Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházíme

Rozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři

Film Mykaely Plotkin Očima cizince je osobní esejí o hledání vlastní identity. Proces vzniku filmu byl poměrně trnitý a režisérka se nakonec odklonila od původního konceptu, který využíval výhradně záběry natočené lidmi žijícími v zahraničí. Ve spolupráci s kameramankou a střihačkou Cecilií Almeidou Saquieres nakonec vytvořila dílo, které je mnohem osobnější. 

Když jsem film Očima cizince sledoval, uvědomil jsem si, že jen velice zřídka vidíme tváře lidí, kteří právě hovoří. Proč jste se rozhodla neukázat jejich tváře?
Na začátku jsem požádala mé spolupracovníky, kteří pocházeli z mého rodného města v Brazílii, ale žili v zahraničí, aby mi poslali záběry svého okolí. Celý film totiž začíná básní: „Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházíme.” Takže jsem je požádala, aby mi ukázali cizí prostředí vlastníma očima. Rovněž pro mě bylo důležité, aby nepoužívali zoom, jelikož mě zajímalo, jak se může člověk v cizí zemi sblížit s ostatními. Další důležitý fakt bylo to, že má babička, matka a sestra nechtěly ve filmu být. Ve filmu tedy žádné postavy nejsou, jelikož jsem neměla žádné, které bych mohla ukázat. 

Zmiňujete, že proces jeho vzniku byl poměrně dlouhý. Jak těžké bylo ho dokončit?
Poté, co jsem obdržela záběry od mých spolupracovníků, pokusila jsem se film poprvé sestříhat. Mým cílem bylo vytvořit poetický dokument, ale tento první sestřih se mi zdál moc akademický a studený. Uvědomila jsem si, že jsem se snažila vkládat lidem do úst má slova. Dotlačit je k tomu, co jsem chtěla říct o mé vlastní identitě, o objevování mého původu. Po tomto uvědomění jsem projekt na čtyři roky odložila. Teprve když jsem potkala Cecilii Saquieres, kameramanku a střihačku filmu, s níž jsme přemýšlely, že bychom získáné záběry mohly použít jako found footage.

Jako by celý proces vzniku filmu byl cestou sebeobjevení.
Ano. Byla jsem zrovna v Argentině, když jsme se Cecilií potkaly. V té době jsem měla špatný pocit, že jsem všude cizí – v Argentině i v Brazílii. Bylo to něco, co mě velice trápilo ve chvíli, kdy jsme se rozhodly projekt oživit. Myslím, že Cecília to pojmenovala jako „zdravotní film”. Bylo to prostě něco, co jsem potřebovala vytvořit, abych ten pocit překonala.


Když jste si uvědomila, že by váš film měl být více osobní, ulehčilo vám to práci? 
Cecilie se mě nejdřív zeptala, proč chci ten film dělat. Tak jsem jí napsala průvodní dopis. Původně jsem ji chtěla poslat natočené materiály, aby je sestříhala, ale ona mi řekla, že na filmu pracovat nebude. Nakonec se mi ji podařilo přesvědčit. Říkám tomu “kinematografické svádění”. Ale věděla jsem, že pokud projektu nedám vše, nebude se mnou pracovat.

Zdá se, že tato spolupráce byla pro výslednou podobu filmu klíčová.
Ano. Myslela jsem si, že to bude rychle hotové, ale Cecilia se začala vyptávat na rodinné dopisy a mé básně. ‚A nemáš nějaká videa z dětství?‘, ptala se mě. ‚Pojďme zavolat tvému otci! Pojeďme tam nebo tam!‘ Po celou dobu mě tlačila kupředu.

Očima cizince je inspirován básní, kterou jste zmínila a v minulosti jste pracovala i s jinými formami umění. Ovlivnila tato další umění váš přístup k filmu?
V současnosti mám již složitější vztah k poezii. Básně jsem přestala psát v dětství, bylo to na mě prostě příliš. Ale nepřestala jsem psát nadobro, začala jsem psát scénáře. Také jsem asistentkou režie pro řadu brazilských režisérů. Byly to tyto zkušenosti a také zkušenosti, které jsme s Cecilií měly s vizuálním uměním, které daly tomuto experimentální projektu jeho podobu.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková

starší články

5.18DOK.REVUE
26. 11. 2018


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue