Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!

Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue.

Ĺuboš Slovák

Jak jste se stal ekologickým ombudsmanem ji.hlavského festivalu?

Mám k tomuto festivalu hluboký a dlouhodobý vztah, jezdím do Ji.hlavy řadu let a mám to tu moc rád. Posledních šest let se věnuji environmentálním otázkám profesně i aktivisticky, a tak volba padla na mě, což mě potěšilo, ale je to zároveň velká zodpovědnost a náročná výzva. 

Existuje na světě filmový festival, který by měl svého ekologického ombudsmana?
Některé zahraniční festivaly řeší tuto agendu a mají na to dedikované lidi, někdy celé týmy, ale o stejně nazvané pozici nevím. Ve firmách jsou už i u nás běžní tak zvaní CSR manažeři, zkratka znamená Corporate Social Responsibility, ale je pravda, že po roce 2008 se díky ekonomické krizi tyto pozice začaly rušit. Zároveň to často bývá spíš takový greenwashing, než reálné změny. 

Co to je greenwashing?
Je to obdoba brainwashingu, takové natírání věcí nazeleno. Často se tyto firmy jen tváří, že jsou ekologické, ale jde spíš o pózu či PR. Nechci však vše hanit. Udržitelnost řeší například na některých zahraničních univerzitách a vím i o několika hudebních festivalech, kde mají dokonce ocenění Green Operations Award, přičemž vloni ho získala slovenská Pohoda. Rádi bychom se o podobné ocenění do budoucna s ji.hlavským festivalem ucházeli.

Co letos v rámci festivalu jako ekologický ombudsman děláte?
Nastoupil jsem na tuto pozici ve chvíli, kdy už řada věcí byla rozjetá. Tento rok jsem ještě neměl prostor něco zásadního vymyslet, spíš dávám tipy, jak některé věci dotáhnout. Jsem rád, že veškerá snaha letos vyšla ze samotného štábu, bylo krásné sledovat ten entusiasmus. Moje role je tedy nyní primárně analytická – chci si celý festivalový provoz zanalyzovat a na základě toho navrhnout v dalších letech systematickou strategii, kterou se dopracujeme k udržitelnější podobě. 

Filmový festival je poměrně neekologická záležitost. Našli jste s týmem možnosti, jak eliminovat jeho uhlíkovou stopu? Chápu, že namísto plastových kelímků máte papírové, ale stále je tu řada zahraničních hostů, kteří přilétají letadly...
Festivaly budou vždy velkou zátěží pro životní prostředí, stejně jako každá velká akce. Řada věcí se dá měnit, ale souvisí to se širší změnou. Nejde jen o to, jak něco děláme, ale je třeba pozvolna měnit normy společnosti či návyky lidí. To se týká i letů, které jste zmínila. Letos se festivalový tým intenzivně snažil hosty i hostky motivovat k tomu, aby zvolili namísto letadla vlaky či autobusy. 

Podařilo se to?
Víceméně ano a někteří to i uvítali. Celkem asi 100 hostek a hostů zvolilo pozemní dopravu místo letecké. Přitom je jízdenka dražší než letenka. Je to však širší otázka – všichni žijeme hekticky a zrychleně, v obrovském tempu, který po nás společnost a ekonomický systém vyžadují, a pokud nebudeme schopni změnit tyto normy a nároky, tak není možné strávit cestou na festival dva tři dny. Není to jen o tom, dát někomu peníze na lístek. Poslání tohoto festivalu však spatřuji v tom, že může nejen snižovat vlastní ekologickou stopu, ale také ovlivňovat velké množství lidí – diváky i filmové profesionály. Může témata ekologické udržitelnosti mezi ně vnášet, a tím zpochybňovat zavedené normy a návyky a motivovat lidi k tomu, aby se v různých sférách společnosti snažili věci měnit. Ji.hlava vždy vybízela ke kritickému myšlení. A tím se možná začnou ty normy postupně posouvat. Uvedu jeden příklad za všechny – ji.hlavský festival z občerstvení, které zabezpečuje sám, vyloučil maso. V naší společnosti, kde je vegetariánství a veganství stále ještě sprosté slovo, je to odvážný a důležitý krok. Ukazuje, že norma může být jiná, že bezmasé jídlo je stejně výživné a chutné.
 


 

Jaký máte vztah k Billu McKibbenovi, který je jedním z hostů letošního Inspiračního fóra, kde je jedním ze šesti hlavních témat právě Klimageddon?
Bill McKibben je řekl bych posledním z linie otců-zakladatelů a matek-zakladatelek, je to poslední velká osobnost, která dokázala jednou svou knihou ovlivnit celou společnost. Vnesl do veřejné debaty téma klimatické změny. Jeho kniha Konec přírody je fascinující. A je děsivé, že vyšla v roce 1989 a už tehdy v úvodu McKibben psal, že třicet let víme o klimatické změně a nic se nestalo. No a nyní jsme přesně o dalších třicet let dál. A kde jsme? 

Opravdu nejsme dál? V rozhovoru pro dok.revue si Bill McKibben pochvaluje, jaký pokrok udělalo klimatické hnutí. Jak to vnímáte vy?
Bohužel nevidím pokrok v reálných politických a ekonomických posunech. Je ale pravda, že klimatické hnutí se rozvíjí od devadesátých let a pořád narůstá. V posledních 2 letech  vznikají iniciativy typu Fridays for Future či Extinction Rebellion. To je krásné a povzbudivé. Byl jsem v pátek na jihlavské akci Fridays for Future a těší mě vidět mladé lidi, kteří se snaží o nějakou změnu. Je vidět generační posun ve vnímání věcí. Toto by však bylo třeba už před dvaceti lety. Dnešní prognózy jsou děsivé – máme jedenáct let na radikální změny, abychom odvrátili klimatický kolaps.  Může to být paralyzující. 

Mluví se o environmentální úzkosti. Není už pozdě na odvrácení klimatického kolapsu? Jak může člověk jako jedinec pomoct? Třídit odpad už asi nestačí...
Už konečně přestaňme mluvit o třídění odpadu! (smích) Změny na osobní rovině je třeba dělat ve smyslu hledání jiných způsobů žití. Pokud máme žít udržitelně, tak to v našem kontextu bude znamenat, že se budeme muset uskromňovat a žít materiálně skromnějším, ale třeba duševně bohatším životem. Většinou to tak bývá. Nelpění na věcech může vést k tomu, že člověk bude spokojenější v něčem jiném, třeba v mezilidských vztazích či ve vlastní seberealizaci. A co můžeme jako jedinci dělat? Před časem vyšel vědecký výzkum, jenž kvantifikoval přínos člověka ke snižování uhlíkové stopy. Vyplynulo z něj, že pro snížení uhlíkové stopy je nejefektivnější nemít dítě, žít bez auta, méně létat a nejíst živočišné výrobky. V tomto pořadí. 

To jsou možnosti řešení v té individuální rovině. Jaké je podle vás třeba udělat celospolečenské systémové změny?
Jsem zastáncem diverzity taktik – tedy toho, že je potřeba na jednu stranu tlačit na stávající politické či ekonomické struktury, na vedení států a velkých firem, což se dá opět dělat různě:  analýzami a lobbingem, demonstracemi, nebo přímými akcemi. Ale také musíme rozšiřovat hranice naší imaginace, toho, jak jsme schopni si představit život. Jeden americký politický filozof řekl, že v dnešní době je snazší si představit konec světa, než konec kapitalismu. To je pravda, nedokážeme si představit žít jinak, než žijeme teď. Ve většině společnosti je nezpochybnitelnou premisou potřeba ekonomického růstu. Je třeba pěstovat myšlení a konání a nacházet alternativy. Jsem nejvděčnější za ostrůvky, které se snaží tvořit jiný svět tady a teď, říká se tomu prefigurativní politika – znamená to, že když usilujeme o nějakou změnu ve světě, tak již toto úsilí ztělesňuje onu změnu a realizuje ji tady a teď. Může jít o experimentální prostor, kde věci zkoušet. Nejsme dnes na spoustu věcí zvyklí. Neumíme například fungovat rovnostářsky, protože žijeme v hierarchických strukturách, neumíme být solidární, protože neustále musíme o všechno soutěžit, nejsme zvyklí nejíst to maso. Neklademe si otázky, zda tolik věcí opravdu potřebujeme – musíme třeba cestovat každý rok na dovolenou přes půlku světa? Okusit, že svět může vypadat jinak, je strašně transformační. Mezi taková místa, kde to šlo, patřila příkladně pražská Klinika nebo stále patří Klimakempy.  

Bill McKibben ve zmíněném rozhovoru pro dok.revue tvrdí, že dostat Trumpa z Bílého domu je pro změnu klimatu zásadní. Souhlasíte?
Zcela jistě s tím souhlasím. Ale podívejme se na to hlouběji – proč tam ten Trump je? Odráží to frustraci řady lidí ve společnosti. Dokládá to, že se rasismus a nacionalismus staly přijatelnými. Mnozí lidé, kteří Trumpa zvolili, se v životě potýkají s reálnými a vážnými problémy. Současný ekonomický systém zvyšuje nároky na výkon člověka a všichni z toho máme fyzické, psychické nebo dokonce existenční problémy, vezměte si jen řadu exekucí. Lidé nemají rádi slovo radikální, ale latinsky znamená radix kořen – podle mě bychom měli jít ke kořenům a ptát se na hlubší příčiny, poukazovat na ně a snažit se je změnit.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková
F4.19Na klimatickou úzkost musíme s rozumemRozhovor s Jonathanem LedgardemPavel Bednařík
F3.19Man Ray: Filmy odpoutané od pravidelDavid Čeněk, kurátor letošní sekce filmů Mana Raye, v rozhovoru pro dok.revue prozrazuje okolnosti objevu umělcových téměř neznámých filmů a uvažuje, v čem tkví výjimečnost Man Raye jako filmaře. Sekce Průhledná bytost: Man Ray poběží dnes ve 21 hodin v DKO II.Kamila Boháčková
F3.19V Česku je sterilizace trans lidí stále povinnáNový film Kateřiny Turečkové Proč se cítím jako kluk?, který letos soutěží v sekci Česká radost, pojednává o životě mladých trans lidí u nás a jejich povinné sterilizaci. V rozhovoru pro dok.revue popisuje Turečková, jak obtížně se žije translidem na malém českém městě. Snímek promítne MFDF Ji.hlava dnes od 12:30 v kině Dukla.Libor Sup
F1.19Celou dobu jsme byli připraveni výsledek zahoditJaroslav Kučera Deník, snímek o předním československém kameramanovi, včera zahájil letošní 23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Unikátní projekt rozdělil běžný dokumentaristický záměr na dvě oddělené nádoby – pandánem snímku se stal dokument Jaroslav Kučera Zblízka, jenž se letos na jaře objevil v českých kinech. Deník vznikl zjevně z velké zapálenosti a odevzdanosti, jak je patrné snad z každé věty režiséra snímku Jakuba Felcmana. Snímek bude promítnut také dnes ve 21 hodin v Dělnickém domě. Martin Svoboda
F1.19Leckdy je strašidelné se schovávat za objektivituS Adélou Komrzý o filmu Viva video, video vivaMartin Svoboda
F3.19Dostat Trumpa z Bílého domu je pro záchranu klimatu klíčovéRozhovor s Billem McKibbenemJakub Patočka

starší články

F5.19DOK.REVUE
29. 10. 2019


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film