Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházíme

Rozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři

Film Mykaely Plotkin Očima cizince je osobní esejí o hledání vlastní identity. Proces vzniku filmu byl poměrně trnitý a režisérka se nakonec odklonila od původního konceptu, který využíval výhradně záběry natočené lidmi žijícími v zahraničí. Ve spolupráci s kameramankou a střihačkou Cecilií Almeidou Saquieres nakonec vytvořila dílo, které je mnohem osobnější. 

Když jsem film Očima cizince sledoval, uvědomil jsem si, že jen velice zřídka vidíme tváře lidí, kteří právě hovoří. Proč jste se rozhodla neukázat jejich tváře?
Na začátku jsem požádala mé spolupracovníky, kteří pocházeli z mého rodného města v Brazílii, ale žili v zahraničí, aby mi poslali záběry svého okolí. Celý film totiž začíná básní: „Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházíme.” Takže jsem je požádala, aby mi ukázali cizí prostředí vlastníma očima. Rovněž pro mě bylo důležité, aby nepoužívali zoom, jelikož mě zajímalo, jak se může člověk v cizí zemi sblížit s ostatními. Další důležitý fakt bylo to, že má babička, matka a sestra nechtěly ve filmu být. Ve filmu tedy žádné postavy nejsou, jelikož jsem neměla žádné, které bych mohla ukázat. 

Zmiňujete, že proces jeho vzniku byl poměrně dlouhý. Jak těžké bylo ho dokončit?
Poté, co jsem obdržela záběry od mých spolupracovníků, pokusila jsem se film poprvé sestříhat. Mým cílem bylo vytvořit poetický dokument, ale tento první sestřih se mi zdál moc akademický a studený. Uvědomila jsem si, že jsem se snažila vkládat lidem do úst má slova. Dotlačit je k tomu, co jsem chtěla říct o mé vlastní identitě, o objevování mého původu. Po tomto uvědomění jsem projekt na čtyři roky odložila. Teprve když jsem potkala Cecilii Saquieres, kameramanku a střihačku filmu, s níž jsme přemýšlely, že bychom získáné záběry mohly použít jako found footage.

Jako by celý proces vzniku filmu byl cestou sebeobjevení.
Ano. Byla jsem zrovna v Argentině, když jsme se Cecilií potkaly. V té době jsem měla špatný pocit, že jsem všude cizí – v Argentině i v Brazílii. Bylo to něco, co mě velice trápilo ve chvíli, kdy jsme se rozhodly projekt oživit. Myslím, že Cecília to pojmenovala jako „zdravotní film”. Bylo to prostě něco, co jsem potřebovala vytvořit, abych ten pocit překonala.


Když jste si uvědomila, že by váš film měl být více osobní, ulehčilo vám to práci? 
Cecilie se mě nejdřív zeptala, proč chci ten film dělat. Tak jsem jí napsala průvodní dopis. Původně jsem ji chtěla poslat natočené materiály, aby je sestříhala, ale ona mi řekla, že na filmu pracovat nebude. Nakonec se mi ji podařilo přesvědčit. Říkám tomu “kinematografické svádění”. Ale věděla jsem, že pokud projektu nedám vše, nebude se mnou pracovat.

Zdá se, že tato spolupráce byla pro výslednou podobu filmu klíčová.
Ano. Myslela jsem si, že to bude rychle hotové, ale Cecilia se začala vyptávat na rodinné dopisy a mé básně. ‚A nemáš nějaká videa z dětství?‘, ptala se mě. ‚Pojďme zavolat tvému otci! Pojeďme tam nebo tam!‘ Po celou dobu mě tlačila kupředu.

Očima cizince je inspirován básní, kterou jste zmínila a v minulosti jste pracovala i s jinými formami umění. Ovlivnila tato další umění váš přístup k filmu?
V současnosti mám již složitější vztah k poezii. Básně jsem přestala psát v dětství, bylo to na mě prostě příliš. Ale nepřestala jsem psát nadobro, začala jsem psát scénáře. Také jsem asistentkou režie pro řadu brazilských režisérů. Byly to tyto zkušenosti a také zkušenosti, které jsme s Cecilií měly s vizuálním uměním, které daly tomuto experimentální projektu jeho podobu.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.20Hledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil Young
5.20Chci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaTvorba světoběžníka rakouského původu Huberta Saupera je známá i u nás. Před lety vzbudil ohlas jeho dokumentární esej Darwinova noční můra o Viktoriině jezeře v Tanzánii, kde se chová okoun říční na vývoz do Evropy, zatímco domorodí obyvatelé poblíž jezera živoří a trpí hlady. Letos mohou diváci MFDF Ji.hlava zhlédnout Sauperův nový snímek Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda. S Hubertem Sauperem jsme si povídali o jeho tvůrčí metodě, zatímco jsme se – virtuálně a se sluchátkem na uchu – společně procházeli po jeho farmě na francouzském venkově.Kamila Boháčková
4.20Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům. Snímek bude mít českou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila Boháčková
3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková

starší články

5.18DOK.REVUE
26. 11. 2018


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.