Náš orient

O letošní Ji.hlavské sekci Československý orient píše Jaroslav Kratochvíl.

Obrázky z Podkarpatské Rusi

Je z dobré oceli sekera a z dobré oceli muž,
muž, který pro denní chléb dává život všanc,
tak trochu lhostejný, tak trochu hrdý,
je v tom kus divné touhy a je v tom stesku kus,
v té smutné zemi, zvané Podkarpatská Rus.

Píseň o Podkarpatské Rusi, 1937 

Jako Češi nesníme o divoké kráse Lucemburska, o dobrodružných výpravách v Horním Slezsku, ani Lužice nám nevoní chutí dálek. V naší historické paměti tato bývalá území Českého království nezůstala. Nepojí nás k nim sentiment ani v nich nehledáme důkazy naší minulé přítomnosti. Jsou nám cizí. Nulový zájem. Zato dvacet let spojení Česka s Podkarpatskou Rusí v nás zanechalo jistý pocit blízkosti. Zakarpatí je jako vybledlá pohlednice s krasopisným pozdravem psaným obstarožními výrazy. Obraz karpatských mlh, salaší a rurální idyly v nás vyvolává pocit nostalgie. A oslava sta let od založení československého státu, který o svoji původní podobu přišel už před osmdesáti lety, je pak důvodem pro její zhmotnění. Dnes Podkarpatí se vším tím balastem dějin najdeme tam, kde jsou realita i klišé přichycené při činu – v dokumentárních filmech. A ty zase hledejme v archivech, v Česku konkrétně v Národním filmovém archivu a v Kyjevě v Central State CinePhotoPhono Archives of Ukraine named after H. Pshenychnyi. Což vás donutí ke dvěma závěrům: zaprvé už nikdy nevyslovovat celý název a označovat tuto největší ukrajinskou filmotéku její zkratkou TsDKFFA a za druhé podlehnout chuti uložené filmy přímo vidět. Tedy pokud ovšem máte zájem. A ten jsem měl. Už jen proto, že jsem v Kyjevě měl trávit dva měsíce na své stáži na jaře loňského roku, což je ideální čas na přípravu sekce Československý orient pojednávající o obrazu Podkarpatské Rusi pro ji.hlavský festival. A pro svůj uspokojivý pocit z filmové archeologie.

Následující text je mým subjektivním výběrem asociací spojených s tímto pobytem. Stejně subjektivním jako pohledy dokumentaristů zachycující Podkarpatskou Rus mezi lety 1918–1939. 

„Turisté, kteří se nedají zadržet velehorami a pokračují dále k východu, potkají se s malebnou a velebnou krásou Podkarpatské Rusi,” hlásá mezititulek filmu Na Podkarpatské Rusi (1932). Ano, přesně tento obraz Zakarpatí jsem jel hledat. Ovšem fyzicky jsem onu Rus viděl jen z okénka vlaku na dvacetitříhodinové cestě mezi Prahou a Kyjevem, přikusující kančí klobásu a pijící pivo Baltice zakoupené na poslední zastávce na Slovensku. Jel jsem na Slovensko a na Ukrajinu. Tedy ne do Německa, do Polska či do Izraele, do zemí s jejichž kulturou jsme se potkávali na našich ulicích po staletí. Ale přestože jsem cestoval tak daleko, tak mi nejen můj jazyk napovídal, že zůstávám tak trochu doma. Ale východní přísliby zároveň voněly orientem. Naším orientem. 

Ukrajinské Velikonoce jsem prožil jako turné po kostelích. Od 11 hodin večer do 5 hodin do rána, kdy se zde konají mše, jsem nachodil přes 20 km, prošel mnoho kostelů a každý byl jiný. Viděl jsem věřící, kteří během bohoslužby brebentili. I hardcore jádro skandující „Vpravdě vstal z mrtvých“ jako fanoušci na fotbalu. Bábušky usínající ve stoje i mládence v pozoru. Mladé přicházející na pobožnost zkouřeni a jiné jdoucí po kolenou. Ty, kteří čekali šest hodin s vajíčky a vínem před kostelem, aby byli první, kterým kněz požehná, i ty vzadu, již měli lahve už načaté. Kyjevský a moskevský patriarchát i řecké katolíky. Velikonoční zvyky různých vyznání, rozdílné intenzity i formy, které se organicky prolínaly jako nekonečný proud Dněpru touto sváteční teplou jarní nocí. Kyjevský Velký pátek byl babylon a já si říkal, kam se na to všechno hrabou ty naše pomlázky. Stejný pocit magické fascinace zřejmě zažívali i dokumentaristé na Podkarpatské Rusi. Obrazy, které přinášeli, byly přesyceny lidovou zbožností a uhranutí z národnostní a náboženské rozmanitosti.

Obrázky z Podkarpatské Rusi

„Domácí lid se obléká do svých staroslovanských krojů, jejichž původní ráz přetrval století,” čteme ve filmu Jaro na Podkarpatské Rusi (1924) a karpatské vesnice ožívají třemi dny lidových radovánek na horském jaře. Snědá kráska se culí do kamery, zatímco cikánský houslista hraje a zbožní obyvatelé upřímně projevují radost z víry. Poutě a procesí. Kroje a cikánské vsi. Místa, osoby a zvyky, které známe, ale které jsme nikdy neviděli. „Podle přísného ritu, žije se tu, jsme již v pomezí orientu na rozhraní dvou světů,” takto lakonicky lze shrnout dokumentární obraz Podkarpatí. Přestože tehdejší Praha byla ekumenickým, multinárodnostním a mnohojazyčným městem, její režiséři viděli Podkarpatskou Rus jako ten pravý československý orient. Místem, kde drsní voraři svážejí své kulatiny a horská krajina s nekonečnými stády hostí lid nezkažený dneškem. Pocit tak soustředěný a sugestivní, že byste i věřili, že v těchto němých snímcích opravdu zaslechnete zvuk bačovské fujary. Definice československého zámoří cosi vypovídá i o nás samých – dostatečně vzdálené, aby poutalo naši pozornost, a přitom nám stále kulturně blízké, aby nás neděsilo svojí přílišnou jinakostí. 

Jaké asi pocity zažíval asimilovaný žid Alexander Hackenschmied, když sem přijel natáčet a setkal se s místní stále uzavřenou židovskou komunitou? Byl více překvapený on, nebo oni jím? Ve scéně z filmu Píseň o Podkarpatské Rusi (1937) sugestivně frázuje básnický komentář: „… proroci věřícím zakázali zhotovit obraz svojí tváře,” zatímco v záběru ortodoxní žid zakrývá svůj obličej a prchá před kamerou… Pocit sebepopření jsem měl, když jsem navštívil největší kyjevskou synagogu a pak se nechal zlákat letáčkem přiloženým ke vstupence inzerující místní košer restauraci. Zde, ve zdaleka nejluxusnějším místě, kde jsem v průběhu cesty byl, mě slušivě oděný číšník přátelsky pomohl z bundy a přinesl zvláštní židli pro můj bágl. Ryba byla skvělá, koňak silný a voňavý. V restauraci jsem seděl sám, číšník se mile usmíval. Za vše jsem zaplatil i se slušnou diškrecí asi tolik jako za snídani v Karlíně. Pocit odvracení tváře jsem pak poznal v rozlehlém parku a památníku v Babim Jaru, kde nacisté během dvou dnů postříleli na 33 tisíc kyjevských židů. 

Záběry polských a rumunských pohraničníků či uniformy hlídkující československé pohraniční stráže, tam kde státní hranici lemují hroby padlých. Odkazy na pozůstatky střetnutí velké války, ať již v podobě mrtvých, kteří zemřeli proto, aby ti živí mohli hlídat hranice, či ve zdůraznění jejich oběti být dalším z evergreenů dokumentů o Podkarpatské Rusi. „Za několik let nebude snad již viděti tolik kreténů, smutného dědictví po dobách maďarské vlády,” slibuje titulek filmu Podkarpatská Rus (1930). My tušíme, že za tímto prohlášením je ukryt i další význam – Jste svobodni! Nyní si zde vládnete sami! – Prostřednictvím československých úředníků a s dvacet let marně požadovanou autonomií, chtělo by se dodat sarkasticky. Vlastenecký duch ovládá filmy, které nám servírují obrazy dopravní infrastruktury, nových škol, chudobinců a velkých úředních budov. Vše obehnané hranicí s hlídkujícími vojáky s dvouocasým lvem, moravskou orlicí, dvojramenným slovenským křížem a podkarpatskoruským medvědem ve znaku. Podobně na mě zapůsobilo i náměstí Majdan obehnané tvářemi těch, kteří zde zemřeli. Pomníky s fotografiemi mužů a žen na tomto bojišti uprostřed města. Pulzující rozvoj, který lemují hroby jako memento mori. S minulostí jsem se zde setkával všude. Hltal jsem ji. Dokonce tak, že jsem prošvihl raut na Short Film Festival Kyjev, protože jsem se zdržel v místním muzeu hladomoru. Život zde byl plný ironie!

Na Podkarpatské Rusi

A tak jsem i já začal chápat jistý pocit cizosti i blízkosti zároveň, který v sobě filmy o Podkarpatské Rusi mají. Tu bezpečnou exotiku v mezích povoleného. Ano, možná jsem po všech těch nedělních Curry Chicken Masalech a Bún bò Nam Bộech pražského orientu již přejezen. Ale myslím si, že Kyjev je zkrátka v ledasčem mnohem národnostně, nábožensky a ostatně i jazykově pestřejší než Praha.

Všechny filmy jsem viděl v TsDKFFA, v archivu s dlouhým jménem a historií. A atmosférou nadšení v mezích možného a kulisami vnějškové monumentálnosti a vnitřní opotřebovanosti. A s přehrávači na BETA kazety s filmy o podkarpatském rozvoji. Rozvoji, který tento chudý, převážně zemědělský region, s ohromnými lesními porosty, dechberoucími scenériemi a hrdým duchem zažívá pod československou správou. Sledoval jsem filmy pro pamětníky. Tedy, ony by to byly filmy pro pamětníky, ale nikdo, kdo by si to pamatoval, už nežije, takže to jsou archivní materiály. Když konkrétní vzpomínky odejdou spolu se svými lidskými schránkami, tak se z nich stávají historické prameny. Podle historiků právě v tomto momentě je prvně možné objektivně zhodnotit naši historii. Až zmizí emoce, lidská zkušenost a konkrétní paměť, může se nová, čerstvá, traumaty minulosti nepoznamenaná generace podívat dozadu a říci – takoví jste byli! Pokud bychom měli hodnotit na základě filmů o Podkarpatské Rusi, tak jsme byli hrdí. Na to, že jsme samostatní. Ekonomicky i vojensky silní. S infrastrukturou a rozvinutou sociální a vzdělávací soustavou. Sledujeme rozkvět lékařské a sociální péče, rozvoj infrastruktury a industrializaci. A s námi i Podkarpatská Rus, která pod „vládou moudrého státníka-filozofa dr. T. G. Masaryka, jemuž stavějí i na Podkarpatské Rusi pomníky (…), spěje vstříc šťastné budoucnosti,” uvádí doslova mezititulek filmu Podkarpatská Rus (1930). Pocit hrdosti na rozvoj jsem zaznamenal i tady. Snahu přiblížit se západním zemím. Být moderní. Být cool. O tom jsem přemýšlel, když jsem seděl v kočičí kavárně, upíjel vanilkové lattéčko a kouřil skořicové cigarety v centru turisty vybydleného Lvova, který je víc trendy než Krymská a Letná dohromady. Nebo v Kyjevě, kde je v metru wifi. Všude a zadáčo. A o víkendu tu zavírají největší silnici a dělají z ní pěší zónu. Připravují interaktivní filmové muzeum, které u nás chybí. A hlavně colu s rumem či koňakem a gin s tonikem tu prodávají v praktických třetinkách, takže si nemusíte nic míchat. Komu by se pak chtělo po dvou měsících se dvacet tři hodin vracet vlakem do toho našeho zapadákova.





výpis dalších článků rubriky:  Téma

6.20Hudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter Albrechtsen
6.20Odkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana Belešová
5.20Fantomová kinematografie Jižní KorejeProgramový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica přibližuje v následujícím textu vývoj jihokorejského dokumentu od jeho počátků po současnost. Vytváří tak potřebný kontext letošní ji.hlavské retrospektivy Průhledná krajina, jíž se stala Jižní Korea. Přehlídka představuje u nás dosud neznámé snímky, natočené v období od dvacátých let minulého století po současnost, a ukazuje fascinující cestu jihokorejského dokumentu, jehož nezávislost se začala psát až v roce 1988.Petr Kubica
5.20Muž, který předběhl svou dobuBankéř Albert Kahn vytvořil pod vlivem svého učitele, filozofa Henriho Bergsona, pozoruhodný soukromý archiv své doby. Pokusil se v něm posbírat co nejvíce filmů a fotografií svědčících o světě, v němž žil. Jeho Archiv planety, jak svou sbírku nazval, pokrývá období od první světové války do roku 1932 a zachycuje tak paměť tehdejšího světa. Výběr ze snímků z Kahnova archivu uvede online ve zvláštní sekci letošní ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.David Čeněk
4.20„Můžeme hovořit filmovým jazykem?“Letošní, čtyřiadvacátý ročník MFDF Ji.hlava se zaměří mimo jiné na polské experimentální filmy sedmdesátých let minulého století, které tvořil kolektiv autorů pod názvem Warsztat Formy Filmowej. Jak vypadal manifest tohoto hnutí a co svou formou tyto filmy předznamenaly?Tereza Turzíková
3.20Politika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin Mišúr
2.20Není jeden feminismusZamyšlení nad dokumentaristkami inspirované knihou Barbory Baronové Ženy o ženách.Martin Šrajer
1.20Jak uslyšet obraz?Hlavním tématem tohoto čísla dok.revue jsou české radiodokumenty tvořené filmovými dokumentaristy. V tématu, které sepsala editorka dok.revue Kamila Boháčková, líčí filmoví dokumentaristé jako Lucie Králová, Tereza Reichová, Marika Pecháčková, Lumír Košař, Apolena Rychlíková či tvůrkyně anidoků Diana Cam Van Nguyen, co pro ně znamená tvořit radiodokumenty. V čem je to pro ně odlišné od filmu? Co jim to přineslo nového? Téma radiodokumentů se hodí do dnešních dnů všeobecné domácí karantény, většina v textu zmíněných radiodokumentů je totiž ke slyšení online. Kamila Boháčková
5.19Zachytit zázrak potřebuje časCenu za přínos světové kinematografii získal letos v Jihlavě kazašský režisér Sergej Dvorcevoj, který byl také autorem letošní festivalové znělky, jež v jednom dlouhém jímavém záběru snímá tvář kazašské herečky Samal Esljamové na nástupišti moskevského metra. Do Jihlavy se Dvorcevoj vrátil přesně po dvaceti letech, v roce 1999 si z tehdy teprve začínajícího festivalu odnesl historicky první ji.hlavskou cenu. Letos představil na festivalu nejen své dosavadní filmy, ale spolu s ředitelem jihlavské přehlídky objasnil svůj způsob natáčení i uvažování na masterclass, jejíž otitulkovaný záznam si lze přehrát na dok.revue.Kamila Boháčková
F5.19Válka jako stav mysliEsej o snímcích Průnik a Doufám, že se máš dobře, které spojuje reflexe 20. století prostřednictvím archivních materiálů. Obě díla letos soutěžila v sekci Opus Bonum. Janis Prášil

starší články

4.18DOK.REVUE
15. 10. 2018


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.