Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!

Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue.

Ĺuboš Slovák

Jak jste se stal ekologickým ombudsmanem ji.hlavského festivalu?

Mám k tomuto festivalu hluboký a dlouhodobý vztah, jezdím do Ji.hlavy řadu let a mám to tu moc rád. Posledních šest let se věnuji environmentálním otázkám profesně i aktivisticky, a tak volba padla na mě, což mě potěšilo, ale je to zároveň velká zodpovědnost a náročná výzva. 

Existuje na světě filmový festival, který by měl svého ekologického ombudsmana?
Některé zahraniční festivaly řeší tuto agendu a mají na to dedikované lidi, někdy celé týmy, ale o stejně nazvané pozici nevím. Ve firmách jsou už i u nás běžní tak zvaní CSR manažeři, zkratka znamená Corporate Social Responsibility, ale je pravda, že po roce 2008 se díky ekonomické krizi tyto pozice začaly rušit. Zároveň to často bývá spíš takový greenwashing, než reálné změny. 

Co to je greenwashing?
Je to obdoba brainwashingu, takové natírání věcí nazeleno. Často se tyto firmy jen tváří, že jsou ekologické, ale jde spíš o pózu či PR. Nechci však vše hanit. Udržitelnost řeší například na některých zahraničních univerzitách a vím i o několika hudebních festivalech, kde mají dokonce ocenění Green Operations Award, přičemž vloni ho získala slovenská Pohoda. Rádi bychom se o podobné ocenění do budoucna s ji.hlavským festivalem ucházeli.

Co letos v rámci festivalu jako ekologický ombudsman děláte?
Nastoupil jsem na tuto pozici ve chvíli, kdy už řada věcí byla rozjetá. Tento rok jsem ještě neměl prostor něco zásadního vymyslet, spíš dávám tipy, jak některé věci dotáhnout. Jsem rád, že veškerá snaha letos vyšla ze samotného štábu, bylo krásné sledovat ten entusiasmus. Moje role je tedy nyní primárně analytická – chci si celý festivalový provoz zanalyzovat a na základě toho navrhnout v dalších letech systematickou strategii, kterou se dopracujeme k udržitelnější podobě. 

Filmový festival je poměrně neekologická záležitost. Našli jste s týmem možnosti, jak eliminovat jeho uhlíkovou stopu? Chápu, že namísto plastových kelímků máte papírové, ale stále je tu řada zahraničních hostů, kteří přilétají letadly...
Festivaly budou vždy velkou zátěží pro životní prostředí, stejně jako každá velká akce. Řada věcí se dá měnit, ale souvisí to se širší změnou. Nejde jen o to, jak něco děláme, ale je třeba pozvolna měnit normy společnosti či návyky lidí. To se týká i letů, které jste zmínila. Letos se festivalový tým intenzivně snažil hosty i hostky motivovat k tomu, aby zvolili namísto letadla vlaky či autobusy. 

Podařilo se to?
Víceméně ano a někteří to i uvítali. Celkem asi 100 hostek a hostů zvolilo pozemní dopravu místo letecké. Přitom je jízdenka dražší než letenka. Je to však širší otázka – všichni žijeme hekticky a zrychleně, v obrovském tempu, který po nás společnost a ekonomický systém vyžadují, a pokud nebudeme schopni změnit tyto normy a nároky, tak není možné strávit cestou na festival dva tři dny. Není to jen o tom, dát někomu peníze na lístek. Poslání tohoto festivalu však spatřuji v tom, že může nejen snižovat vlastní ekologickou stopu, ale také ovlivňovat velké množství lidí – diváky i filmové profesionály. Může témata ekologické udržitelnosti mezi ně vnášet, a tím zpochybňovat zavedené normy a návyky a motivovat lidi k tomu, aby se v různých sférách společnosti snažili věci měnit. Ji.hlava vždy vybízela ke kritickému myšlení. A tím se možná začnou ty normy postupně posouvat. Uvedu jeden příklad za všechny – ji.hlavský festival z občerstvení, které zabezpečuje sám, vyloučil maso. V naší společnosti, kde je vegetariánství a veganství stále ještě sprosté slovo, je to odvážný a důležitý krok. Ukazuje, že norma může být jiná, že bezmasé jídlo je stejně výživné a chutné.
 


 

Jaký máte vztah k Billu McKibbenovi, který je jedním z hostů letošního Inspiračního fóra, kde je jedním ze šesti hlavních témat právě Klimageddon?
Bill McKibben je řekl bych posledním z linie otců-zakladatelů a matek-zakladatelek, je to poslední velká osobnost, která dokázala jednou svou knihou ovlivnit celou společnost. Vnesl do veřejné debaty téma klimatické změny. Jeho kniha Konec přírody je fascinující. A je děsivé, že vyšla v roce 1989 a už tehdy v úvodu McKibben psal, že třicet let víme o klimatické změně a nic se nestalo. No a nyní jsme přesně o dalších třicet let dál. A kde jsme? 

Opravdu nejsme dál? V rozhovoru pro dok.revue si Bill McKibben pochvaluje, jaký pokrok udělalo klimatické hnutí. Jak to vnímáte vy?
Bohužel nevidím pokrok v reálných politických a ekonomických posunech. Je ale pravda, že klimatické hnutí se rozvíjí od devadesátých let a pořád narůstá. V posledních 2 letech  vznikají iniciativy typu Fridays for Future či Extinction Rebellion. To je krásné a povzbudivé. Byl jsem v pátek na jihlavské akci Fridays for Future a těší mě vidět mladé lidi, kteří se snaží o nějakou změnu. Je vidět generační posun ve vnímání věcí. Toto by však bylo třeba už před dvaceti lety. Dnešní prognózy jsou děsivé – máme jedenáct let na radikální změny, abychom odvrátili klimatický kolaps.  Může to být paralyzující. 

Mluví se o environmentální úzkosti. Není už pozdě na odvrácení klimatického kolapsu? Jak může člověk jako jedinec pomoct? Třídit odpad už asi nestačí...
Už konečně přestaňme mluvit o třídění odpadu! (smích) Změny na osobní rovině je třeba dělat ve smyslu hledání jiných způsobů žití. Pokud máme žít udržitelně, tak to v našem kontextu bude znamenat, že se budeme muset uskromňovat a žít materiálně skromnějším, ale třeba duševně bohatším životem. Většinou to tak bývá. Nelpění na věcech může vést k tomu, že člověk bude spokojenější v něčem jiném, třeba v mezilidských vztazích či ve vlastní seberealizaci. A co můžeme jako jedinci dělat? Před časem vyšel vědecký výzkum, jenž kvantifikoval přínos člověka ke snižování uhlíkové stopy. Vyplynulo z něj, že pro snížení uhlíkové stopy je nejefektivnější nemít dítě, žít bez auta, méně létat a nejíst živočišné výrobky. V tomto pořadí. 

To jsou možnosti řešení v té individuální rovině. Jaké je podle vás třeba udělat celospolečenské systémové změny?
Jsem zastáncem diverzity taktik – tedy toho, že je potřeba na jednu stranu tlačit na stávající politické či ekonomické struktury, na vedení států a velkých firem, což se dá opět dělat různě:  analýzami a lobbingem, demonstracemi, nebo přímými akcemi. Ale také musíme rozšiřovat hranice naší imaginace, toho, jak jsme schopni si představit život. Jeden americký politický filozof řekl, že v dnešní době je snazší si představit konec světa, než konec kapitalismu. To je pravda, nedokážeme si představit žít jinak, než žijeme teď. Ve většině společnosti je nezpochybnitelnou premisou potřeba ekonomického růstu. Je třeba pěstovat myšlení a konání a nacházet alternativy. Jsem nejvděčnější za ostrůvky, které se snaží tvořit jiný svět tady a teď, říká se tomu prefigurativní politika – znamená to, že když usilujeme o nějakou změnu ve světě, tak již toto úsilí ztělesňuje onu změnu a realizuje ji tady a teď. Může jít o experimentální prostor, kde věci zkoušet. Nejsme dnes na spoustu věcí zvyklí. Neumíme například fungovat rovnostářsky, protože žijeme v hierarchických strukturách, neumíme být solidární, protože neustále musíme o všechno soutěžit, nejsme zvyklí nejíst to maso. Neklademe si otázky, zda tolik věcí opravdu potřebujeme – musíme třeba cestovat každý rok na dovolenou přes půlku světa? Okusit, že svět může vypadat jinak, je strašně transformační. Mezi taková místa, kde to šlo, patřila příkladně pražská Klinika nebo stále patří Klimakempy.  

Bill McKibben ve zmíněném rozhovoru pro dok.revue tvrdí, že dostat Trumpa z Bílého domu je pro změnu klimatu zásadní. Souhlasíte?
Zcela jistě s tím souhlasím. Ale podívejme se na to hlouběji – proč tam ten Trump je? Odráží to frustraci řady lidí ve společnosti. Dokládá to, že se rasismus a nacionalismus staly přijatelnými. Mnozí lidé, kteří Trumpa zvolili, se v životě potýkají s reálnými a vážnými problémy. Současný ekonomický systém zvyšuje nároky na výkon člověka a všichni z toho máme fyzické, psychické nebo dokonce existenční problémy, vezměte si jen řadu exekucí. Lidé nemají rádi slovo radikální, ale latinsky znamená radix kořen – podle mě bychom měli jít ke kořenům a ptát se na hlubší příčiny, poukazovat na ně a snažit se je změnit.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková
F4.19Na klimatickou úzkost musíme s rozumemRozhovor s Jonathanem LedgardemPavel Bednařík

starší články

F5.19DOK.REVUE
29. 10. 2019


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue