DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

FB

IG

CSEN
Musíme přežítZ filmu Musíme přežít. Zdroj MFDF Ji.hlava

Názor

Musíme přežít

19. 11. 2026 / AUTOR: Ema Slámová

Celovečerní dokumentární film Musíme přežít, který v české premiéře uvedl letošní MFDF Ji.hlava, se vymyká apokalyptickým environmentálním snímkům. Místo katastrofických vizí budoucnosti a expertních mluvících hlav nabízí observační mozaiku lidské každodennosti. Diváka tak nenásilně nutí reflektovat zranitelnost vlastního způsobu života.

Slovenský režisér Tomáš Krupa v novém dokumentu zachycuje lidi ze čtyř různých kontinentů, pro které je ekologický kolaps normou. Zvolil přitom cestu empatického pozorovatele, nikoliv moralizujícího aktivisty. Protagonisté na plátně většinou nehovoří přímo na kameru, jak bývá v angažovaných formátech zvykem. Své pocity, úzkosti i běžné postřehy sdílejí v přirozených, neinscenovaných konverzacích při práci, čímž dokument o to intenzivněji zpřítomňuje syrovou realitu nutné klimatické adaptace. „Nejsem environmentalista ani klimatolog, jsem filmový režisér. Jediné, co mi dávalo smysl, bylo nabídnout jinou perspektivu,” konstatoval Krupa a dodal, že další zprávy o tom, že se blíží konec světa, už nikdo nepotřebuje. 

Dokument nechává bez odsudku zaznít i diametrálně odlišné, až absurdní postoje. V jednom momentě se setkáváme s místním učitelem, který naráží na hořký paradox. Má děti vzdělávat o globálním oteplování, ale zjišťuje, že to nejde. V jeho regionu už neexistuje podzim ani zima. Zůstalo jen léto, které je v některých měsících nepatrně teplejší, ale venkovní krajina vypadá celý rok naprosto stejně. Na opačné straně spektra pak stojí automechanik, který v hovoru přesvědčeně tvrdí, že žádná klimatická změna neexistuje a jde pouze o evoluci. Zastává názor, že kdysi byla na planetě voda ledová a lidé žili pod ní, přičemž současnou krizi vnímá pouze jako promyšlený nástroj, jak veřejnosti prodat elektroauta.

Oceán bere lidem domovy přímo před jejich očima 

Snímek nás provází mizejícími i extrémními místy planety, kde ukazuje bizarní formy přežití a vynuceného ústupu. Na amerických pobřežích Outer Banks a Cape Lookout se odehrává podivný boj o lukrativní bydlení. Lidé zde stále kupují a prodávají domy na pláži, a to i přesto, že jim před jejich očima doslova bere voda. Místní hovoří o tom, jak všichni sní o domě s výhledem na oceán, ačkoliv vědí, jak je to nebezpečné, a rekapitulují, že pláž by měla raději zůstat čistá. Vzpomínají, o kolik byla kdysi hladina moře nižší, zatímco my v záběrech sledujeme masivní povodně. Záchrana majetku tu dostává těžko uvěřitelný rozměr. Když voda podemílá základy, nezbývá než domy, které ještě nespadly, celé zvednout a přestěhovat dál do vnitrozemí. Místní aktéři nad tím kroutí hlavou s tím, že je to „husté“ a že jednou budeme vzpomínat, jak strašně rychle se všechno stalo. Proces změny klimatu měl podle nich probíhat celé generace, ne se odehrát během jediného života.

Z filmu <b><i>Musíme přežít</i></b>. Zdroj MFDF Ji.hlava

Podobný rozpad letitých jistot se odehrává i v Grónsku. Tamní rybáři, kteří byli dřív závislí na psích spřeženích, je dnes už téměř nemohou využívat, protože kvůli oteplování je pro ně arktický led příliš tenký. Odlišným způsobem reagují obyvatelé jedné oblasti v Austrálii. Před zničujícím horkem stoupajícím k padesáti stupňům utíkají doslova do podzemí. Až 65 procent zdejšího obyvatelstva žije ve skalních obydlích, která si udržují stabilní teplotu po celý rok. Kamera nás bere do surových chodeb a dokumentuje proces hloubení stěn hluboko pod povrchem.

Pro samotný štáb přitom právě australská etapa představovala nejtěžší zkoušku. „Prošli jsme pouštěmi, oceány, vedry i ledem. Nejsme horští filmaři ani velcí dobrodruzi, jsme převážně městští lidé. Asi nejtěžší lokací byla Austrálii. Představte si natáčení při 45 až 50 stupních Celsia. V těchto teplotách naráželo na své limity nejen naše fyzické tělo, ale i filmová technika.“ přiznává Krupa.

Příroda se nám nepřizpůsobí

Asi jedinou výjimkou ze striktně observačního konceptu je pasáž zachycující zuřící písečnou bouři v Mongolsku. Místní komunita tu navzdory pohlcujícímu prachu vytrvale sází stromy. V tomto ojedinělém momentu jedna z protagonistek prolomí distanci, pohlédne přímo do objektivu a vysvětluje, že v pěstování pokračují jednoduše proto, že věří, že je to důležité. Jde o ryzí sázku na budoucnost a mezigenerační péči, jejíž účinky se projeví, až tu oni dávno nebudou.

Ačkoli film pojednává o nezvratných změnách, neopouští diváka v depresi nebo paralýze. „Není to katastrofický film, je o odolnosti a o řešení situace,“ opakuje režisér. Krupovi se podařilo vytvořit dílo, které neodsuzuje a nemoralizuje. Místo toho předkládá fascinující úvahu nad lidskou houževnatostí a zároveň připomíná to nejpodstatnější pravidlo, které by si měla naše civilizace uvědomit: „My jsme ti, kteří se musí přizpůsobit. Příroda se nám nepřizpůsobí.“

Z filmu <b><i>Musíme přežít</i></b>. Zdroj MFDF Ji.hlava

Podpořte nás