Na tělo

Libuše Rudinská píše o svém novém filmu Na tělo, který bude mít premiéru na konci února tohoto roku.

Na tělo

Dokument s původním názvem Jindřich Štreit – Sudety, má láska vznikal od roku 2015, kdy jsem chtěla Jindřichovi Štreitovi složit poctu k jeho sedmdesátinám, které oslavil o rok později. Původně však nápad vznikl už v roce 2005, kdy jsem uvažovala o dokumentu k šedesátinám, ale to z mnoha důvodů nevyšlo. A dnes si říkám, že to je dobře. Za těch deset let jsem nabrala filmařské, ale hlavně životní zkušenosti, které mi byly spolehlivým kompasem při hledání podstatného.

Štreita znám od roku 1993, kdy jsem se stala jeho studentkou na FAMU, a dá se říct, že od prvních chvil nás provázelo zvláštní pouto, přátelské, tvůrčí, lidské, byli jsme si blízcí naturelem i původem (sama pocházím z malého města Napajedel na Moravě). Během toho období mi utkvělo několik jeho zásadních vyjádření k podstatě žití, k životní filozofii a vůbec k životu samotnému. Jeho pohled se velmi lišil od zbytku světa nejen přijímáním, trpělivostí a lidskostí, ale i spojením obyčejnosti a intelektu. Vždycky se mi na něm líbilo, že není snob a dokáže najít společnou řeč s bezdomovcem i prezidentem. Nikdy jsem neměla pocit, že si o sobě myslí, že je něco víc než kdokoliv, s kým právě mluví, a nebyla v tom žádná falešná skromnost. Ten muž mě fascinoval svojí pokorou k životu, přestože to může znít pateticky. Možná že nejsem schopná ani sdělit svůj pocit dost přesně. Proto jsem se rozhodla ho představit filmařsky.

Náš osobní vztah nikdy nepřekročil hranice přátelství, a přesto, a možná i díky tomu, si mě během filmování pustil k sobě tak blízko, že jsem úplně přehodnotila koncepci dokumentu a rozhodla se místo vztahu fotografa ke krajině, kde žije, stvořit snímek, který půjde po osobní linii jeho životního příběhu a bude rozkrývat i drobná tajemství jeho života, obavy i některá citlivá místa. Vztah k prostředí Sudet ve filmu samozřejmě je, ale je odsunut do pozadí, jako jakási kulisa, leitmotiv. Přiznám se, že jsem moc ráda, že se mi podařilo získat Štreitovu důvěru, se kterou jsem už ani nepočítala, protože dlouho to vypadalo, že film vůbec nevznikne. Nedařilo se mi totiž získat dostatek financí. Ze své podstaty mám moc ráda naléhavé vnitřní příběhy, intimně sevřené. Nebaví mě klouzání po povrchu ani popisnost většiny příběhů, které se zpracovávají.

Na tělo

Dokument vznikal pomalu a dlouho, a možná ani Jindra nevěřil v jeho realizaci a byl spíše vlažný. Situace se zásadně otočila v jednom dramatickém momentu, kdy fotograf málem přišel o život z naprosto banálních příčin. Přímo před kamerou, a před zraky zvukaře a mě, upadl tak nešťastně, že skončil ve vsetínské nemocnici na JIPce s otřesem mozku, který zpočátku vypadal dost dramaticky. Protože jsme mu však poskytli první pomoc, obešlo se to bez trvalých následků. Myslím, že právě tato nehoda, a hlavně zvukařova rychlá asistence, náš osobní vztah prohloubila a mohla začít intenzivnější a jaksi pravdivější spolupráce.

S natočeným materiálem a prohlubující se důvěrou jsem musela zvažovat, jakým směrem se budu ubírat dál, jak to pojmu, co chci říct a hlavně čím budu Jindřicha charakterizovat. Viděla jsem, že je samá legrácka, umí si ze sebe udělat srandu, což jsem využila, kde se dalo, a občas došlo i na situace, kdy jsem si také trochu tropila legraci já z něj. Důležité ale bylo vědět, kde je ta tenká hranice lehkého úsměvného humoru a výsměchu. Měla jsem však stále na paměti, že toto nesmím porušit a nemohu si udělat legraci z lidí, které fotografuje. Věděla jsem, že přes rozvernost situací si nemohu a nesmím dovolit nikoho shodit, právě přesně tak, jako Jindřich si nedovolí svými snímky nikoho degradovat.

Další zajímavá situace nastala, když jsem zkoumala okolnosti Štreitova věznění kvůli fotografiím v roce 1982. Přečetla jsem si celý jeho spis, který zůstal poměrně zachovalý. Hovořili jsme o tom spolu měsíce. Pak znenadání, skoro jako na objednávku, potkal Jindra svého estébáka, který jeho spis vedl. Bylo to jejich první setkání po třiceti letech. Shodou okolností se jednalo o jeho někdejšího spolužáka z Vysoké školy pedagogické, který se ale po studiích rozhodl dělat kariéru u represivních složek státu. Souhlasil s natočením rozhovoru, a tak jsme se s ním sešli. Kapal z něho med, Štreita oslovoval: „Jindříšku, kamaráde…“. Nic podstatného ale neřekl, hlavně mlžil o své práci, tak jak to dělají všichni estébáci a jejich spolupracovníci, kteří tvrdí, že nikomu neublížili. Cítila jsem ale z něho jakýsi pocit, ne přímo viny, ale velmi lpěl na Štreitově přízni. Využila jsem toho a zeptala se ho, jestli by se mu nechtěl omluvit, za to, že se podílel na represi proti jeho osobě. Samozřejmě že to odmítl a následně se pokusil hledat ve Štreitovi spojence proti mně, že prý někdo (já) s nimi manipuluje, a snažil se mezi nás vrazit klín. Bylo to typické jednání člověka, který v tom celý život žil a jednal s lidmi tímto způsobem. Přitom šlo jen o jednoduché a prosté promiň, kamaráde! Místo toho měl jen plnou pusu prázdných plků o lásce k „Jindříškovi“.

Ve filmu tato situace ale není, protože natočený materiál je bezcenný, ničím nepřekvapil a bohužel nevyužil příležitosti se s celou situací jaksi lidsky vypořádat a svou údajnou lásku k „Jindříškovi“ tím deklarovat.


 

Hezkým a něžným tématem v tomto filmu je oproti všem předchozím, které o fotografovi vznikly, Štreitovo téměř padesátileté manželství s Agnes, která o některých situacích, jež spolu zažili, mluví velmi otevřeně a bez patosu. Překvapivou je také proměna v jejich vztahu odehrávající se takřka v přímém přenosu.

Myslím, že se máte na co těšit.
 

Celovečerní film Na tělo má premiéru v úterý 27. února 2018 v olomouckém kině Metropol.





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

dok.revueVěci mohou být i jinakJak se natáčel vnitřní portrét Jaroslava Duška s názvem Zrcadlení tmy?Viliam Poltikovič
dok.revueKrajina poslů smrti i taškářůDokumentaristka Květa Přibylová přibližuje práci na svém experimentálním snímku Země havrana z archy, který vybrali organizátoři nyonské přehlídky Visions du Réel do své online mediatéky, jež je pro filmové profesionály přístupná do 2. května na webu festivalu.Květa Přibylová
dok.revueM E Z E R Y PAMĚTINora Štrbová přibližuje svůj nový animovaný dokument M E Z E R Y (S P A C E S), ve kterém zpracovává osobní zkušenost se ztrátou paměti svého bratra. Snímek do 24. dubna uvádí online letošní ročník festivalu Visions du Réel.Nora Štrbová
dok.revueStopy Jedličkovy krajinyDokumentarista Petr Záruba přibližuje svůj nový film Jan Jedlička: Stopy krajiny o malíři Janu Jedličkovi. Snímek bude uveden na letošním ročníku festivalu Visions du Réel.Petr Záruba
dok.revueKlavír je příliš těžkýEliška Cílková přibližuje svůj nový dokument Pripjať Piano, v němž pátrala po opuštěných klavírech i vzpomínkách v uzavřené zóně dávné černobylské tragédie. Snímek je od 17. do 24. dubna k vidění online v rámci letošního ročníku festivalu Visions du Réel.Eliška Cílková
dok.revueVlci jako hrozba, nebo přirozenost?Dokumentarista Martin Páv představuje svůj nový film Vlci na hranicích o vztahu lidí na Broumovsku k vlkům, vracejícím se na toto území. Film klade zásadní otázky o vztahu člověka a přírody – do jaké míry máme potřebu mít život pod kontrolou a do jaké míry jsme ochotni zahrnout do svých životů nepředvídatelnost ve světě, který nepatří jenom nám? Snímek bude 1. května k vidění online v rámci letošního ročníku festivalu Visions du Réel, a to v sekci Grand Angle.Martin Páv
1.20Slunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna Kryvenko
dok.revueJak nemluvit jazykem apokalypsy?Dokumentaristka a publicistka Apolena Rychlíková přibližuje svůj dokument Češi jsou výborní houbaři, jehož název odkazuje na známou báseň Milana Kozelky. Nový film Apoleny Rychlíkové bude součástí šesté série Českého žurnálu a jeho premiéra proběhne na festivalu Jeden svět.Apolena Rychlíková
dok.revueJak jsem potkala losyHana Nováková o losech, lidech a filmech, co potřebují čas. Amoosed.Hana Nováková
dok.revuePsí láskaRežisérku Lindu Kallistovou Jablonskou vždy zajímali lidé, kteří jdou za hranice svých možností. Oslovila ji proto životní cesta české musherky Jany Henychové, která nejraději tráví čas o samotě za polárním kruhem, jen se psím spřežením. Dokument Psí láska, který má premiéru na letošním festivalu Jeden svět, může být podle režisérky inspirací pro ty, kteří se bojí žít svůj sen. Pro dok.revue přibližuje vznik svého nového dokumentu.Linda Kallistová Jablonská

starší články

1.18DOK.REVUE
26. 02. 2018


z aktuálního čísla:

Situační recenzeFilm V síti by měl být hlavně na síti, aby něco dokázal změnitDebata nad filmem V síti tvůrců Víta Klusáka a Barbory ChalupovéKamila BoháčkováNový filmSlunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna KryvenkoTémaJak uslyšet obraz?Hlavním tématem tohoto čísla dok.revue jsou české radiodokumenty tvořené filmovými dokumentaristy. V tématu, které sepsala editorka dok.revue Kamila Boháčková, líčí filmoví dokumentaristé jako Lucie Králová, Tereza Reichová, Marika Pecháčková, Lumír Košař, Apolena Rychlíková či tvůrkyně anidoků Diana Cam Van Nguyen, co pro ně znamená tvořit radiodokumenty. V čem je to pro ně odlišné od filmu? Co jim to přineslo nového? Téma radiodokumentů se hodí do dnešních dnů všeobecné domácí karantény, většina v textu zmíněných radiodokumentů je totiž ke slyšení online. Kamila BoháčkováSportKreativní dílna mladých producentůO workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleAnna OndrejkováBáseňJiří TrnkaFrantišek HrubínTeorieKinematografická filozofieKinematografická filozofie či filmozofie představuje oblast výzkumu, která stojí na průsečíku filmové vědy a filozofie. Následující text je úvodem do filmozofie, jenž představuje její základní přístupy, témata a klíčové osobnosti. V první části zasazují autorky filmozofii do esteticko-historické perspektivy ztotožňování filozofie s uměním, zatímco v druhé části pak provádí „příčný řez“ dnešním stavem bádání a pokoušejí se vystihnout metodologickou i tematickou pluralitu aktuálních filmozofických přístupů.Andrea Slováková, Tereza HadravováGlosaDěkuji ti, étereFilmová dokumentaristka Tereza Reichová přibližuje své první pokusy s tvorbou radiodokumentu pro Český rozhlas. První pokus se prý příliš nevydařil. „Proč to tak bylo?“ ptá se Reichová sama sebe. Proč je problém vtěsnat všechny významy díla jen do zvuku, když jsme zvyklí vyprávět audiovizuálně?Tereza ReichováRozhovorPřinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila BoháčkováNová knihaČeská škola neexistuje?České vydání knihy srbského režiséra Gorana Markoviće Česká škola neexistuje přibližuje jeho editor Jiří Fiala. Název knihy vychází z označení skupiny filmařů ze zemí bývalé Jugoslávie, která na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vystudovala FAMU. Vydání publikace chystá Nakladatelství AMU v dubnu.Jiří FialaÚvodníkOd filmových obrazů k těm zvukovýmdok.revue 1.20Kamila Boháčková