály, aby je sestříhala, ale ona mi řekla, že na filmu pracovat nebude. Nakonec se mi ji podařilo přesvědčit. Říkám tomu “kinematografické svádění”. Ale věděla jsem, že pokud projektu nedám vše, nebude se mnou pracovat.

Zdá se, že tato spolupráce byla pro výslednou podobu filmu klíčová.
Ano. Myslela jsem si, že to bude rychle hotové, ale Cecilia se začala vyptávat na rodinné dopisy a mé básně. ‚A nemáš nějaká videa z dětství?‘, ptala se mě. ‚Pojďme zavolat tvému otci! Pojeďme tam nebo tam!‘ Po celou dobu mě tlačila kupředu.

Očima cizince je inspirován básní, kterou jste zmínila a v minulosti jste pracovala i s jinými formami umění. Ovlivnila tato další umění váš přístup k filmu?
V současnosti mám již složitější vztah k poezii. Básně jsem přestala psát v dětství, bylo to na mě prostě příliš. Ale nepřestala jsem psát nadobro, začala jsem psát scénáře. Také jsem asistentkou režie pro řadu brazilských režisérů. Byly to tyto zkušenosti a také zkušenosti, které jsme s Cecilií měly s vizuálním uměním, které daly tomuto experimentální projektu jeho podobu.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková
F4.19Na klimatickou úzkost musíme s rozumemRozhovor s Jonathanem LedgardemPavel Bednařík
F3.19Man Ray: Filmy odpoutané od pravidelDavid Čeněk, kurátor letošní sekce filmů Mana Raye, v rozhovoru pro dok.revue prozrazuje okolnosti objevu umělcových téměř neznámých filmů a uvažuje, v čem tkví výjimečnost Man Raye jako filmaře. Sekce Průhledná bytost: Man Ray poběží dnes ve 21 hodin v DKO II.Kamila Boháčková
F3.19V Česku je sterilizace trans lidí stále povinnáNový film Kateřiny Turečkové Proč se cítím jako kluk?, který letos soutěží v sekci Česká radost, pojednává o životě mladých trans lidí u nás a jejich povinné sterilizaci. V rozhovoru pro dok.revue popisuje Turečková, jak obtížně se žije translidem na malém českém městě. Snímek promítne MFDF Ji.hlava dnes od 12:30 v kině Dukla.Libor Sup
F1.19Celou dobu jsme byli připraveni výsledek zahoditJaroslav Kučera Deník, snímek o předním československém kameramanovi, včera zahájil letošní 23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Unikátní projekt rozdělil běžný dokumentaristický záměr na dvě oddělené nádoby – pandánem snímku se stal dokument Jaroslav Kučera Zblízka, jenž se letos na jaře objevil v českých kinech. Deník vznikl zjevně z velké zapálenosti a odevzdanosti, jak je patrné snad z každé věty režiséra snímku Jakuba Felcmana. Snímek bude promítnut také dnes ve 21 hodin v Dělnickém domě. Martin Svoboda
F1.19Leckdy je strašidelné se schovávat za objektivituS Adélou Komrzý o filmu Viva video, video vivaMartin Svoboda

starší články

5.18DOK.REVUE
26. 11. 2018


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film