Let viny

Režisérka Tereza Tara představuje svůj nový, osobně laděný celovečerní dokument Let viny, který připravuje už deset let.

Dokumentární film Let viny jsem začala točit jako projekt o ledvinách a jejich roli v rámci psychosomatiky. Potýkala jsem se se zdravotními problémy, které naštěstí nebyly závažné, přesto můj život významně ovlivňovaly. Poznala jsem sama na sobě, že potřebuji zpracovat traumata z dětství a naučit se zacházet se silnými emocemi, které jsem cítila, a zodpovědně se postavit svým vlastním strachům a úzkostem. Když jsem pro sebe objevila různé terapeutické přístupy a začala jsem se více orientovat v oblasti osobního rozvoje, rozhodla jsem se tento proces zaznamenat do podoby celovečerního dokumentárního filmu.

Tvorba tohoto filmu je mi záhadou, stejně tak jako to, že jsem s ním strávila deset let svého života. Neplánovaně, s mnoha rozchody a krátkými i velmi dlouhými odloučeními, kdy jsme existovali každý sám za sebe, přesto náš vztah stále trvá. Film překonal délkou i můj dlouholetý partnerský vztah a je mi průvodcem až do dnešních dní. Dokončování filmu je pro mě významnou retrospektivou jedné dekády mého života.

Pozorovatelkou jsem já, která usedám k záznamům z roku 2008 a vidím mladou ženu topící se ve vlastní temnotě, trpící oslabením ledvin a nesoucí zátěž nefunkčních rodinných vztahů. Vidím ženu, která v tom bahně našla sílu se zvednout a jít nejistou cestou sebepoznání, aniž by přesně věděla, kam vede, a také u toho sama sebe točit. Vidím ženu, která odolala výsměchu, nebála se a šla tam, kde cítila život. 

Nutno říct, že v roce 2008 měla „seberozvojová“ scéna v České republice zcela jinou podobu než dnes. Dříve se jednalo o velkou alternativu. Dnes je to mainstream, který se stal legitimní podnikatelskou aktivitou, zároveň se vyrojily instagramové šamanky a certifikované kněžky, jejichž zasvěcení spočívá především v počtu lajků, nikoliv v reálné hodnotě jejich učení. Měla jsem štěstí, že před deseti lety nebyl trh tak přebujelý a bylo jednodušší si vybrat metodu, učitele či terapeuta, projít určitým procesem a po delší době vyhodnotit, co to přineslo. 

Tak jsem se dostala k rodinným a systemickým konstelacím, terapeutické metodě zakladatele Berta Hellingera, podle které si v sobě neseme vlivy například z našeho rodu, které mohou mít negativní dopad na náš život. Tím, že ve skupině vybereme zástupce za své rodinné členy i za sebe samotné a necháme je pohybovat se a vzájemně komunikovat, můžeme uvidět svou životní situaci z nadhledu, který nám umožní se v ní lépe zorientovat. Zásadní je vnitřní prožitek člověka, který si konstelaci staví, ale také těch, kteří jsou v rolích jeho příbuzných. Často jsou přítomny hluboké emoce, což je pro mě jako režisérku nesmírně atraktivní.

Díky svým přátelům jsem se také setkala s osobou mnohem kontroverznější, s léčitelem Františkem, který lidem pomáhá po telefonu. Začalo to tak, že jsme mu zavolala ve chvíli, kdy jsem ležela doma a nemohla se vyčerpáním téměř hýbat. Chvíli mě poslouchal, pak řekl, že je to od ledvin, doporučil mi nějaké bylinky, řekl mi, že na „miláčka“ neboli partnera si ještě počkám a rozveselil mě natolik, že jsem dokonce vstala z postele. Když jsem ho posléze spatřila osobně, rozhodla jsem se, že tento film opravdu natočím, protože je pro mě fascinující filmovou postavou, laskavou i hrůzostrašnou, prostě prototypem moravského léčitele, toho „šamana“, jací tady byli vždycky, čaroděje, kterého nemají křesťané rádi, protože mluví o Ježíši a karmě zároveň, a přitom sedí za pecí a zvedá telefony, žije z důchodu a pěstuje saláty.
 



 

Do jisté míry František zosobňuje kvality, které bych ocenila i ve svém filmu. Je charismatický, vyvolává emoce, překypuje moudrostí, odzbrojuje humorem, je obdarován šílenstvím, v jeho projevu se snoubí mužský šovinismus s feminismem, je zdárně při zemi a občas odletí na jiné planety. Nemohu s ním souhlasit, ani ho odsoudit a jeho role není o tom, aby nám vyložil, jak věci jsou, ale aby nám poskytl svou existencí prostor k vlastní úvaze a pochopení života.

Potkala jsem lidi, kterým se ve stejnou dobu zhroutily ledviny i partnerský vztah, ženu, které byl nevěrný manžel, a další ženu, která naopak milovala dva muže. Já sama jsem v počátcích svého hledání řešila sama sebe a na partnerský vztah jsem neměla prostor. Jakmile jsem se zbavila těch největších nánosů a otevřela jsem se světu, navázala jsem partnerský vztah, který trval velkou část natáčení filmu. 

Postupně jsem zjistila, že ledviny jsou pouze záminka, začátek velkolepé cesty, která mě už na svém počátku zavedla do jeskyní Moravského krasu. Procházím se jejich chodbami, jako bych byla ve velkém těle, a pozoruji orgány, tkáně a tělní tekutiny. Plavba po řece Punkvě je pro mě cestou do podsvětí. V propasti Macocha se seznamuji s příběhem macechy, která do propasti shodila své dítě. Ukazuje se, že celý film je vlastně odhalením ženských stínových témat. Trvám na tom, aby má vlastní matka zůstala anonymní. Ať si do filmu každý dosadí tu svou. Jeskyně je přece velká matka. 

Dosud poslední verzi filmu jsem začala stříhat jako svobodná bezdětná žena. Film už jsem stříhala několik měsíců, když jsem najednou pochopila, že nemůžu dál. V průběhu střihu se věci daly do pohybu a narodilo se mi dítě. Od té doby bylo všechno jinak. Nebylo možné navázat na předchozí práci. Má stará identita tu najednou nebyla, mé staré já se zbortilo a nové dosud nebylo vytvořeno. Zbylo jen vědomí, které si uvědomovalo proces rozpadu a postupného znovurození. V koloběhu raného mateřství nebyl čas na sebereflexi, jen na prosté bytí. Teď po roce vidím, že to byl nutný krok pro můj život. A po pravdě i pro film.

Jako čerstvá matka jsem se odvážila vzít svou vlastní matku do Macochy, abych si s ní promluvila o tom, o čem jsme celý život mlčely. K tomuto kroku jsem se dlouho odhodlávala.  

Po zkušenosti vlastního porodu to šlo s lehkostí. Jako matka dcery jsem cítila, že je třeba jít do toho. Udělala jsem to pro sebe i pro svou dceru. A s matkou nás to znovu spojilo. Asi jsme potřebovaly obě stát před kamerou, abychom si mohly normálně popovídat. Stejně jako já jsem potřebovala točit film, abych porozuměla sama sobě. 

K mladé ženě, která se před více než deseti lety vydala na cestu, cítím úctu, přesto se s ní už nedokážu identifikovat. Děkuji, že tady byla, protože díky ní jsem tu teď já a mohu její příběh vyprávět. Naštěstí vím, že tím hlavním uměleckým dílem je můj život, ve kterém se proměna už stala a jehož požehnání vnímám každým dnem. Film je však jeho významnou součástí. Součástí mé vlastní očisty. Dotáhnout věci do konce, opustit je a jít dál.  


Let Viny
Režie, scénář: Tereza Tara
Producent: Tereza Tara, FAMU, GNOMON Production, s.r.o. (Jan Hubáček, Jan Bodnár) 
Kamera: György László, Zuryna Lee, Radka Šplíchalová, Ondřej Belica, Vidu Gunaratna, František Jakubec
Zvuk: Martin Roškaňuk, Lenka Mikulová, Viera Marinová
Dramaturgie: Jan Gogola ml.

Tereza Tara je známá především jako autorka oceněného filmu Hormonální akvárium o cestě antikoncepční pilulky a jejím vlivu na změny pohlaví u ryb. Natočila také film o Guru Járovi V čem je háček?, dva filmy o súfijském tanci Sedmero údolí a Be loved, uvedený na přehlídce českého umění v Museo MAXXI v Římě. Tereza Tara vytvořila řadu dokumentů pro Českou televizi a Český rozhlas a působí jako lektorka v oblasti kreativity a osobního rozvoje. Její zatím poslední film Kalado, inspirovaný uměním japonského tanečníka Saie Kijimy, byl uveden na prestižní přehlídce českých dokumentů Česká Radost na MFDF Ji.hlava 2017.





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

dok.revueJak nemluvit jazykem apokalypsy?Dokumentaristka a publicistka Apolena Rychlíková přibližuje svůj dokument Češi jsou výborní houbaři, jehož název odkazuje na známou báseň Milana Kozelky. Nový film Apoleny Rychlíkové bude součástí šesté série Českého žurnálu a jeho premiéra proběhne na festivalu Jeden svět.Apolena Rychlíková
dok.revueJak jsem potkala losyHana Nováková o losech, lidech a filmech, co potřebují čas. Amoosed.Hana Nováková
dok.revuePsí láskaRežisérku Lindu Kallistovou Jablonskou vždy zajímali lidé, kteří jdou za hranice svých možností. Oslovila ji proto životní cesta české musherky Jany Henychové, která nejraději tráví čas o samotě za polárním kruhem, jen se psím spřežením. Dokument Psí láska, který bude mít premiéru na festivalu Jeden svět, může být podle režisérky inspirací pro ty, kteří se bojí žít svůj sen. Pro dok.revue přibližuje vznik svého nového dokumentu.Linda Kallistová Jablonská
dok.revueAlchymická pecNa Mezinárodním filmovém festivalu v Rotterdamu, který začíná už 22. ledna, bude představeno i několik českých dokumentů. V sekci The Tyger Burns pro stále zářící generaci zkušených filmařů se objeví Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie Karla Vachka. V sekci Deep Focus se představí koprodukční snímek Efekt Vašulka o islandsko-české dvojici manželů Vašulkových a dokument Jana Daňhela a Adama Oľhy Alchymická pec, který bude mít v Rotterdamu světovou premiéru. Alchymická pec se soustředí na tvorbu Jana Švankmajera, speciálně na jeho poslední film Hmyz, který měl v Rotterdamu premiéru před dvěma lety. Režiséři Jan Daňhel a Adam Oľha sepsali pro dok.revue svou režijní explikaci k filmu. Adam Oľha, Jan Daňhel
6.19Road movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo Bystřičan
dok.revueMoje romská rodinaDokumentaristé Martin Chlup a Petr Kačírek popisují vznik jejich společného dokumentu Miri fajta, což v romštině znamená Moje rodina. Dokument popisuje snahy mladého romského tvůrce Robina Strii vytvořit stejnojmenný romský sitcom a zároveň je portrétem Robina a dalších členů jeho týmu. V dalším plánu vybízí k úvahám o tom, co dnes u nás znamená romská identita.Martin Chlup, Petr Kačírek
5.19Vlci jako hrozba, nebo přirozenost?Dokumentarista Martin Páv představuje svůj chystaný film Vlci na hranicích o vztahu lidí na Broumovsku k vlkům, vracejícím se na toto území. Film klade zásadní otázky o vztahu člověka a přírody – do jaké míry máme potřebu mít život pod kontrolou a do jaké míry jsme ochotni zahrnout do svých životů nepředvídatelnost ve světě, který nepatří jenom nám?Martin Páv
dok.revuePtát se po tom, kde jednou skončímeFilmová dílna pro seniory spolku Inventura pod vedením režisérky Terezy Daniell Adámkové dokončuje hodinový film Stopa v hlavě, ve kterém samy seniorské filmařky se svými ručními kamerami přemýšlejí o tom, jak se život starého člověka promění, když začne být závislý na druhých. Jaké kompromisy musí on a jeho okolí podstupovat? A je možné žít i bez velkých osobních obětí zbytku rodiny i nadále důstojně?Tereza Daniell Adámková
4.19FREMJak se natáčí film v Antarktidě? Je možné se dostat do hlavy umělé inteligence? A co to je GAI? To vše popisuje dokumentaristka Viera Čákanyová v textu o svém novém filmu FREM v dok.revue.Viera Čákanyová
F2.19Cesta k filmu Efekt VašulkaIslandská režisérka Hrafnhildur Gunnarsdóttir popisuje pro dok.revue, jak vznikal její celovečerní dokument Efekt Vašulka o zakladatelích světového videoartu, manželech Steině a Woodym Vašulkových. Snímek s českou koprodukcí má v Ji.hlavě svou mezinárodní premiéru. Promítne se dnes od 18 hodin v kině Dělnický dům.Hrafnhildur Gunnarsdóttir

starší články

.DOK.REVUE
02. 09. 2019


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film