Na tělo

Libuše Rudinská píše o svém novém filmu Na tělo, který bude mít premiéru na konci února tohoto roku.

Na tělo

Dokument s původním názvem Jindřich Štreit – Sudety, má láska vznikal od roku 2015, kdy jsem chtěla Jindřichovi Štreitovi složit poctu k jeho sedmdesátinám, které oslavil o rok později. Původně však nápad vznikl už v roce 2005, kdy jsem uvažovala o dokumentu k šedesátinám, ale to z mnoha důvodů nevyšlo. A dnes si říkám, že to je dobře. Za těch deset let jsem nabrala filmařské, ale hlavně životní zkušenosti, které mi byly spolehlivým kompasem při hledání podstatného.

Štreita znám od roku 1993, kdy jsem se stala jeho studentkou na FAMU, a dá se říct, že od prvních chvil nás provázelo zvláštní pouto, přátelské, tvůrčí, lidské, byli jsme si blízcí naturelem i původem (sama pocházím z malého města Napajedel na Moravě). Během toho období mi utkvělo několik jeho zásadních vyjádření k podstatě žití, k životní filozofii a vůbec k životu samotnému. Jeho pohled se velmi lišil od zbytku světa nejen přijímáním, trpělivostí a lidskostí, ale i spojením obyčejnosti a intelektu. Vždycky se mi na něm líbilo, že není snob a dokáže najít společnou řeč s bezdomovcem i prezidentem. Nikdy jsem neměla pocit, že si o sobě myslí, že je něco víc než kdokoliv, s kým právě mluví, a nebyla v tom žádná falešná skromnost. Ten muž mě fascinoval svojí pokorou k životu, přestože to může znít pateticky. Možná že nejsem schopná ani sdělit svůj pocit dost přesně. Proto jsem se rozhodla ho představit filmařsky.

Náš osobní vztah nikdy nepřekročil hranice přátelství, a přesto, a možná i díky tomu, si mě během filmování pustil k sobě tak blízko, že jsem úplně přehodnotila koncepci dokumentu a rozhodla se místo vztahu fotografa ke krajině, kde žije, stvořit snímek, který půjde po osobní linii jeho životního příběhu a bude rozkrývat i drobná tajemství jeho života, obavy i některá citlivá místa. Vztah k prostředí Sudet ve filmu samozřejmě je, ale je odsunut do pozadí, jako jakási kulisa, leitmotiv. Přiznám se, že jsem moc ráda, že se mi podařilo získat Štreitovu důvěru, se kterou jsem už ani nepočítala, protože dlouho to vypadalo, že film vůbec nevznikne. Nedařilo se mi totiž získat dostatek financí. Ze své podstaty mám moc ráda naléhavé vnitřní příběhy, intimně sevřené. Nebaví mě klouzání po povrchu ani popisnost většiny příběhů, které se zpracovávají.

Na tělo

Dokument vznikal pomalu a dlouho, a možná ani Jindra nevěřil v jeho realizaci a byl spíše vlažný. Situace se zásadně otočila v jednom dramatickém momentu, kdy fotograf málem přišel o život z naprosto banálních příčin. Přímo před kamerou, a před zraky zvukaře a mě, upadl tak nešťastně, že skončil ve vsetínské nemocnici na JIPce s otřesem mozku, který zpočátku vypadal dost dramaticky. Protože jsme mu však poskytli první pomoc, obešlo se to bez trvalých následků. Myslím, že právě tato nehoda, a hlavně zvukařova rychlá asistence, náš osobní vztah prohloubila a mohla začít intenzivnější a jaksi pravdivější spolupráce.

S natočeným materiálem a prohlubující se důvěrou jsem musela zvažovat, jakým směrem se budu ubírat dál, jak to pojmu, co chci říct a hlavně čím budu Jindřicha charakterizovat. Viděla jsem, že je samá legrácka, umí si ze sebe udělat srandu, což jsem využila, kde se dalo, a občas došlo i na situace, kdy jsem si také trochu tropila legraci já z něj. Důležité ale bylo vědět, kde je ta tenká hranice lehkého úsměvného humoru a výsměchu. Měla jsem však stále na paměti, že toto nesmím porušit a nemohu si udělat legraci z lidí, které fotografuje. Věděla jsem, že přes rozvernost situací si nemohu a nesmím dovolit nikoho shodit, právě přesně tak, jako Jindřich si nedovolí svými snímky nikoho degradovat.

Další zajímavá situace nastala, když jsem zkoumala okolnosti Štreitova věznění kvůli fotografiím v roce 1982. Přečetla jsem si celý jeho spis, který zůstal poměrně zachovalý. Hovořili jsme o tom spolu měsíce. Pak znenadání, skoro jako na objednávku, potkal Jindra svého estébáka, který jeho spis vedl. Bylo to jejich první setkání po třiceti letech. Shodou okolností se jednalo o jeho někdejšího spolužáka z Vysoké školy pedagogické, který se ale po studiích rozhodl dělat kariéru u represivních složek státu. Souhlasil s natočením rozhovoru, a tak jsme se s ním sešli. Kapal z něho med, Štreita oslovoval: „Jindříšku, kamaráde…“. Nic podstatného ale neřekl, hlavně mlžil o své práci, tak jak to dělají všichni estébáci a jejich spolupracovníci, kteří tvrdí, že nikomu neublížili. Cítila jsem ale z něho jakýsi pocit, ne přímo viny, ale velmi lpěl na Štreitově přízni. Využila jsem toho a zeptala se ho, jestli by se mu nechtěl omluvit, za to, že se podílel na represi proti jeho osobě. Samozřejmě že to odmítl a následně se pokusil hledat ve Štreitovi spojence proti mně, že prý někdo (já) s nimi manipuluje, a snažil se mezi nás vrazit klín. Bylo to typické jednání člověka, který v tom celý život žil a jednal s lidmi tímto způsobem. Přitom šlo jen o jednoduché a prosté promiň, kamaráde! Místo toho měl jen plnou pusu prázdných plků o lásce k „Jindříškovi“.

Ve filmu tato situace ale není, protože natočený materiál je bezcenný, ničím nepřekvapil a bohužel nevyužil příležitosti se s celou situací jaksi lidsky vypořádat a svou údajnou lásku k „Jindříškovi“ tím deklarovat.


 

Hezkým a něžným tématem v tomto filmu je oproti všem předchozím, které o fotografovi vznikly, Štreitovo téměř padesátileté manželství s Agnes, která o některých situacích, jež spolu zažili, mluví velmi otevřeně a bez patosu. Překvapivou je také proměna v jejich vztahu odehrávající se takřka v přímém přenosu.

Myslím, že se máte na co těšit.
 

Celovečerní film Na tělo má premiéru v úterý 27. února 2018 v olomouckém kině Metropol.





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

6.2014,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír Turner
dok.revueZ uší roste krasohled„Náš film je vlastně důkazem toho, že poblíž vždycky existuje něco tak jednoduše krásného. A že vnímání člověka je nesmírně ojedinělá a fascinující věc, kterou má smysl kultivovat,“ píšou Tereza Chudáčková a Klára Ondračková o vzniku svého snímku Krásně sviť a krásně hleď, z uší roste krasohled. Jejich film se zaměřuje na detail, čímž se podle autorek běžné objekty stávají abstraktními a přestávají být pojmenovatelné. Krátký snímek získal čestné uznání v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmtl.cz na letošním MFDF Ji.hlava a byl také součástí výstavy studentů CAS FAMU v Galerii města Pardubice. Tereza Chudáčková, Klára Ondračková
dok.revue15 x 15 x 5Jak a proč vznikal dokument o výstavě Minisalon, kterou v orwellovském roce 1984 plánovala uspořádat Jazzová sekce, ale nikdy se neuskutečnila? Román 1984 je alegorií politiky moci, která není omezená dobou. „Byla by škoda natočit film o Minisalonu jako pouhou vzpomínku na vzdálené časy, když můžeme včerejškem říct tolik o dnešku a naopak,“ přiznává režisér Janek Růžička záměr svého dokumentu, v němž se propojuje starší generace výtvarníků, střední generace filmařů a nejmladší generace hudebníků a animátorů.Janek Růžička
dok.revueCo nejdálUkrajinská dokumentaristka Ganna Jaroševič přibližuje svůj připravovaný film As Far As Possible (Co nejdál), který prezentovala na industry eventu East Silver Market, organizovaném Institutem dokumentárního filmu na ji.hlavském festivalu. Dokument je portrétem muže, který se rozhodl opustit civilizaci, odejít na Kavkaz a věnovat se chovu vzácných buvolů indických. „Náš film vypráví o alternativním způsobu pomalého žití v souladu s přírodou a zvířaty a člověka se sebou samým. Zdá se nám, že dnes je toto téma obzvlášť relevantní pro řadu lidí na celém světě,“ píše filmařka.Ganna Jaroševič
dok.revuePodle čarodějeVizuální umělkyně a teoretička Lea Petříková přibližuje koncepci a okolnosti vzniku jejího experimentálního filmu Podle čaroděje, jenž letos soutěží na MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace:Exprmntl.cz.Lea Petříková
5.20Jak jsem točil o KunderoviDokumentarista Miloslav Šmídmajer popisuje, jak vzniká jeho dokument o Milanu Kunderovi s pracovním názvem „Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti“. Snímek by se měl v kinech objevit v březnu příštího roku a posléze se plánuje uvedení na VOD platformách a v České televizi.Miloslav Šmídmajer
dok.revueJde o to vidět, že svět je spíše děravý než plnýFilmař, hudebník a výtvarník Ondřej Vavrečka popisuje proces vzniku své osobité audiovizuální eseje Osobní život díry, která se letos objevuje v soutěžní sekci Česká radost v rámci on-line ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Ji.hlavě. „Jde o to vidět prázdno, chybění, prostory mezi. Zkrátka díry. Protože svět ve skutečnosti je spíš děravý než plný, což ukazuje struktura hmoty,“ objasňuje svůj záměr Vavrečka.Ondřej Vavrečka
4.20Nebe nad současnou ČínouJak vznikal celovečerní dokument Nebe o čínském křesťanském sirotčinci, jenž je současně výpovědí o dnešní Číně? Režisér Tomáš Etzler film vnímá jako tečku za svým sedmiletým působením v roli zahraničního zpravodaje v říši středu. Ve druhém textu popisuje střihačka Adéla Špaljová, jak spolu s režisérem vytvářeli výslednou podobu dokumentu.Tomáš Etzler, Adéla Špaljová
1.20Slunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna Kryvenko
dok.revueVěčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduDokumentarista Jan Gogola ml. popisuje okolnosti vzniku svého nového filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu, situačního portrétu slovenského zpěváka Joža Ráže ze skupiny Elán. Gogola se v otevřených situacích pokouší zjistit, jestli otevřenosti písní Elánu a Rážova hlasu odpovídá jeho otevřenost mentální. Texty Elánu se zároveň stávají kurzivou psaným rámcem tohoto hravého a přitom metafyzického setkání dokumentaristy se slovenským zpěvákem. „Mám za to, že ‚proti‘ může být cestou k ‚pro‘,“ zakončuje příběh svého filmu Gogola.Jan Gogola ml.

starší články

1.18DOK.REVUE
26. 02. 2018


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.